Jack London. Dramatizace Míla Kolár. Režie Václav Sommer.
Osoby a obsazení: vypravěč (Antonín Zíb), Henry (Rudolf Široký), Billy (Jožka Zöllner), Lososí jazyk (Robert Ford), Šedý bobr (Ludvík Řezníček), Hezoun Smith (Richard Záhorský), zlatokop (Jan Otakar Martin), Scott (Otomar Korbelář), Matt (Karel Šot), Betty (Štěpánka Holečková), zvěrolékař (Václav Piskáček). Dále účinkují Ema Svobodová, Karel Kouklík, Antonín Soukup, Recitační sbor Spolku posluchačů filosofie a jiní.
Premiéra 4. 12. 1937 (Praha, 20:15 – 21:10 h.) Záznam kompletní inscenace existuje! – „Bílý tesák (…) se objevil nedávno na starých fóliích, které ani nebyly určeny k archivaci – prostě je jen nikdo nevyhodil.“ (z dopisu rozhlasového zdroje)
Obnovená webová premiéra květen 2023 u příležitosti 100. výročí zahájení vysílání Československého rozhlasu, v cyklu 99+1 (MujRozhlas, 45 min.). K poslechu zde.
Repríza 11. 1. 2026 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Hra pro pamětníky.
Úryvky ze hry v pořadu Páteční večer – Šumí a praskají, obraz ale dělají (premiéra 17. 10. 2008).
Lit.: anonym: Konfrontace člověka se zvířetem. In Radiojournal 48/1937 (27. 11. 1937), s. 10 (článek). – Cit.: Říkalo se o Jacku Londonovi, že materiál, který mu přinesl život, byl by stačil na sto let autorova tvoření, či že by z něho bylo mohlo do smrti tvořit pět spisovatelů formátu Balzacova. A v těch slovech je mnoho pravdy: vzpomeňme jen, jakým bohatstvím zkušeností nejrozličnějšího druhu mohl se honosit sanfranciský John Griffith, jemuž osud určil od malička všelijakou obživu. Kamelot, farmářský nádeník, přístavní dělník, námořník, zlatokop — a to je jen zlomek povolání, jimiž Griffith-London prošel, netuše, že tu všude sbírá materiál, jíniž jednou naplní své obsáhlé dílo. Nepotřeboval tedy London fantasie: náměty se mu hrnuly překotně a nutily, aby je i překotně zpracovával. Jaký div, že vedle sebe řadily se pak knihy rozličných nejen námětů, nýbrž i uměleckých hodnot, zdařilé i méně zdařilé. Literární historik nemůže stavěti Londona mezi ty autory, kteří opravovali desetkrát každou stránku, než ji uznali za dobrou a kteří několikrát zrevidovali celý text, než jej prohlásili za definitivní. Jemu udávalo tempo prudké tempo amerického života, ale právě ten kvap měl vliv na neuměíkovanost, bezprostřednost a střízlivost stylu a to bylo spolu s náměty tajemstvím úspěchu, který brzy přeskočil z Ameriky do Evropy, kde svou dobou byl London nejčtenějším autorem.
