Připravila Romana Růžičková.
Natočeno 2011. Premiéra 3. 8. 2011 (25 min.).
4. 7. 2012
Historický klub – Slované v Čechách (2009)
Výsledky posledních archeologických výzkumů o slovanských osídleních u nás. Hovoří PhDr. Ivan Lutovský. Připravil a uvádí Jan Tůma.
Natočeno 2009. Premiéra 21. 10. 2009 (30 min.).
Dorothea – vévodkyně Kuronská 1/5 (2012)
Helena Sobková. Četba na pokračování. Pro rozhlas připravila Eliška Pilařová. Zvuk Jiří Václavíček. Hudební spolupráce Jiří Štusák. Režie Pavel Krejčí.
Účinkuje Dagmar Novotná.
Nastudoval ČRo Hradec Králové v roce 2012. Premiéra 9. – 13. 7. 2012 (5 x 25 min.). Repríza 17. – 21. 8. 2015 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.).
Lit.: anonym: Helena Sobková: Dorothea, vévodkyně Kuronská – 9. července. In web ČRo, červenec 2012 (anotace). – Cit.: Helena Sobková posledním románem doplnila své dvě předchozí knihy „Tajemství Barunky Panklové“ a „Kateřina Zaháňská“. Autorka tak uzavřela volnou trilogii věnovanou spisovatelce Boženě Němcové, Kateřině Vilemíně, vévodkyni Zaháňské, a vévodkyni Dorothee Kuronské, tedy ženám, které byly propojeny vzájemným vztahem i vztahem k naší zemi.
Uslyšíme příběh jedné z nejkrásnějších žen Evropy, obdivované básníky i učenci, která proslula svou inteligencí a schopností „držet moc v křehkých rukou“ na pozadí velkých historických událostí přelomu 18. a 19. století.
Stretnutie za prahom času (Setkání za prahem času, 2012?)
Denisa Kečkéšová. Dramatické pásmo o Johannu Wolfgangu Goethovi. Redakce Peter Glocko ml. Režie Viera Weidlerová.
Účinkují Ladislav Chudík, Jozef Šimonovič, Dušan Sabo a Vladimír Minarovič.
Natočeno 2012 (?). Premiéra (?) 4. 3. 2012 (Rádio Devín, 12:00 – 12:40 h.; 30 min.).
Výlety s Vltavou – Jihočeské kláštery 1/5 (2012)
Připravil Filip Černý.
Připravil ČRo České Budějovice v roce 2012. Premiéra 9. – 13. 7. 2012 (5 x cca 14 min.). Repríza 17. – 21. 7. 2017 (ČRo 3 Vltava, 8:40 h).
Obsah: 1. „Ora et labora“. Cisterciáci – klášter Vyšší Brod.- 2. „Víra ve městech“. Minorité – Jindřichův Hradec. – 3. „Chudoba a poustevnictví“. Františkáni – Bechyně. – 4. „Rytíři víry“ – „Defensio fidei et obsequium pauperum“. Maltézští rytíři-Johanité – Strakonice. – 5. „Vzdělanost a umění“. Augustiniáni kanovníci – Třeboň.
Facky místo pohádek 1/5 (2012)
Luděk Sobota. Četba na pokračování. Vyprávění ze vzpomínek populárního komika pro rozhlas připravila Pavla Nohýnková. Režie Dimitrij Dudík.
Čte autor.
Natočeno 2012. Premiéra 9. – 13. 7. 2012 (5 x 10 min.).
Lit.: anonym: Dopolední četba uvede „Facky místo pohádek“ Luďka Soboty. In web ČRo 2 Praha, červenec 2012 (anotace). – Cit.: „Postavy a události příběhů knihy Facky místo pohádek nejsou úplně vymyšlené a mohou v mnohém připomínat dávnou i nedávnou skutečnost,“ předznamenává na začátku svých „Sebraných spisů“ autor Luděk Sobota.
