Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Marek Epstein. Rozhlasová hra. Když se voda vytratí… Dramatický příběh z nepříliš vzdálené budoucnosti. Zvuk a zvukový design Filip Skuhrovec. Zvuková spolupráce Vít Jíra. Hudba Filip Skuhrovec. Produkce Radka Tučková.  Dramaturgie Klára Novotná. Režie Petr Mančal.

Osoby a obsazení: Dan (Petr Lněnička), Tony (Svatopluk Skopal), Piko (Matouš Ruml), Viola (Lucie Pernetová), muž (Jiří Štrébl), lékař (Luboš Veselý), voják (Kajetán Písařovic), řidič (Ctirad Götz), sestra (Ivana Machalová), malá Violka (Blanka Rezková), hlas – Pescho (Dana Černá), hlas – technická zařízení (Jana Stryková), hlas – počítač (Lukáš Hlavica), hlas – technická zařízení (Aleš Procházka) a hlas – technická sestra (Renata Venclová).

Natočeno 2013. Premiéra 2. 9. 2014 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.). Repríza 21. 4. 2015 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.); 24. 1. 2016 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.); 14. 7. 2020 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama; 28. 12. 2025 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.) v cyklu Hra na neděli.

Vydala Radiotéka v roce 2015 (MP3). Text hry zde.

Veřejný poslech 13. 10. 2014 (18:00 h.) v Galerii Vinohradská 12 – v suterénu historické budovy Českého rozhlasu.

Pozn.: Čestné uznání v soutěži o původní rozhlasovou hru v roce 2013. Cena Grand Prix Nova, Bukurešť 2015.

Pozn. 2: Logo firmy, podle níž se jmenuje rozhlasová hra Marka Epsteina, navrhla Adéla Knajzlová.

Lit.: -lf-: Radioraport. Léto s Vltavou. In Týdeník Rozhlas 30/2014, s. 21 (rozhovor s dramaturgem Martinem Velíškem o připravovaných hrách).

Lit.: Havlová, Laura: Rozhlasové sci-fi drama Pescho vyhrálo mezinárodní cenu Grand Prix Nova. In web ČRo 1 Radiožurnál, 6. 6. 2015 (zpráva). – Cit.:   Režisér Českého rozhlasu Petr Mančal vyhrál s rozhlasovou hrou Pescho soutěž Grand Prix Nova v rumunské Bukurešti. Sci-fi drama Marka Epsteina se zabývá vlivem korporací na život lidí. Firma Pescho v ní nahradí vodu želatinou vyráběnou z broskve.

„Mám obrovskou radost. Opravdovou, neřízenou radost, protože je to zase po delší době, kdy jsme dostali první cenu na mezinárodním festivalu tohoto velkého formátu mezi velkými hrami, to znamená hrami do jedné hodiny. A to je taková ta opravdu náročná disciplína,“ podělil se o radost z výhry režisér Petr Mančal. 

Podle něj o výhře rozhodlo, že všechny části hry spolu dobře fungují. „Myslím, že rozhodlo to, že se v Peschu spojily veškeré síly, jak dramaturgické, tak zvukové, režijní i herecké. Zkrátka všechny ty takzvané jednotlivé složky celého díla se spojily dohromady.“ 

Generální ředitel Českého rozhlasu Peter Duhan připomněl, že hra dokázala zvítězit ve velmi silné konkurenci. „Text byl mimořádně náročný na realizaci a o to víc si cením režijního pojetí, které režisér Mančal zvolil. Je to další z významných mezinárodních ocenění pro Český rozhlas za poslední dva roky,“ uvedl Duhan. 

Lit.: Bednářová, Veronika: O lidu připosraženém. In Pátek Lidových novin, 31. 5. 2013 (rozhovor – Kristina Žantovská). – Cit.: (…) Nejzajímavější hru {na téma konce světa – pozn. red.} napsal Marek Epstein, jeho Pescho dostalo čestné uznání. Jsme v roce 2035, kdysi demokratický režim funguje de facto jako vojenská diktatura. Pescho je obdoba koncernu Coca-Coly. Nápoj se vyrábí z jakési geneticky modifikované brukve – jako téměř všechno ostatní potřebné k životu. Vzduch je kontaminovaný, lidé nemohou vyjít ven bez filtračního přístroje, hladina UV záření překračuje všechny limity a za pár kapek vody se platí zlatem. Ti, cose špatně adaptují na pitný režim, hrozivě tloustnou. V těle se jim hromadí želatina z potravin, tkáně bobtnají, až prasknou. A hlavní hrdina, počítačový hacker, hledá cestu, jak se zachránit.

Lit.: Novotná, Klára: Marek Epstein: Pescho. In web ČRo 3 Vltava, srpen 2014 (článek + ukázky k poslechu). – Cit.:  Rok 2055. Nepříliš vzdálená budoucnost. Planeta však přišla o klíčový zdroj života – vodu. Nahradila ji želatina vyráběná z dužiny brukve, vyšlechtěné pro tyto účely nadnárodní společností Pescho. Takový je svět přespříští generace podle Marka Epsteina, autora původní rozhlasové hry nesoucí jméno právě oné mocné korporace.

Ale Pescho nevlastní jen hektary brukvových polí potřebných pro přípravu nápojů a užitkové želatiny. Jeho jméno je zastoupeno v názvech bankovních domů, energetických společností, kulturních institucí i spotřebního zboží… Pescho prorůstá celým společenským systémem a ovládá jej, protože díky své náhražce vody má rukou samu lidskou existenci. Fakticky zemi spravuje již téměř dvacet let armáda a má pod kontrolou každý pohyb, každý kontakt osob všech nově ustavených společenských tříd. 

Dan Gál je vlastně příživník. Vyhnul se vojně, neplatí daně a peníze si vydělává skrze jakési novodobé „hackerství“. Vybudoval si speciální systém, pomocí kterého se umí napojit na cizí počítačová zařízení a získávat tak tajné či nedostupné informace, za něž jsou mnozí ochotni dobře zaplatit. A Dan potřebuje prostředky, protože šetří na bydlení v brukvových polích, chce vypadnout pryč z pustého, šedivého, nepřátelského města a konečně uvidět slunce. A všechno by se dařilo, kdyby v poslední době nezačal nezadržitelně tloustnout…  

Ta dokonalá, stoprocentně nezávadná Peschocola bobtná v těle jako pomalu působící jed. Daniel je zatím ojedinělou obětí, ale v brukvové želatině tiše tiká zkáza pro všechny. Záchrana má jméno voda.  

V okamžiku, kdy se dozví pravdu, začíná pro Dana dlouhá a nebezpečná cesta, na které se k boji za vyléčení vlastního těla přidá boj za záchranu jiné lidské bytosti a v jejím konci nečeká jen voda, ale také poznání blízkosti, přátelství a lásky, tak potřebných k uhašení žízně duše.

Rozhlasové realizace hry (autorem pro tento účel výrazně upravené) se ujal režisér Petr Mančal se zvukovým designérem Filipem Skuhrovcem. Rozhodli se pro náročnou formu budování fiktivního světa blízké budoucnosti v propracované, nezkratkovité podobě umožňující napětí v celku i údiv nad detailem. Tomu odpovídal způsob natáčení, kdy realizátoři opět vyšli při některých scénách ven ze studia, ale i herecká práce vedená k autentickému výrazu.  

Do role Danyho obsadil režisér vnímavého a herecky přesného Petra Lněničku, s nímž se na cestě za vodou ocitá Svatopluk Skopal coby statečný generál Tony, Matouš Ruml jako Danyho bratranec Piko či Lucie Pernetová v roli Tonyho křehké dcery Violy. 

Lit.: -kul-: Rozhlas uvede Epsteinovu sci-fi hru. Zemi v ní ničí produkt globální firmy. In web IHned, 2. 9. 2014 (článek). – Cit.: Držitel Českého lva za scénář k detektivce Ve stínu je autorem sci-fi rozhlasové hry, kterou v úterý večer odvysílá Český rozhlas 3 – Vltava. Děj hry se točí kolem globální firmy, jež prorůstá celým společenským systémem a zasahuje i do veřejnoprávního vysílání.

Logo firmy, podle níž se jmenuje rozhlasová hra Marka Epsteina, navrhla Adéla Knajzlová.

Premiéru rozhlasové sci-fi hry scenáristy Marka Epsteina nazvané Pescho odvysílá v úterý ve 21.30 hodin rozhlasová stanice Vltava.

Příběhem zasazeným do roku 2055, kdy lidi začíná ničit „zaručeně zdravá“ hydratační želatina z Peschocoly od globální firmy zvané Pescho a kdy jediným lékem je pár kapek už dávno neexistující vody, vyvrcholí celodenní neobvyklé vysílání Vltavy.

