Lábus se odhodlal zavolat do sekretariátu československého premiéra Ladislava Adamce: „Vzala to nějaká soudružka. Říkám: „Tady Lábus Jiří, já bych potřeboval, jestli bych si mohl pohovořit s vaším nadřízeným soudruhem Adamcem.“
K premiérovi se tehdy nedostal, nicméně v kavárně v centru Prahy se s ním sešel jeden z jeho poradců. Jiří Lábus v rozhovoru pojal tuto vzpomínku jako malou hereckou etudu.
„Přišel takový stařičký pán, vypadal jak herec Záhorský: „Dobrý den, Jiří.“ Říkám: „Dobrý den.“ „Tak co si dáme dobrého?“ „Já říkám: Co říkáte, jahody se šlehačkou?“ „Tak jo. Prosím vás, dvakrát jahody se šlehačkou.“ Přinesli to. „Tak co máte na srdci, Jiří?“ Já jsem říkal: „Soudruh Adamec tvrdil v tisku, že herci, co podepsali petici, tak že není pravda, že jsou perzekuováni.“ „Jiří, můžu vám něco říct? Do politiky se nepleťte, to je svinstvo. A copak se stalo?“ Říkám: „Nám zakázali pořad Možná přijde i kouzelník a už je půl roku v trezoru.“ „Já to mám tak rád! Kdo to zakázal?“ Říkám: „Šéf zábavy.“ On: „Liborek? To je prima kluk.“ Já jsem říkal: „Já ho jako prima kluka nevidím.“ „Já mu řeknu.“ Tak jsme sežrali jahody se šlehačkou, nic mi neřekl a pořad šel v televizi až někdy v prosinci. To už bylo po revoluci.“ (…)