Tento herec a populární komik se rozhodl svým svérázným a osobitým způsobem popsat mnohdy až neuvěřitelné životní epizody: od vzpomínek na dětství na pražském Žižkově, přes studium na DAMU a zkušenosti z Ypsilonky až po historky nejen s hereckými kolegy. Pohled na svět s humorem a nadhledem nám Luděk Sobota nabídne ve vlastní interpretaci.
Velký mrtvý (2012)
Rozhlasové pásmo ke 100. výročí narození a 40. výročí úmrtí básníka, překladatele a publicisty Kamila Bednáře (1912 – 1972) připravila Alena Blažejovská. V pořadu hovoří jeho synové Ivan a Jiří Bednářovi. Režie Radim Nejedlý.
Ukázky čte Vladimír Hauser, Michal Bumbálek.
Připravilo Brno v roce 2012. Premiéra 8. 7. 2012 (ČRo 3 Vltava, 20:30 – 21:31 h.; 60 min.) v cyklu Schůzky s literaturou.
Lit.: Blažejovská, Alena: Velký mrtvý – Schůzky s literaturou věnované Kamilu Bednářovi. In web ČRo, červenec 2012 (článek). – Cit.: (…) „Zjevuje se mi celý život ve snu/ můj otec – plný hněvu,/ jako by mrtvý soptil záští – / k čemu?“ To je jedna z básní s motivem zemřelého otce, kterou Kamil Bednář (1912-1972) publikoval rok před svou smrtí ve sbírce Andělům a růžím. Název pořadu z cyklu Schůzky s literaturou však odkazuje k básnickému cyklu Velký mrtvý z roku 1940, kterým se autor rovněž vyrovnával se smrtí svého otce.
Básníkův syn Jiří Bednář (nar. 1941) vysvětluje: „Táta byl z prostředí významného advokáta. Dr. Emilián Bednář byl dokonce ministerský rada, což je něco ve smyslu náměstka ministra. Ten jeho otec měl o něj strach, protože on byl svým způsobem opilec, který psal básně a nechtěl jít na práva, kam ho nutili. Vypadal jako bezprizorní člověk, než se dostal tam, kam se dostal, a stal se už jako pětadvacetiletý obrovským básníkem a vůdcem předválečné generace.“
Synové básníka Jiří a Ivan (nar. 1945) mají kolem sedmdesátky, jejich profesemi se stala scenáristika, dramaturgie, režie, herectví. Z jejich vyprávění je znát, že se svým otcem a jeho smrtí se i oni vyrovnávají ještě dnes, přestože už dosáhli o řadu let vyššího věku, než jakého se dožil Kamil Bednář. Ten zemřel náhle měsíc před svými šedesátinami na zahradě v Mělníku, kde se svou druhou manželkou Emilií v letním období bydlel v maringotce. Zahradu dostal k padesátinám v roce 1962. „Nebýt Emily, nebyla by zahrada, ale možná, že bych nebyl ani já,“ píše v knize Zahrada přítelkyně, vydané posmrtně v roce 1976. „Začínat novou životní epochu v padesáti se může někomu zdát troufalé a zbytečné. Ale což víme například, kde je střed našeho životního běhu?“ Nevěděl. A nevěděl to, ani když si dva dny před smrtí poznamenal poslední deníkový zápis: „Odzvonil jsi. Čemu jsi odzvonil?“
Tvorba Kamila Bednáře, generačního vrstevníka a přítele Jiřího Ortena, Josefa Kainara a dalších, shromážděných kolem Františka Halase, obsahuje množství básnických sbírek, próz i dramatických textů – pro dospělé i pro děti. Obrodu mu přinesly překlady tvorby amerického básníka Robinsona Jefferse, vydané knižně v první polovině 60. let. S důvody, které ho k Jeffersovi přivedly, se svěřuje v knize Přátelství přes oceán: „A byl tu také mrtvý otec, prázdné místo po něm, po dvaceti letech pořád ještě ve mně prázdné, a najednou jakoby zaplněné Básníkem.“ Syn Ivan připouští, že mělnická maringotka v zahradě představovala pro otce podobné místo poustevnické klauzury jako pro Jefferse jeho věž na útesu nad mořem, postavená z kamenů vlastníma rukama.