Posluchači si během něho „na vlastní uši“ vyzkouší, jaké nebezpečí může pro kulturu představovat nezvládnutý útok komerce.

„Vysílání stanice postupně naruší projevy cílené marketingové agrese,“ uvádí dramaturgie Vltavy.

Děj Epsteinovy hry vysvětlil šéfredaktor Vltavy Lukáš Hurník. „Firma, jakou je Pescho, prorůstá celým společenským systémem, ovládá jej a zasahuje i do posledních ostrůvků nekomerčních aktivit – včetně veřejnoprávního kulturního vysílání,” popsal Hurník.
KDO JE EPSTEIN

Marek Epstein je držitelem Českého lva za scénář filmové detektivky Ve stínu, který před dvěma roky natočil režisér David Ondříček s Ivanem Trojanem v hlavní roli. Pro rozhlas již Epstein napsal hru nazvanou Pro nepřekonatelný odpor a několik takzvaných minutových her.

“Právě tak by mohl vypadat svět budoucnosti a je dobré na toto nebezpečí upozornit už dnes. Rozhodli jsme se proto nechat posluchače okusit takový rok 2055 alespoň na jeden den,“ dodal.

Hra Pescho bude sedm dnů po premiéře volně k přehrání v internetovém archivu rozhlasového vysílání.

Do hlavní role Pescha obsadil režisér Petr Mančal herce Petra Lněničku jako Daniela, který je jednou z prvních obětí Peschocoly.

Jeho tkáně bobtnají a praskají, podle lékaře mu zbývají mu dva měsíce života, přitom zachránit by jej mohlo deset kapek nedostupné vody. Lékař mu pomoci nemůže.

V Epsteinově hře je Země porostlá brukvovými plantážemi, z nichž „se nedá zdrhnout“, a vše je pod kontrolou „automatického detekčního systému ostrahy“. Tu téměř dvacet let spravuje armáda, která kontroluje každý pohyb i každý kontakt osob všech nově ustavených společenských tříd.

Lit.: -bam-  (= Mazalová, Blanka) – Černý, Tomáš: Na festivalu Prix Bohemia Radio dnes soutěží nejlepší rozhlasová dramata. In web ČRo, 4. 10. 2016 (článek). – Cit.:  Sedm dramat dnes posuzuje porota mezinárodního festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio v Olomouci. Do finále se tentokrát probojovalo šest pořadů českých a jeden slovenský.

Už ráno se v divadelním sále Uměleckém centru Univerzity Palackého sešli opět rozhlasoví tvůrci na jedné z odborných konferencí, dnes s tématem rozhlasových her.

Dramaturgové, autoři, režiséři a zvukoví designéři poslouchají jedno drama za druhým a pozorně poslouchá i mezinárodní porota, v jejímž čele je letos dramaturg Ján Šimko z RTV Slovensko.

„Já být posluchačem, tak bych určitě chtěl slyšet dvě hry Pescho, což je hra Marka Epsteina a Audies, hru Evy Blechové,“ má své tipy režisér Českého rozhlasu Aleš Vrzák.

Poslechy rozhlasových pořadů a vůbec Prix Bohemia Radio v Olomouci si nenechává ujít ani studentka Vendula Baštincová: „Rozhlasová tvorba pro mě znamená hlavně a především práci s hlasem, která mě fascinuje. Líbí se mi také, že je to dostupné nevidomým lidem, kteří toho mohou prožívat daleko víc.“

V hlavních rozhlasových kategoriích vybrala porota sedm finalistů z došlých třiceti šesti přihlášek v kategorii Drama a šest finalistů z dvaceti osmi přihlášených v kategorii Dokument.

Do finále v kategorii Drama postoupila tato díla: Eva Blechová: Pro patria mori, Gabriela Preissová: Její pastorkyňa, Marek Epstein: Pescho, Pavel Molek: Má protentokrát obsazená vlast, Petr Pýcha: Benzína Dehtov, Eva Blechová: Audies. Až po uši a Ferenczová Zuza: Problém (Vyskočit z kůže).

Vítězové soutěže Prix Bohemia Radio si převezmou ocenění zítra při slavnostním večeru.

Lit.: Novotná, Klára: Pescho – Když se voda vytratí. In Čtvrtletník Klubu Vltava 3/2014, s. 12 (článek). – Cit.:  Rok 2055. Ne příliš vzdálená budoucnost. Planeta však přišla o klíčový zdroj života – vodu. Nahradila ji želatina vyráběná z dužiny brukve, vyšlechtěné pro tyto účely nadnárodní společností Pescho. Takový je svět přespříští generace podle Marka Epsteina, autora původní rozhlasové hry nesoucí jméno právě oné mocné korporace. Ale Pescho nevlastní jen hektary brukvových polí  potřebných pro přípravu nápojů a užitkové želatiny. Jeho jméno je zastoupeno v názvech bankovních domů, energetických společností, kulturních institucí i spotřebního zboží… Pescho prorůstá celým společenským systémem a ovládá jej, protože díky své náhražce vody má v rukou samu lidskou existenci. Fakticky zemi spravuje již téměř dvacet let armáda a má pod kontrolou každý pohyb, každý kontakt osob všech nově ustavených společenských tříd.

Dan Gál je vlastně příživník. Vyhnul se vojně, neplatí daně a peníze si vydělává skrze jakési novodobé „hackerství“. Vybudoval si speciální systém, pomocí kterého se umí napojit na cizí počítačová zařízení a získávat tak tajné či nedostupné informace, za něž jsou mnozí ochotni dobře zaplatit. A Dan potřebuje prostředky, protože šetří na bydlení v brukvových polích, chce  vypadnout pryč z pustého, šedivého, nepřátelského města a konečně uvidět slunce. A všechno by se dařilo, kdyby v poslední době nezačal nezadržitelně tloustnout… Ta dokonalá, stoprocentně nezávadná Peschocola bobtná v těle jako pomalu působící jed. Daniel je zatím ojedinělou obětí, ale v brukvové želatině tiše tiká zkáza pro všechny. Záchrana má jméno voda. V okamžiku, kdy se dozví pravdu, začíná pro Dana dlouhá a nebezpečná cesta, na které se k boji za vyléčení vlastního těla přidá boj za záchranu jiné lidské bytosti a v jejím konci nečeká jen voda, ale také poznání blízkosti, přátelství a lásky, tak potřebných k uhašení žízně duše.

Marek Epstein patří v současnosti k nejvýraznějším a také nejvytíženějším mladým scenáristům. Píše pro televizi i film, vedle řady jiných ocenění má na svém kontě i Českého lva za nejlepší scénář (Ve stínu, 2013). Pro rozhlas již dříve napsal původní hru Pro nepřekonatelný odpor uvedenou v cyklu Vinohradská 12 (2011) a několik minutových her. Za sci-fi drama Pescho získal čestné uznání v dramatické soutěži pořádané Českým rozhlasem v roce 2013. Rozhlasové realizace hry (autorem pro tento účel výrazně upravené) se ujal režisér Petr Mančal se zvukovým designérem Filipem Skuhrovcem. Rozhodli se pro náročnou formu budování fiktivního světa blízké budoucnosti v propracované, nezkratkovité podobě umožňující napětí v celku i údiv nad detailem. Tomu odpovídal způsob natáčení, kdy realizátoři opět vyšli při některých scénách ven ze studia, ale i herecká práce  vedená k autentickému výrazu. Do role Danyho obsadil režisér vnímavého a herecky přesného Petra Lněničku, s nímž se na cestě za vodou ocitá Svatopluk Skopal coby statečný generál Tony, Matouš Ruml jako Danyho bratranec Piko či Lucie Pernetová v roli Tonyho křehké dcery Violy.

Lit.: Faltýnek, Vilém: Blahodárné doušky pescho-coly. In Divadelní noviny 17/2014 (14. 10. 2014) (recenze). – Cit.:  Rozhlasová akční sci-fi. Kdo chtěl věřit, že s čistě zvukovými prostředky je takový žánr v rozhlase možný, tomu teď dává hra Pescho za pravdu. Společné dílo autora Marka Epsteina na jedné straně a režiséra Petra Mančala a zvukového designéra Filipa Skuhrovce na straně druhé je futuristické nejen v obsahu, ale i v estetice provedení.

