Nathaniel Hawthorne. Četba na pokračování. Překlad Jarmila Fastrová. Připravila Alena Blažejovská. Režie Jaromír Ostrý.
Účinkují Ladislav Lakomý, Drahomíra Hofmanová, Libuše Billová, Jana Štvrtecká, Karel Mišurec, František Derfler, Rudolf Krátký, Igor Bareš, Radmila Merlíčková, Irena Černínová, Ivana Valešová, Marie Derflerová, Ladislav Kolář a Jiří Papež.
Nastudovalo Brno 24. 2. 1998. Repríza 10. dílu 21. 7. 2016 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.); 1. dílu 10. 1. 2026 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.).
Vydala Radiotéka, červen 2015 (MP3).
Pozn.: Slavný román Šarlatové písmeno vyšel poprvé v roce 1850. Jeho autor americký spisovatel Nathaniel Hawthorne v něm své čtenáře zavádí do Nové Anglie 17. století a vypráví příběh ženy, která odmítá říct jméno otce svého nemanželského dítěte a je veřejně odsouzena. (anotace)
Blažejovská, Alena: Šarlatové „A“ pro cizoložnici. In Týdeník Rozhlas, červenec 2016 (článek). – Cit.:
Lit.: Blažejovská, Alena: Nathaniel Hawthorne: Šarlatové písmeno (3/10). In web ČRo 3 Vltava, červenec 2016 (článek). – Cit.: Dramatizovaná četba na pokračování z prvního klasického románu americké literatury.
První klasický román americké literatury, Šarlatové písmeno Nathaniela Hawthorna, vyšel v roce 1850, ale pojednává o 17. století – období nejpřísnějšího puritánství v prvních amerických koloniích. V českém prostředí psal studie o Hawthornovi a Šarlatovém písmenu Zdeněk Vančura – první profesor americké literatury v Československu. Ve vydání z roku 1946 (v překladu Jaroslava Skalického) píše, že „Nathaniel Hawthorne postavil svým dílem literární památník Nové Anglii“.
Hawthorne se narodil roku 1804 v přístavním městě Salemu nedaleko Bostonu, přičemž v obou případech jde o nejstarší anglické osady na severním pobřeží Ameriky. Děj románu Šarlatové písmeno je situován do prostředí starého Bostonu. „Problém viny a odpykání, které si tu hlavní postavy řeší po svém, vyrůstá sice z puritánské situace,“ píše Vančura, „ale vede k závěrům, které patrně neodpovídají názorům věku sedmnáctého…“ Hawthorne podle něj nebyl intelektuál, ale především psycholog a moralista. Ne však kazatel a karatel. Jeden z jeho předků byl sice jedním z neúprosných soudců v čarodějnických procesech, jeho otec však byl námořní kapitán, který se svou lodí utonul. Vdova se pak ze žalu uzavřela ve svém pokoji a nestýkala se ani s členy rodiny.
Nathaniel strávil rok u strýce v hlubokých lesích Maine, kde prý „nabyl svého prokletého zvyku samotářství“. Po roce nastoupil do Bowdoin College, kde byli jeho spolužáky básník H. W. Longfellow a pozdější prezident USA Franklin Pierce. Po návratu z koleje pokračoval v samotářském životě. Z domu prý vycházel jen za šera na toulky po pobřeží. Tak strávil 12 let a ve městě o jeho existenci vědělo sotva dvacet lidí. Až po roce 1839 ho nutnost obživy přivedla k různým zaměstnáním – od redaktorské práce po funkci měřiče soli a uhlí. Po sňatku se Sophií žil ve staré faře v Concordu, pak opět v Salemu, kde se stal přednostou celnice. Novou éru pro něj znamenalo vydání Šarlatového písmena.
Příběh staví do hlavní role Hester Prynnovou, její dceru Perlu, reverenda Arthura Dimmesdalea a Hesteřina manžela Rogera Chillingwortha. Hester je odsouzena nosit jako odznak hanby šarlatové písmeno „A“ (v angličtině první písmeno slova pro cizoložnici). Máme tedy před sebou ženu, nemanželské dítě, svůdce a mstícího se manžela. Vančura shrnuje: „Zoufalství je údělem Dimmensdaleovým, který ani závěrečným gestem života neodpykal své viny. Tou neodpustitelnou vinou však není, že kdysi podlehl pokušení, nýbrž že nechal ženu snášet veškerou tíži hanby a trestu. Je to vlastně vina, které se dopustil sám na sobě, je to zničení vlastní osobnosti… Naproti tomu Hester odpyká všechno strastným životem a službou bližnímu.“
Vančura soudí, že po Šarlatovém písmenu jako by Hawthornovo pero nabylo zručného mistrovství. Vycházejí mu povídky i romány Dům o sedmi štítech a Blithedalská romance. Pro děti zpracoval řecké mýty (Knížka divů a Tanglewoodské povídky). Publikoval i životopis Franklina Pierce, který jej po svém zvolení prezidentem USA z vděčnosti jmenoval konzulem v Anglii, v Liverpoolu. Hawthornovy deníky z té doby vyšly pod názvem Náš starý domov (1862). Vyvolaly však nevoli jak v Angličanech, tak v Američanech. Poté, co se vzdal úřadu, získal Hawthorne dostatek času na toulky po Anglii a Itálii. Plodem italského pobytu je oceňovaný román Mramorový faun. Přesto všechno o něm R. W. Emmerson, který se roku 1864 zúčastnil jeho pohřbu, napsal: „Bylo cos bolestného v samotě toho člověka. Nemohl ji už asi déle snášet a zemřel na ni.“