Zveme vás k poslechu pořadu ke 100. výročí narození a 40. výročí úmrtíbásníka, který už v roce 1940 svým Slovem k mladým formuloval program zachycení „nahého člověka“ v umění. Zanechal mnoho uměleckých i publicistických textů – přičemž část rukopisů i korespondence z let 1937-49 údajně zničil. Zůstalo dost na spousty otázek a hledání odpovědí… Připravila Alena Blažejovská, režie pořadu se ujal Radim Nejedlý v brněnském studiu Českého rozhlasu.
Neviditelný kříž (1991)
Verše z pozůstalosti Kamila Bednáře. Připravil Rudolf Matys. Režie Jan Žáček.
Účinkují Miroslav Moravec a Josef Somr.
Natočeno 1991 (16 min). Repríza 22. 5. 2022 (ČRo 3 Vltava, 12:05 h.) v cyklu Svět poezie.
Zahradní architektura z první republiky (2012)
Nahlédnutí do Luftovy zahrady v Plzni. Připravili Tamara Salcmanová a Miroslav Buriánek.
Připravila Plzeň v roce 2012. Premiéra 7. 7. 2012 (ČRo 3 Vltava, 10:46 – 11:00 h.) v rámci pořadu Víkendová příloha stanice Vltava.
Rodný dům 1/10 (2000)
Viktor Fischl. Četba na pokračování z prózy česko-izraelského spisovatele. Připravila Helena Štěpanovská. Režie Ivan Chrz.
Účinkuje Rudolf Pellar.
Natočeno v roce 2000 (10 x 28 min). V roce 2004 věnováno i do fondu KTN (5 MC).
Lit.: anonym: VIKTOR FISCHL: Rodný dům. In web ČRo 3 Vltava, b. d. (2000?)(článek). – Cit.: Česko-izraelský spisovatel Viktor Fischl se v těchto beletrizovaných vzpomínkách obrací do doby a atmosféry dětství a dospívání, volně připomínajících příhody a události, které prožíval těsně po první světové válce ve svém rodném městě. Desetidílnou četbu na pokračování připravila Helena Štěpanovská, v režii Ivana Chrze účinkuje Rudolf Pellar. Uvádíme v cyklu Čtení pod dekou.
Viktor Fischl (v Izraeli přijal jméno Avigdor Dagan) se narodil 30. 6. 1912 v Hradci Králové. Vystudoval práva a sociologii na Karlově univerzitě v Praze. Během druhé světové války a po válce do roku 1949 pracoval jako československý diplomat (byl blízkým spolupracovníkem Jana Masaryka). Koncem roku 1949 se vystěhoval do Izraele a až do svého odchodu do důchodu působil v izraelských diplomatických službách.
Jedna z nejnovějších prozaických prací Viktora Fischla, román Rodný dům, se řadí v jeho rozsáhlém díle k okruhu, který by snad bylo možné zjednodušeně charakterizovat jako stylizované, či beletrizované vzpomínky.
Nejedná se ovšem o zcela neznámé tvůrčí postupy nebo o nově utvořený žánr: vyprávění v „ich formě“ předkládá v podstatě fabulovanou konstrukci příběhu o nic víc či méně inspirovaného skutečnostmi a událostmi autorova života než je tomu v prózách mnoha jiných autorů. Jestliže však autorovým prostřednictvím vstupujeme do období dětství a dospívání hlavního hrdiny, navádějí nás a odkazují základní souřadnice – místo a čas děje – k reáliím spisovatelovy biografie; charakter vzpomínek pak navozuje zejména časové rozpětí dělící a zároveň i spojující dějové události příběhu a dobu vyprávění: vypravěč shlíží na počínání dětského hrdiny s moudrostí a způsobem uvažování, laskavým, chápavým, často i sentimentálním a nostalgickým pohledem, jež jsou natolik těsně spjaty s autorovým věkem, myšlením, světonázorem a hodnotovým systémem, že vzniká dokonalá iluze, jakoby spisovatel vzpomínal na svůj vlastní život.