Aktuální globální téma nedostatku vody si vzal Epstein jako východisko a vytvořil obraz světa roku 2055. Voda se ztratila ze zemského povrchu, lidská sídla bojují s přívaly písku a prachu, v lidské potravě vodu nahradil průmyslově vyráběný hydratační gel. Funguje to skvěle, reklama na nápoje z gelu cvrliká na každém kroku. Drobnou vadou na kráse úspěšného produktu je fakt, že gel po určité době zablokuje látkovou výměnu v těle a člověka zevnitř roztrhá. Život může zachránit zase jen jediný lék – voda. Cena několika mililitrů čisté vody vystoupala na černém trhu na úroveň ceny bytu. A je v nejvyšším zájmu korporace Pescho vyrábějící nápoje, aby zůstala nadále nedostupná… To je základní situace. V ní se odehrává příběh generála, který objevil způsob, jak pomocí plané brukve vrátit lidem čistou vodu, ale musí se skrývat před ekonomicko-vojenskou totalitní mocí, která vše kontroluje. Osloví hackera Daniela, aby mu pomohl vypátrat nezvěstnou dceru Violu, čímž se jejich příběhy propojí. Generál pomocí vody zachrání Danielovi život, Daniel po síti najde Violu, přes kulometnou palbu oba proniknou do města a dceru vyvezou ven.

Nahrávka od prvních okamžiků upoutá neznámou a neobvykle intenzivní barvou zvuku. Vnímáme atmosféru stísněných obytných prostorů, dlouhých nízkých chodeb, odkud může kdykoli vyrazit milice, vylidněných ulic, kde fouká životu nebezpečný prašný vítr a projíždějí písečné frézy, kov skřípe suše a nerezavě o kov. Vizuální představy, které takový zvuk evokuje, jsou naléhavé a blízké filmovým obrazům. Autoři se nebojí vrstvit situace. V klíčové scéně v závěru, kdy postřelený generál čeká v autě, až se Danielovi podaří vyvést jeho dceru s dítětem, ve zvuku rozlišíme až osm zvukových akcí: generál přemáhá zranění a přijíždí pro Daniela s Violou k domu, písečná fréza hrozí, že jejich vůz zlikviduje, pokud v několika vteřinách neodjedou, umírající generál se po letech setkává s dcerou, dítě pláče, megafonem je oslovuje milice a žádá doklady a propustku, generál dává Danymu revolver, aby se prostříleli, Daniel poznává v milicionáři svého kamaráda a prosí ho o pomoc, dozvíme se, že kamarád umí řídit popelářský vůz, podaří se nastartovat a odjíždějí, hudba akce rytmicky spojuje a nese napětí. To vše v jedné minutě dvaceti vteřinách. Naprosto srozumitelně, přehledně, s nejvyšší autenticitou, o níž panují pověry, že naopak srozumitelnosti brání. Jak je vidět, nebrání, pokud je provedena s profesionální důsledností.

Ne náhodou se na realizaci hry Pescho sešli dva původem filmoví tvůrci – scenárista Marek Epstein a v rozhlase nový Filip Skuhrovec, filmový zvukař. Filmovost se tak promítla do textu i do zvuku. A režisér mladé střední generace Petr Mančal, který vedle rutinní rozhlasové práce neztrácí vůli hledat nové postupy, pokud mu text poskytuje prostor, zastřešil záměr svou zkušeností.

V rovině zvuku to znamená několik věcí. Režisér se zvukařem se rozhodli opustit studio a vyjít s herci a mikrofony do reálných exteriérů. Tato metoda natáčení není nová. Už v šedesátých letech, když to vývoj techniky dovolil, s ní experimentovali například režiséři Otakar Bílek a Miloslav Jareš. Zůstalo ale u ojedinělých pokusů a pak se na tuto možnost na několik desetiletí zapomnělo. Po roce 2000 se k ní v rozhlase vrací především režisér Aleš Vrzák a poměrně často, podle toho, co vyhovuje tomu kterému scénáři, točí hlasy herců mimo studio. Mančal jde ale ještě o něco dál. Hledá prostory, které mají přesně požadovanou zvukovou charakteristiku. Herce také točí v akci, běžícího hrdinu například snímá za běhu. Filmovost Pescha, to je také zmíněné vrstvení. Nejde ale o různé hlasy natočené na detail a položené přes sebe, nýbrž všechny zabírá „okem“ jednoho mikrofonu ve společné situaci. Takže v detailu je jen jeden hlas a ostatní dostávají přirozenou akustickou deformaci, aniž by ale padaly na úroveň zvukové kulisy.

A pak je tu práce s hercem. Mančal do hlavních rolí obsadil Petra Lněničku a Svatopluka Skopala. Lněnička v první části hry vytváří postavu tlustého a nemocného Daniela dlouhými, astmaticky sípavými výdechy, pracuje v hlubší poloze hlasu a mikrofon ho snímá na velký detail. Po ozdravné kúře vodou je donucen sportovat a jeho hlas omládne. Generála hraje zkušený herec a dabér Svatopluk Skopal. Je to vynikající volba, Skopal ovládá civilní projev, který ideálně svědčí realistickému zvuku, má tvrdost do akčních scén i jemnou emotivní polohu. Na minimální ploše krátkých replik je výrazově jednoznačný a autentický. V roli Violy účinkuje Lucie Pernetová, jejího agresivního manžela hraje Jiří Štrébl. Zapojení herců do fyzických akcí a natáčení v exteriéru zjevně práci herců velmi stimuluje.

Hra Pescho měla premiéru 2. září na stanici Český rozhlas 3 – Vltava. Marek Epstein text poslal loni do soutěže k 90. výročí rozhlasu a získal čestné uznání. Kvalitou si ale jeho text s vítěznými nezadá. Rozdíl lze vidět možná v tom, že Epstein je v dialozích méně doslovný, což se v obvyklých měřítkách chápe jako méně „rozhlasový“. Píše krátké, úsporné, jakoby filmové dialogy, které předpokládají doplňující obrazovou informaci. Je to posun možným směrem. Vyžaduje ale filmově důslednou práci se zvukem, který bude schopný slovo zasadit do souvislostí. To se tady naštěstí stalo. Hra překračuje běžný průměr rozhlasové dramatické produkce. Podařilo se natočit akční sci-fi s úzkou tematickou vazbou k problémům současného světa. Hra má tah a napětí. Možný prostor úvah vidím v tom, jak by bylo možné lépe zvukově provazovat jednotlivé scény. V tomto provedení spíš končí a začínají, než aby jedna dynamicky přerůstala v druhou. A také závěr z žánrového hlediska není dobře vyřešen. Příběh nabitý akcí končí v lyrické mlze bez konkrétní tečky a jeho smysl se tak zbytečně oslabuje. To jsou ale spíš dílčí podněty k úvaze. Na tom, že vznikla po dramaturgické, režijní i zvukařské stránce odvážná a ojedinělá věc náležející do 21. století, to nic nemění. Nahrávka navazuje na nejlepší českou tradici vytyčovanou takovými díly, jako je Horčičkův Let do nebezpečí, a přejme rozhlasovým tvůrcům i posluchačům, aby bylo možné v této linii tvorby pokračovat.

Lit.: anonym: Marek Epstein: Pescho. In web ČRo 3 Vltava, duben 2015 (anotace). – Cit.: V předvečer světového Dne Země vás zveme v Klubu rozhlasové hry na cestu do blízké budoucnosti, přesně do roku 2055. Tam situoval Marek Epstein děj své rozhlasové hry Pescho a tamější realitě odepřel základní zdroj života – vodu.

Jak se taková skutečnost promítne do individuálních osudů a jak ovlivní celý společensko-politický systém? Kdo z takového stavu profituje a koho ohrozí? Vydejte se s hlavním hrdinou Danem Gálem na nebezpečnou cestu za záchranou nejen vlastní existence…

Lit.: anonym: Prague – Poslech rozhlasové tvorby: Marek Epstein – Pescho. In web Akcuj.cz, říjen 2014 (pozvánka k poslechu). – Cit.: Zveme Vás na poslech původní rozhlasové hry Marka Epsteina Pescho, který se koná v pondělí 13. října od 18.00 hodin v Galerii Vinohradská 12 – v suterénu historické budovy Českého rozhlasu.

Hru v roce 2014 natočil režisér Petr Mančal v hlavních rolích s Petrem Lněničkou, Svatoplukem Skopalem, Matoušem Rumlem, Lucií Pernetovou a Jiřím Štréblem. Dramaturgie: Klára Novotná. Zvuk, hudba a zvukový design: Filip Skuhrovec. Produkce: Radka Tučková.

Poslech uvede šéfrežisér Českého rozhlasu Aleš Vrzák, který bude rovněž moderovat následnou diskusi.

Marek Epstein je jedním z nejvýraznějších mladých scénáristů současnosti. Píše pro film i televizi, vedle řady jiných ocenění má na svém kontě i Českého lva za nejlepší scénář (Ve stínu, 2013). Pro rozhlas již dříve připravil původní hru Pro nepřekonatelný odpor uvedenou v cyklu Vinohradská 12 (2011) a několik minutových her. Sci-fi drama Pescho bylo oceněno čestným uznáním v dramatické soutěži pořádané Českým rozhlasem v roce 2013.

Rok 2055 je pro nás dohledná budoucnost. V Epsteinově příběhu však na Zemi té doby chybí základní zdroj života – voda. Nahradila ji želatina vyráběná z dužiny brukve, vyšlechtěné pro tyto účely nadnárodní společností Pescho. Korporace však nevlastní jen hektary brukvových polí potřebných pro přípravu nápojů a užitkové želatiny. Její jméno je zastoupeno v názvech bankovních domů, energetických společností, kulturních institucí i spotřebního zboží… Pescho prorůstá celým společenským systémem a ovládá jej, protože díky své náhražce vody má v rukou klíč k lidské existenci. Prakticky zemi spravuje již téměř dvacet let armáda a má pod kontrolou každý pohyb, každý kontakt osob všech společenských tříd.

V takovém režimu se Dan Gál pohybuje vlastně za hranicí zákona. Vybudoval si speciální systém, pomocí kterého se umí napojit na cizí počítačová zařízení a získávat tak tajné či nedostupné informace, za něž jsou mnozí ochotni dobře zaplatit. Všechno se mu až do nedávna dařilo – až do chvíle, než začal nezadržitelně tloustnout… Ta dokonalá, stoprocentně nezávadná Peschocola mu začala v těle jako pomalu působící jed. Daniel je zatím ojedinělou obětí, ale v brukvové želatině tiše tiká zkáza pro všechny. Záchrana má jméno voda. V okamžiku, kdy se dozví pravdu o příčině svého postižení, začíná pro Dana dlouhá a nebezpečná cesta, na které však nebude zachraňovat jen sebe, a v jejímž konci nečeká jen voda, ale také poznání blízkosti, přátelství a lásky.

Režisér Petr Mančal a zvukový designér Filip Skuhrovec zvolili náročnou formu budování fiktivního světa blízké budoucnosti v propracované, nezkratkovité podobě umožňující napětí celku a sugestivitu každému konkrétnímu jednání.

Lit.: Řezníčková, Zuzana: Pescho: apokalyptická vize světa na Vltavě. In web RadioDock, 2014 (recenze). – Cit.: Války, znečištění planety, totální kontrola obyvatel a nedostatek vody, to jsou časté motivy děl zamýšlejících se nad budoucností lidstva. V literatuře se průběžně objevují od dob vydání Orwelova dystopického románu 1984, katastrofické a sci-fi filmy dnes běžně plní multiplexy a ani v rozhlase (jak zahraničním, tak českém) není tato tematika zcela ojedinělá. Za příběhy snažícími se odhadnout co se v budoucnu stane lze spatřovat přirozený lidský strach z neznáma, často podpořený i aktuálními světovými konflikty a tématy. Rozhlasová inscenace Pescho spadá do žánru postapokalyptických vizí a soustředí se především na téma vojensky řízené společnosti s přesnou hierarchií a životně závislou na produktech stejnojmenného koncernu. Společnosti pijící Peschocolu místo vody.

Rozhlasová hra Marka Epsteina Pescho získala v loňském roce jedno z ocenění v rámci soutěže Českého rozhlasu o původní rozhlasovou hru a v premiéře jsme ji mohli slyšet na stanici Vltava 2. září. Režisérem inscenace je Petr Mančal, jenž kromě propracované a bohatě vystavěné zvukové stránky akcentoval především významovou stránku textu. Hlavním aktérem hry se tedy pomyslně stává mocná firma Pescho, která díky dodávání životadárné želatiny nahrazující v budoucnosti vodu, prakticky ovládá lidstvo. Její název se postupně objevuje v názvech bankovních domů, energetických společností a především v názvech spotřebního zboží v čele s Peschocolou, oblíbeným a velmi rozšířeným nápojem. Ten však, jak se později ukáže, může mít i smrtící účinky.

Postavy hry žijí uzavřeně, obklopeny počítači, které jim organizují život. Hlavním hrdinou je hacker Dan (Petr Lněnička) žijící v ústraní z peněz, jež dostává za vyhledávání pohřešovaných osob přes internet. Jeho relativně poklidný život naruší až jedna ze zakázek a především zjištění, že díky želatině s Peschocoly mu zbývají dva měsíce života.

Režiséru Petru Mančalovi se s pomocí zvukového designéra Filipa Skuhrovce podařilo barvitě vykreslit ponurou vizi světa poznamenaného komercí a válkami, ve kterých lidstvo téměř zničilo samo sebe. Mrazivou hudbu střídají neživě působící hlasy počítačů, které informují o počasí nebo vyhledávají zadané informace. Hudební a ruchové motivy evokují místy filmy z žánru sci-fi. Bohatá zvuková koláž je především v úvodu hry téměř na hranici posluchačových vnímacích schopností (což je občas problémem řady současných rozhlasových inscenací), brzy se však pozornost více přesune na dialogy mezi jednotlivými postavami a samotnou zápletku příběhu. Dialogy jsou pak ještě oživovány dalšími dramatickými postupy v podobě nahrávek rozhovorů lidí, které hlavní hrdina odposlouchává.

V souladu se záměrem vyzdvihnout zvukovou stránku inscenace jsou herecké výkony velmi civilní. Je využíváno spíše minimalistických řečových gest, která jsou poté dotvořena pomocí hudby nebo ruchů. Působivé je také detailní snímání využité například při zachycení dýchavičnosti hlavního hrdiny, prodírajícího se z posledních sil bouří pro pomoc. Z vedlejších rolí vyniká Lucie Pernetová v roli týrané ženy Violy.

Hra Marka Epsteina Pescho předkládá neradostnou vidinu světa budoucnosti a metaforicky se snaží varovat před možnými dopady konzumního způsobu života, který se teď může zdát pohodlný, ale jehož následky lidstvo brzy ponese. Zdařilá inscenace vyznění textu ještě umocnila a v posluchači se v závěru mísí dvě emoce: požitek z vjemu auditivního díla a zároveň lehký smutek a obava týkající se jeho poselství.

Lit.: Štráfeldová, Milena: Oceněná rozhlasová hra PESCHO dostane divadelní podobu. In web ČRo Rádio Praha, 10. 4. 2019 (článek). – Cit.: Olomoucké Divadlo Tramtarie začalo v těchto dnech zkoušet původně rozhlasovou hru Pescho, jejímž autorem je scénárista a spisovatel Marek Epstein. Hra byla v r. 2015 roce oceněna na prestižním mezinárodním festivalu rozhlasových her Grand Prix Nova v Bukurešti. Nyní jde o její první divadelní zpracování. Divadelní adaptace pod názvem Boj o přežití: P.E.S.CH.O! bude uvedena ve světové premiéře 8. května. Režie se ujme divadelní a rozhlasový režisér Petr Mančal.

Pavel Göbl. Rozhlasová hra. Mistr zvuku Zdeněk Slavotínek.  Hudba Richard Mlynář. Produkce Jindřiška Zornová. Dramaturgie Renata Venclová. Režie Tomáš Soldán.

Osoby a obsazení:  Anděla (Pavla Beretová),  Emil (Leoš Noha), Smrt (Cyril Drozda), Josef, Andělin otec (Norbert Lichý), Andělina matka (Ivana Hloužková), Bůh (Jiří Lábus), Lucifer (Petr Vaněk),  kamoš Dušan (David Viktora), TV kněz (Ladislav Kolář), Ferkéš Fúzik (Marián Andrísek), Zuzana (Renáta Klemensová), dědeček (Oldřich Vlach). Dále účinkují Anna Stropnická, Vladimíra Včelná, Josef Bartoň, Lukáš Červenka, Pavla Gajdošíková, Václav Bahník a Vendula Fialová.

Nastudoval ČRo Olomouc, říjen 2015. Premiéra 31. 12. 2015 (ČRo 3 Vltava, 22:05 – 23:00 h.)  v rámci cyklu Silvestr na Vltavě 2015 aneb Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina! Repríza 27. 8. 2016 v rámci cyklu Silvestr na Vltavě 2015 aneb Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina!

Lit.: -jk- (= Kamen, Jiří): Silvestr na Vltavě aneb Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina! In web ČRo 3 Vltava, prosinec 2015 (článek). – Cit.: Monografická, celodenní kompozice o křehkých hranicích hrdinství a zbabělství nahlížená převážně s humorným nadhledem. V hudbě, literatuře, dramatu, kabaretu a dokumentu. S kolegy ze stanice Vltava a Centra výroby dramaturgicky připravil Jiří Kamen. Až na několik výjimek zařazujeme do celodenního vysílání jen premiéry. (more…)

Gerhard Lom. Rozhlasová hra. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.

V přípravě.

Lit.: Bednářová, Veronika: O lidu připosraženém. In Pátek Lidových novin, 31. 5. 2013 (rozhovor – Kristina Žantovská). – Cit.: (…) Nesmírně zajímavé jsou texty Goodring Gerharda Loma, autora původem z Malacek, a hra Z pekla i nebe filmového scenáristy, režiséra a spisovatele Pavla Göbla, mimochodem narozeného v Uherském Hradišti. Obě hry jsou mimořádně obrazivé a jazykově doslova eruptivní, používají nářečí i slovenštinu. Jazyk je stylotvorným prvkem. V případě Goodringu jsme zase na vesnici, táta je bývalý bolševik, ale žádný hlupák, cukrovka mu vzala nohu, ale do hospody chodí denně. Máma se v realitě neorientuje, vypomáhá v drůbežárně a neví, co si počít s dcerou, kterou táta vyhodil kvůli drogám. A dcera po půl roce přijíždí z města a chce, aby s ní matka jela do Prahy, do jejího „vydesignovaného“ bytu, ze kterého kouká „na Hradčana“. Jako leitmotiv bludné a zmatené cesty, po které se potácejí všichni tři, zní chrastění krabičky s barbituráty a zvuky reálné vesnice. (…) Oba texty rozhodně nezapadnou. (…)

Roman Ludva. Rozhlasová hra o slivovici a lásce až za hrob. Dramaturgie Kristina Žantovská. Režie Ivan Chrz.

Osoby a obsazení: Ondráš a vypravěč (Ivan Řezáč), Dědek (František Švihlík), Ondráš 12-ti letý (Martin Skopalík), Ondráš 18-ti letý (Tomáš Krejčí), babička (Drahomíra Hofmanová), Majka (Anna Cónová), kněz (Ivan Chrz), doktor (Roman Špála), lékařka (Dana Reichová).

Natočeno v roce 2014. Premiéra 4. 3. 2014 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.; 35 min). Repríza 20. 1. 2015 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.); 15. 2. 2022 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama.

Pozn.: 3. místo v soutěži o původní rozhlasovou hru 2013.

Lit.: Bednářová, Veronika: O lidu připosraženém. In Pátek Lidových novin, 31. 5. 2013 (rozhovor – Kristina Žantovská). – Cit.: (….) Text olomouckého autora Romana Ludvy Sad, který má podtitul Rozhlasová hra o slivovici a lásce až za hrob, je naprosto minimalistický: jsme zase někde na Vsetínsku – skoro by si dramaturg spolu s posluchačem posteskl, co by bylo, kdybychom to Valašsko neměli. Vypráví příběh Dědka a jeho vnuka Ondráša, kteří k sobě hledají vztah, dědek se z Valašska nehnul, ale mladý je už víc městský pán. Dědek, který je ve všem tradičně rustikální, je přesvědčený, že se Ondráš odrodil. Je to silný příběh o lásce i navazování na tradici, kterou ani mobilní telefony, internet a sociální sítě, o kterých se nám před dvaceti lety ani nesnilo, nezpřetrhaly. Ale je to hra i o mlčení a o pálence. Zvuky zapřahání koňů, chřestění postrojů, ticho, nalévání slivovice i bouchnutí štamprle o stůl v tomhle textu hrají větší roli než to, co postavy skutečně řeknou. Náladová balada z výjimečného prostředí – a samozřejmě v místním nářečí.

Lit.: anonym: Roman Ludva: Sad. In web ČRo 3 Vltava, březen 2014 (článek). – Cit.: Rozhlasová hra o slivovici a lásce až za hrob. Původní hra, oceněná 3. místem v soutěži o původní rozhlasovou hru vypsanou k 90. výročí Českého rozhlasu. Třetí místo v soutěži o původní rozhlasovou hru vypsanou k 90 výročí rozhlasu získal Romana Ludva za svou minimalistickou baladu ze Vsetínska, Sad. Podtitul „hra o slivovici a lásce až za hrob“ dost přesně vyjadřuje její téma.

Kácení stromů v lese, sázení trnek v sadu, zapřahání koní i pálení slivovice, to je celý Dědkův život. S vnukem Ondrášem, který už je „ogarem z města“, k sobě obtížně hledají cestu. Jejich vztah je obrazem zpřetrhaných tradic, které se pokoušejí znovu vzkřísit.

Autor je úsporný ve slovech, nepopisuje, nevysvětluje. Rozhovor se mezi postavami odehrává více v odmlkách a v tom, co si Dědek s Ondrášem nedokáží říct. O to větší prostor dostává zvuková kresba prostředí staré chalupy a sadu, kam příběh Ludva umístil. Aby zachoval jedinečnost textu, zvolil režisér hry, Ivan Chrz, filmový způsob natáčení v autentickém prostředí skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm. Na ojedinělé zvukové podobě díla pracoval zvukový mistr Roman Špála a hudební režisér a současně autor hudby Jan Trojan.

O autorovi: Roman Ludva (1966) je zavedený autor, jehož romány Poslední ohňostroj (2004), Stěna srdce(2001), Jezdci pod slunečníkem(1999), Žena sedmi klíčů(1997), Smrt a křeslo(1966) a povídky (Falzum, 2012) mívají často napínavou detektivně-kriminální zápletku.  Je také autorem několika televizních scénářů, divadelní hry a libreta k muzikálu. Jeho knihy vydávají dobré nakladatelské domy jakými jsou Votobia, Petrov nebo Host. Roman Ludva žije a pracuje v Olomouci.

Lit.: anonym:  Roman Ludva: Sad. In web ČRo 3 Vltava, leden 2015 (anotace). – Cit.: Třetí místo v soutěži o původní rozhlasovou hru vypsanou k 90 výročí rozhlasu získal Romana Ludva za svou minimalistickou baladu ze Vsetínska, Sad. 

Podtitul „hra o slivovici a lásce až za hrob“ dost přesně vyjadřuje její téma. Kácení stromů v lese, sázení trnek v sadu, zapřahání koní i pálení slivovice, to je celý Dědkův život. S vnukem Ondrášem, který už je „ogarem z města“, k sobě obtížně hledají cestu. Jejich vztah je obrazem zpřetrhaných tradic, které se pokoušejí znovu vzkřísit.  

Autor je úsporný ve slovech, nepopisuje, nevysvětluje. Rozhovor se mezi postavami odehrává více v odmlkách a v tom, co si Dědek s Ondrášem nedokážou říct. O to větší prostor dostává zvuková kresba prostředí staré chalupy a sadu, kam příběh Ludva umístil.  Aby zachoval jedinečnost textu, zvolil režisér hry, Ivan Chrz, filmový způsob natáčení v autentickém prostředí skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm. 

Roman Ludva (1966) žije a pracuje v Olomouci. Je zavedený autor, jehož romány Poslední ohňostroj (2004), Stěna srdce(2001), Jezdci pod slunečníkem(1999), Žena sedmi klíčů(1997), Smrt a křeslo(1966) a povídky (Falzum, 2012) mívají často napínavou detektivně-kriminální zápletku. Je také autorem několika televizních scénářů, divadelní hry a libreta k muzikálu. 

 

Petr Pýcha. Rozhlasová hra. Černá komedie o životě hrou a hře o život.  Zvukový design Ladislav Železný. Mistr zvuku Radek Veselý. Dramaturgie Klára Novotná. Režie Aleš Vrzák.

Osoby a obsazení: Robert (Ondřej Vetchý), Karlos (Hynek Čermák), Arny (Martin Myšička), Komár (Václav Neužil II.),  Týfa (Oldřich Kaiser), Mája (Pavla Beretová), Musil (Lukáš Hlavica), Lánský (Miroslav Hanuš), Lánská (Zdeňka Sajfertová), řidič (Otmar Brancuzský), Bláhová (Bohumila Dolejšová), puberťák (Matouš Veselský), recepční (Kristýna Reichová), rádio (Karel Zajíc, Naděžda Fořtová-Hávová, Boris Hybner) a Vendulka, servírka (Jana Knappová).

Natočeno 2013. Premiéra 11. 3. 2014 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.; 53 min.). Repríza 13. 1. 2015 (ČRo 3 Vltava, 22:00 h.); 8. 11. 2022 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama.

Pozn.:  2. místo v soutěži o původní rozhlasovou hru 2013.

Pozn. 2: Podle rozhlasové hry Benzina Dehtov vznikl scénář k filmu Úhoři mají nabito (2019, režie Vladimír Michálek).

Alternativní název: Benzina Dehtov

Lit.: Patíková, Nikol: Rozhlasové hry Petra Pýchy a Jaroslava Rudiše. Brno: JAMU, 2015 (bakalářská práce).

Lit.: Bímová, Tereza: Společná rozhlasová dramatika Petra Pýchy a Jaroslava Rudiše s přihlédnutím k samostatné tvorbě Petra Pýchy. Olomouc, Univerzita Palackého 2020 (bakalářská práce).

Hnilička, Přemysl: Rozhlasová dílna. Nevinné hry přestárlých chlapců? In Týdeník Rozhlas 15/2014, s. 21 (recenze). – Cit.: Temný sál místního kina. Právě skončil nekonečný blok reklam a do zvolna se tišícího publika zní známá znělka amerického filmového distributora. Náhle se však situace změní: místo očekávaného filmu si diváci z kina odnesou zážitek ze zásahu útvaru rychlého nasazení Policie České republiky. Ačkoliv…

Nová černá rozhlasová komedie Petra Pýchy Benzína Dehtov představuje posluchači partičku přestárlých kluků, kteří ještě ve čtyřiceti věnují všechen svůj čas i peníze neobvyklé zálibě: předstírají, že jsou členy URNA a baví se fingovanými bezpečnostními zásahy proti civilistům, ať už v kině nebo v autobuse uprostřed pole. Jejich rodinné i společenské vztahy jsou v troskách, zato všechny peníze utopeny v prvotřídním vybavení k nerozeznání podobnému od originálu. Dlouhá léta jim „akce“ procházejí – až dojde na projekt „Heliport“…

Spisovatel a dramatik Petr Pýcha píše pro rozhlas často, většinou s Jaroslavem Rudišem. Mezi jejich nejzajímavější texty patří Salcburský guláš (2009), Strange love (2008) nebo Lidojedi (2011) a ve většině z nich komediálně zpracovávají životní příběhy různě vyšinutých jedinců (podivná koexistence bývalého udavače a pétépáka, posedlý fanoušek Depeche Mode, kulinářská agentura ochotná za dostatečně vysoký obnos připravit i kanibalské hody). Tentokrát scénář napsal samotný Pýcha a získal za něj druhé místo v anonymní soutěži vyhlášené k 90. výročí Českého rozhlasu. Benzína Dehtov zaujme a potěší především dobře napsanými a pointovanými dialogy, oživenými navíc výbornými hereckými výkony; už samotná skupinka podivných kamarádů (Ondřej Vetchý, Martin Maryška, Hynek Čermák a Václav Neužil) fascinuje výtečnou souhrou a komediálním talentem (především Vetchý zde bravurně paroduje své vlastní ostré hochy z televizních seriálů a filmů), další ze série komediálních rozhlasových rolí (vzpomeňme jen na faráře z Lidojedů) si zde připsal Oldřich Kaiser hrající neúspěšného podnikatele, zloděje i sebevraha Týfu.

Na úspěchu inscenace se podepsal i režisér Aleš Vrzák. Jak už je jeho zvykem, natočil celou inscenaci v reálných prostředích mimo studio. Zatímco v případě předchozí práce (rozhlasový seriál Nemesis podle románu Jo Nesbo) bylo možno hovořit až o jakémsi zahlušení zvukového prostoru, v Benzíně Dehtov Vrzákova metoda slaví triumf. Pýchův scénář totiž předepisuje časté střídání prostředí, což režisér umožňuje vytvářením zvukově velmi rozdílných prostorů střídaných v rychlém sledu pomocí výrazných střihů. Zásadní roli v tomto konceptu hrají i jeho pravidelní spolupracovníci (zvukový design Ladislav Železný, mistr zvuku Radek Veselý).

Členové falešného Útvaru rychlého nasazení po úspěšně provedeném projektu „Heliport“ narazí na benzínové stanici na skutečného zločince a po jejich zmateném zásahu končí zloděj s (vlastnoručně) prostřelenou hlavou. Otřesení kamarádi okamžitě přerušují jakékoliv aktivity a teprve po čase se dozvídají, že muž sebevraždu přežil a ochrnutý přežívá v pečovatelském ústavu. Ten je později vmanipuluje do další, poslední akce, při níž mají přepadnout a okrást jiného podnikatele – „velkou rybu“ – Musila (Lukáš Hlavica), který se zabývá promyšleným ožebračováním ostatních. Závěr komedie je jistě logický a uspokojivý jak pro autora, tak pro dramaturgyni (Klára Novotná), dovolte mi však coby recenzentovi vyslovit postřeh: pointa vyznívá hluše a působí spíše jako vynikající závěr pilotního dílu připravovaného seriálu. Jako posluchač volám: Já chci druhý díl!

Lit.: Bednářová, Veronika: O lidu připosraženém. In Pátek Lidových novin, 31. 5. 2013 (rozhovor – Kristina Žantovská). – Cit.: (…) Petr Pýcha, výherce stříbrné medaile, není v rozhlase nováčkem, napsal s Jaroslavem Rudišem hru Lidojedi, loni na Prix Bohemia získala druhou cenu. O čem je jeho celovečerní text?

Pýchova Benzina Dehtov stojí opět na skvělém nápadu. Jsme v prostředí pěti chlápků, dost tristně neúspěšných, kteří v hospodě jménem Armagedon vzpomínají na to, co prožili, když spolu bojovali v URNě, Útvaru rychlého nasazení. Postupně se ale vyjevuje, že tihle chlápci si na veterány z URNy jenom hrají. Je to prazvláštní subkultura mačů, jakési tajné bratrstvo mající i specifický slovník. Vyznavači paintballu, o skutečnou vojnu pravděpodobně nikdy nezavadili. Kdyby se jim při jedné akci na benzinové pumpě nestalo, že přistihli náhodného zloděje, který se domníval, že jsou skuteční URŇáci, a prostřelil si hlavu, „hráli by si na vojáky“ dál. Děj se pak zajímavě a napínavě zaplétá. Přesvědčivá ale není ani tak pointa příběhu jako obrázek určitého současného, nedospělého mužství, které si hraje samo na sebe. (…)

Lit.: anonym: Petr Pýcha: Benzína Dehtov. In web ČRo 3 Vltava, březen 2014 (článek). – Cit.: Černá komedie o životě hrou a hře o život. S textem Benzína Dehtov obsadil Petr Pýcha v dramatické soutěži o původní rozhlasovou hru, vypsané Českým rozhlasem u příležitosti devadesátého výročí, druhé místo. Příběh čtveřice chlapíků na prahu čtyřicítky, kterým vlastní nedospělá dospělost připraví divoké dobrodružství.

I když je autor Petr Pýcha civilním povoláním učitel na gymnáziu, s tvorbou pro rozhlas už má své zkušenosti. Dosud psal ale v týmu se spisovatelem Jaroslavem Rudišem, možná veřejnosti známější polovičkou tohoto tvůrčího dua, které má na svém kontě úspěšné Léto v Laponsku, Lidojedy či Salcburský guláš.

Sám píše Petr Pýcha rovněž povídky, fejetony a režijně i autorsky se věnuje amatérskému divadlu. Nejvýraznějším prvkem dramatických textů, pod kterými je podepsán, je mimořádně živý, současný jazyk – a také smysl pro humor, který koření mnohdy divoké, ale přesvědčivě vystavěné situace.

Robert, Karlos, Arny a Komár se nesetkávají za právě růžových okolností – nedaří se jim v práci ani ve vztazích, někomu schází peníze, někomu životní elán… A přitom ještě nedávno neměli o vzrušení nouzi a o smyslu vlastního bytí by je ani nepadlo pochybovat.

Všechno se skvěle dařilo – než jednou v noci přijeli na benzínu Dehtov. Noční dobrodružství se změnilo v noční můru – stín, který je pronásleduje, ať se hnou kamkoli. A to ještě netuší, že tím série náhlých zvratů, nečekaných setkání a šílených akcí teprve začíná…

Ústřední čtveřici si zahráli Václav Neužil, Ondřej Vetchý, Hynek Čermák a Martin Myšička, další postavy ožily v podání Oldřicha Kaisera, Pavly Beretové či Lukáše Hlavici.

Lit.: Salavová, Mirka: Nápad na Lidojedy se zrodil v kuchyni, říkají autoři hry Rudiš a Pýcha. In IDnes (Ústí nad Labem), 10. 3. 2017 (rozhovor). – Cit.: Hororovou komedií Lidojedi, kterou uvádí ústecké Činoherní studio, se na zdejší scénu po deseti letech vrátilo úspěšné autorské duo Jaroslav Rudiš – Petr Pýcha. „Činoherák je naše srdeční záležitost,“ říkají oba autoři.

Lidojedi, to byla původně rozhlasová hra. Jak se vám líbí nápad Činoherního studia převést ji na divadelní prkna?
Pýcha: My všechny texty píšeme hodně vizuálně. I ty rozhlasové. V případě Lidojedů jsme od začátku zasazovali postavy do konkrétních prostředí, do parku před pražský Wilsoňák, do kostela ve Vysokém v Krkonoších… Vidíme je v prostředích, které posluchač, divák ani inscenátoři nemusejí znát, ale my to tak potřebujeme.

Rudiš: Natália Deáková, režisérka Lidojedů, tu uvedla i vůbec první adaptaci Aloise Nebela s Leošem Nohou v hlavní roli.

Zasahovali jste divadelníkům do práce, nebo měli volnou ruku?

Rudiš: Scénář jsme před zkoušením přečetli, upravili – něco přepsali a připsali – a pak poslali pod Střekov.

Hra má netradiční téma – pojídání člověčiny. Jak vás napadlo?
Rudiš: Říkali jsme si, kam až je možné zajít, když člověk potřebuje prachy. Pýcha: A taky kam až jsme schopni zajít my, když píšeme.

Rudiš: To téma je docela temné, ale Lidojedi jsou hlavně komedie. I když hodně černá komedie. Jinak ten nápad se zrodil u Petra v kuchyni, kdy jsme si něco vařili. Bez masa. Petr ho nejí, a když jsem u něj na návštěvě, nejím ho taky.

Pýcha: Představovali jsme si partu tří přátel z cateringové společnosti, jak zareagují na absolutně mezní nabídku. A těch prachů by bylo fakt hodně.

Chcete svou hrou poukázat na nějaké neduhy dnešní společnosti?

Rudiš: Partě z Mlsného Jacka, jak se ta agentura jmenuje, se daří docela dobře, ale přitom mají všichni pocit, že jim něco chybí, že nemají dost. Tahle pitomá nespokojenost je, myslím, v dnešní době hodně cítit. Čechům se přitom žije a daří jak nikdy.

Pýcha: Ale přitom si dokážeme naši nespokojenost celkem racionálně zdůvodnit. Lidi z Mlsného Jacka si taky docela dobře zdůvodňují, co dělají.

Činoherní studio už uvedlo jednu vaši hru – Strange Love. Jak dnes vzpomínáte na inscenaci s Markem Taclíkem?
Rudiš: Velmi bych si přál, aby se někde ještě hrála. Znám lidi, co na ní byli pětkrát, na představení se sjížděli fanoušci Depeche Mode, o kterých ta hra je, z celé republiky. A pořád dokola o ní diskutovali na svých fórech na internetu.

Pýcha: Strange Love měla kolem sebe silnou atmosféru. Mohli za to lidi, co na ní pracovali a bavilo je to. Režisér, herci, chlapi z techniky. I ti měli své výstupy, kdy recitovali překlady textů od Depeche Mode. A ta nálada byla taková, že režiséra Tomase Zielinského napadlo, že hru natočí jako malý nezávislý film. Celé divadlo včetně hostujícího Marka Taclíka odjelo na chalupu u Stvolínek a točilo se. Potom ještě jako bonus přišla nominace na Cenu Alfréda Radoka.

Při Strange Love jste se přímo podíleli i na vzniku inscenace. Tentokrát ne. Proč?
Pýcha: My jsme se na přípravách podíleli, byli jsme ve spojení s dramaturgyní Dášou Haladovou před zkouškami i během nich. Jenom nám tentokrát nevyšlo být přímo na místě.

Rudiš: Já jsem v zahraničí, a oba navíc už píšeme nové příběhy, kterým se musíme teď věnovat.

Pýcha: Snad se to podaří příště, Ústí máme rádi.

Pracujete na další společné hře?
Rudiš: Počátkem loňského roku rozhlas odvysílal naši poslední hru Podletí. Šlo o žánr drama loci. Drama, které je spojené s autentickým místem. Příběh, kde konkrétní město sehrává zásadní roli.

Pýcha: Hru jsme zasadili do Lomnice nad Popelkou, odkud oba pocházíme, a je o místním rodákovi, barokním skladateli Františku Jiránkovi, jeho prapravnukovi Fandovi, kytaristovi metalové kapely Táborika, a taky o Vivaldim a jeho pátém, ztraceném ročním období, které se právě jmenuje podletí. Mimochodem, podletí je skutečně obdobím v roce mezi létem a podzimem a znají ho všichni včelaři. A Jiránkové byli včelaři. Vivaldi taky.

Rudiš: O nových nápadech si povídáme u Petra v kuchyni. Určitě něco zase uvaříme.

Pane Rudiši, žijete střídavě v Česku a Německu, a jak jste zmínil, právě jste na literárním stipendiu ve Švýcarsku. Pracujete teď na něčem i vy samostatně?
Na filmové adaptaci mé poslední knihy Národní třída. Natočí ji Štěpán Altrichter, spolupracujeme i na scénáři. A pro divadlo v Brémách chystáme s Kafka Bandem adaptaci Kafkova fragmentu Zmizelý, který je známý také pod názvem Amerika. Premiéra bude letos v září.

Pane Pýcho, a vy?
S režisérem Vladimírem Michálkem pracujeme na filmu Benzína Dehtov a s Olmem Omerzu jsme dotočili zimní road movie o dvou čtrnáctiletých sígrech na cestě v kradeném autě napříč republikou. Film se momentálně stříhá a čeká na konečný název. Kromě toho píšu novou hru, kterou jsem už před časem slíbil Českému rozhlasu, jmenuje se Bulhar. Pro Olma jsem také napsal scénář krátkého filmu, který už byl podpořen fondem kinematografie u nás i u něj ve Slovinsku. A přemýšlíme o novém celovečerním filmu.

Režisér Aleš Vrzák při natáčení opět vykročil ze studia a řadu scén natáčel venku, v okolí karlínské rozhlasové budovy. Při realizaci se chodilo po parku se psem, jezdilo autem i na kole, a dokonce došlo i na únos autobusu…

Martin Františák. Rozhlasová hra. Příběh dvou bratří v těžkých časech lehkých topných olejů. Vítězný text ze soutěže k 90. výročí Českého rozhlasu. Dramaturg Renata Venclová a Martin Velíšek. Režie Natália Deáková.

Osoby a obsazení: matka Jana Švecová (Johanna Tesařová), Jiří, její syn (Martin Stránský), Mirka, jeho manželka (Vanda Hybnerová), Marek, její druhý syn (Martin Hofmann), Markéta, jeho snoubenka (Zuzana Ščerbová), JUDr. Posel, obchodník (Martin Zahálka), JUDr. Kuták, obchodník (Ladislav Frej), Stronský, kněz (Jaroslav Satoranský), Valentová ze vsi (Andrea Černá), Valenta ze vsi (Petr Halíček), Koňařík z vily (Michal Novotný), Jarda z herny (Martin Velíšek), Malina, muzikant (Jiří Hána), Lacina, muzikant (Tomáš Vacek) a hlas z rádia (Stanislava Dufková).

Natočeno 2013. Premiéra 18. 3. 2014 (ČRo 3 Vltava, 21.30 h.). Repríza 6. 1. 2015 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.; 63 min.); 10. 1. 2023 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama; 17. 8. 2025 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.) v cyklu Hra na neděli.

Pozn.: 1. místo v soutěži o původní rozhlasovou hru 2013.

Lit.: Bednářová, Veronika: O lidu připosraženém. In Pátek Lidových novin, 31. 5. 2013 (rozhovor – Kristina Žantovská). – Cit.: (…) * První cenu, a tedy 90 000 korun získal v soutěži Martin Františák, renomovaný autor, umělecký šéf Divadla Petra Bezruče v ostravě. Loni byla jeho hra Dva chlapi za město nominovaná na rozhlasovou přehlídku Prix Bohemia, jeho účast vás asi nepřekvapila. O čem je jeho vítězný kus Průtrž?

Tentokrát jsme kdesi na valašském venkově, pobožná matka a dva dospělí synové. Jeden dělá do topných olejů, vydělává obrovské peníze – a matka, aniž by tušila, co vlastně dělá, je na jeho úspěch pyšná. Zvlášť v rozhovorech s panem farářem, který nakonec z bohatství také těží a může pro farnost nakoupit polnosti, to má hezký paradoxní rozměr. Matka chce, aby Martin pomohl bratrovi Jurovi, který jako veterán z války v Iráku pracuje za pár korun v pekárně a na krku má ženskou, která mu zanáší, a ještě vyčítá, že je nula a nic nevydělá. A tak se Jura dostane také do „byznysu“, má za úkol takzvaným fakturantům připomínat platby a občas i lámat ruce na výstrahu. Ale byznys vykolejí – a z vlaku se nedá vystoupit. Novodobá tragédie, tři rozdílné světy v jedné rodině, přesný obraz naší současné reality. (…)

Lit.: Žantovská, Kristina – Novotná, Klára – Velíšek, Martin: Sad, Benzína Dehtov a Průtrž. Premiéry tří vítězných her. In Čtvrtletník Klubu Vltava 1/2014, s. 9 (anotace + rozhovor). – Cit.: Autorem vítězné hry Průtrž je čtyřicátník Martin Františák. Pochází z Valašského Meziříčí. Do rodného kraje umísťuje děj většiny svých her. Vystudoval divadelní fakultu JAMU v Brně. K dnešnímu dni má na svém kontě přes padesát režií v českých a moravských divadlech.
V letech 2005-2007 byl uměleckým šéfem v brněnském Divadle Polárka, od roku 2007 působil sedm let jako umělecký šéf ostravského Divadla Petra Bezruče. Martin Františák je také vůdčí uměleckou osobností divadelního souboru Jana Honsy v Karolince. V produkci ČT také režíroval cyklus Česko jedna báseň. Je autorem divadelních her Doma, Nevěsta a Karla. Posledně jmenovanou, stejně jako hru Doma, uvadlo Pražské Národní divadlo. Pro rozhlas napsal Martin Františák tři hry – Tvůj děda, Dva chlapi za město a Průtrž. Při příležitosti premiéry hry Průtrž jsme autora poprosili o odpověď na tři otázky:

 

Hra vychází z autentického materiálu. Tím, žes jsi si vybral takovou látku, trochu vybočuješ z řady svých předchozích her. Byl to tak silný impuls a v čem?

„Devadesátá léta nastavila pravidla, do kterých dodnes nevidíme. V té době se spousta věcí okolo LTO děla téměř na dotek. Vsetín vyhrával jeden hokejový titul za druhým, chlápci nosili do hospody pistole, někomu zplesnivěly v garáži prachy, jiného, co bydlel za kopcem, oddělali, jiní zmizeli… Tehdy to u nás vypadalo jako u Alibaby a čtyřiceti loupežníků…
Po letech jsem se dozvěděl o knize Jany Lorencové Krvavé oleje a došlo mi, kdo bydlel tam za kopcem a s kým tehdy chodila ta holka, co jsem s ní nebezpečně tancoval, a čí je ta veliká fabrika na kraji města. Pochopitelně z toho šla hrůza a bezmoc. Zjištění, že ta jejich pravidla většina lidí přijala jako nutnost pro přežívání, byla horší než historky o uřezaných končetinách. A tak jsem napsal takový výkřik. Když jsem ho psal a mluvil o tom, tak každý zmlknul a tiše pokyvoval hlavou. Byl cítit strach. A je cítit dodnes. Příběhy nenažraných olejářů nejsou na pranýři, ale jsou reklamou pochmurného úsměvu nově vzniklých elit.“

 

 

Tvoje hry se často odehrávají na venkově. Myslíš, že je to pro drama příznivější prostředí?

„Sbor má konkrétní charakter a postavy osobité mýty.“

 

 

Průtrž bude tvojí třetí hrou realizovanou v rozhlase. V čem je pro tebe největší rozdíl v psaní pro rozhlas a pro divadlo?

„Pro rozhlas se pokouším psát. Hraji si se slovy, dělám lotroviny u stolu, představuji si, jak to bude zníííít… Je to více hra. A taky si myslím, že jsem v tom amatér. U divadla
je to jinak. Dodnes jsem napsal tři hry. Doma, Nevěstu a Karlu. V Průtrži jsem našel tři, čtyři postavy. Matku, Kněze, Syna a dítě. Postavy, které znám, myslím, důvěrně. A s nimi začínám psát hru z krajiny. S postavami si užívám v dobrém i zlém. Mluvím o nich s kamarády, obyčejnými lidmi, otravuji manželku a sleduji svět okolo i ten v sobě. Rádio je jiné. Tolik nebolí. A taky rádio je hlas a tak jsem chtěl o těch věcech, které se tam tenkrát u nás na severu děly, promluvit. Ani více, ani méně.“

Lit: Velíšek, Martin: Martin Františák: Průtrž. In web ČRo 3 Vltava, březen 2014 (článek+rozhovor). – Cit.: Původní rozhlasová hra Průtrž se svým dějem vrací do těžkých časů lehkých topných olejů v devadesátých letech minulého století. Vítězný text ze soutěže k 90. výročí Českého rozhlasu.

Mladší ze dvou bratří, hlavních hrdinů hry, se kolem nejasných obchodů pohybuje už dlouho. Starší, původním povoláním voják, právě přišel o špatně placenou práci a i jeho osobní život je v troskách. A v tu chvíli mu bratr nabízí pomoc v podobě nové práce. Rozjíždí se koloběh, ze kterého se dá jen těžko vystoupit.

Inscenaci nastudovala režisérka Natália Deáková s Martinem Stránským, Martinem Hofmanem, Johannou Tesařovou, Vandou Hybnerovou a Jaroslavem Satoranským v hlavních rolích.

Autorem hry Průtrž, která zvítězila v loňské soutěži o původní rozhlasový text při příležitosti 90 let Českého rozhlasu, je čtyřicátník Martin Františák. Pochází z Valašského Meziříčí a do rodného kraje umísťuje děj většiny svých her.

Vystudoval divadelní fakultu JAMU v Brně. K dnešnímu dni má na svém kontě přes padesát režií v českých a moravských divadlech. V letech 2005-2007 byl uměleckým šéfem v brněnském Divadle Polárka, od roku 2007 působil sedm let jako umělecký šéf ostravského Divadla Petra Bezruče a od příští sezóny by se měl stát šéfem činohry Národního divadla v Brně.

Martin Františák je také vůdčí uměleckou osobností divadelního souboru Jana Honsy v Karolince. V produkci ČT Martin Františák režíroval cyklus Česko jedna báseň.

Je autorem divadelních her Doma, Nevěsta a Karla. Posledně jmenovanou, stejně jako hru Doma uvedlo Pražské Národní divadlo.

Pro rozhlas napsal Martin Františák tři hry – Tvůj děda, Dva chlapi za město a Průtrž. Při příležitosti premiéry poslední z nich jsme autora poprosili o odpověď na dvě otázky:

Hra vychází z autentického materiálu. Tím, že jste si vybral takovou látku, trochu vybočujete z řady svých předchozích her. Byl to tak silný impuls?

Devadesátá léta nastavila pravidla, do kterých dodnes nevidíme. V té době se spousta věcí okolo LTO děla téměř na dotek. Vsetín vyhrával jeden hokejový titul za druhým, chlápci nosili do hospody pistole, někomu zplesnivěly v garáži prachy, jiného, co bydlel za kopcem, oddělali, jiní zmizeli… Tehdy to u nás vypadalo jako u Alibaby a čtyřiceti loupežníků…

Po letech jsem se dozvěděl o knize Jany Lorencové Krvavé oleje a došlo mi, kdo bydlel tam za kopcem a s kým tehdy chodila ta holka, co jsem s ní nebezpečně tancoval, a čí je ta veliká fabrika na kraji města. Pochopitelně z toho šla hrůza a bezmoc. Zjištění, že ta jejich pravidla většina lidí přijala jako nutnost pro přežívání, bylo horší než historky o uřezaných končetinách. A tak jsem napsal takový výkřik.

Když jsem ho psal a mluvil o tom, tak každý zmlknul a tiše pokyvoval hlavou. Byl cítit strach. A je cítit dodnes. Příběhy nenažraných olejářů nejsou na pranýři, ale jsou reklamou pochmurného úsměvu nově vzniklých elit.

Průtrž bude vaší třetí hrou realizovanou v rozhlase. V čem je pro vás největší rozdíl v psaní pro rozhlas a pro divadlo?

Pro rozhlas se pokouším psát. Hraji si se slovy, dělám lotroviny u stolu, představuji si, jak to bude zníííít… Je to více hra. A taky si myslím, že jsem v tom amatér. U divadla je to jinak. Dodnes jsem napsal tři hry. Doma, Nevěstu a Karlu.

V Průtrži jsem našel tři, čtyři postavy. Matku, Kněze, Syna a dítě. Postavy, které znám, myslím, důvěrně. A s nimi začínám psát hru z krajiny. S postavami si užívám v dobrém i ve zlém. Mluvím o nich s kamarády, obyčejnými lidmi, otravuji manželku a sleduji svět okolo i ten v sobě.

 

 

Rádio je jiné. Tolik nebolí. A taky rádio je hlas, a tak jsem chtěl o těch věcech, které se tam tenkrát u nás na severu děly, promluvit. Ani více, ani méně.