Novum byl i ten mužný, chlapský tón, ne-sentimentálnost, s niž London traktoval své náměty. Serie povolání dávala mu poznávat různá prostředí a zpevnila ho v pohledu i pojetí. Prošel řadou nebezpečí, prožil zlatou horečku, dal se ošlehávati větrem sněžných pláni, zmíral vedry v pampách, často odkázán sám na sebe: ale právě ta samota, ta nutnost žít bez lidí, jichž ostatně byl předčasně syt, přivedla ho k důvěrnému styku s přírodou, se stromy, se zvířaty. Stal se důvěrným milencem přírody, přijímajícím její přízeň i kruté nálady. Vedle Kiplinga a Thompsona-Setona pronikl také London nejhlouběji do duše zvířete a stal se jeho sbližovatelem s člověkem. London staví zvíře na roveň člověku ve své tvorbě, věnuje mu snad ještě zvýšenější pozornost, vysvětluje pohnutky, vedoucí zvíře k tomu či onomu činu, dělí zvířata podle kategorií lidské společnosti a byť nepřímo dělá nejednou bystrou paralelu. V těch románech, jež věnuje zvířatům, nejmocněji se vypne tam, kde může konfrontovat člověka se zvířetem, jako je tomu právě v ,,Bílém Tesáku“, románu, patřícím k nejušlechtilejší četbě. Kolika situacemi dá projít tohoto syna divočiny, který nezapře prudkou krev primitiva, ale který také vyniká nad degenerované druhy zdravým instinktem i zvířecí rytířskostí, připomínající to prosté hrdinství chlapů ošlehaných větry Aljašky. Jestliže jste četli „Bílého Tesáka“, máte dojista dosud v paměti, jak vás upoutal zvířecí rek svými pohnutými příhodami, které ho vedly až na okraj života a jak se uměl se životem rvát nejen pro sebe, ale i pro svého pána: prožijete to napětí znovu, až uslyšíte dílo Londonovo v rozhlasové versi, která, ač zhušťuje obsah, nestírá nikde charakter románové předlohy. „Bílý Tesák“ bude proveden v dramatisaci Míly Koláře a v režii „Václava Sommra Prahou 4. prosince 1937.
Lit.: Svět mluví, roč. 6., čís. 17/18. – „4. prosince se obracel Jack London v hrobě. (…) Jak se mohla např. vůbec jen objevit laufrovská reportáž ze psího zápasu, která byla vrcholem nevkusu. (…) Nudný, nemožný večer, plný tápavé ochotničiny, diletantského přednesu veršů a nevhodné zvukové kulisy. Herce raději ani nejmenujeme.“
Lit.: Hnilička, Přemysl: Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou X. – Herce ani nejmenujeme… In Týdeník Rozhlas 47/2011. Dostupné i na Panáčkovi.
Lit.: Brezovská, Katarína – Hrozínková, Magdalena: Bílý tesák z roku 1937 je naprostý unikát. Starší rozhlasovou hru v archivu nenajdete, říká archivář. In web Radio Prague International, 18. 5. 2023 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Desetitisíce hodin zvukových záznamů ukrývá archiv Českého rozhlasu, který patří k největším v Evropě. Obsahuje autentické nahrávky hlasů významných osobností i záznamy důležitých historických událostí. Zastoupena je i hudba a literární díla – četby, pohádky i rozhlasové hry. Ta nejstarší dochovaná v celé délce pochází z roku 1937 a rozhlas se ji rozhodl ke svému stému výročí nabídnout posluchačům.
Rozhlasovou hru Bílý tesák natočil režisér Václav Somr (!) na motivy románu Jacka Londona. Poslechnout si ji nyní můžeme i díky archiváři Miloslavu Turkovi, který hliníkové fólie s nahrávkou objevil před 12 lety.
„Našel jsem je v krabici, ovšem ve stavu, že se celá hra jako celek nedala hrát. Daly se hrát pouze jednotlivé části, protože fólie byly zdeformované špatným uložením. Fólie jsem vybalil z původních obalů, dal jsem je na tvrdý podklad a zatížil jsem je těmi nejtěžšími krabicemi, které jsem tady měl, a 10 let jsem se o ně nezajímal. No a ejhle, po těch 10 letech jsem krabice sundal, vyndal fólie a ony se srovnaly a daly se úplně normálně hrát,“ popisuje archivář.
První rozhlasové hry se vysílaly pár let od zahájení pravidelného vysílání Československého rozhlasu, tedy už ve 20. letech minulého století. Ta úplně nejstarší vysílala v listopadu 1926. Byla to náladová scéna Přástky autora Miloše Kareše. V archivu ale neexistuje žádná nahrávka těchto her, protože s rozhlasovým záznamem se začalo až později.
Zvukové folie, na kterých byla hra zaznamenána, připomínají klasické gramofonové desky. Miloslav Turek je popisuje jako třiceticentimetrové plotny z hliníku, na který je nanesený černý lak, do kterého záznamový nůž vytvořil drážku.
„V podstatě se to potom hraje úplně stejně jako gramofonová deska. Jediný rozdíl oproti běžné gramofonové desce je ten, že gramofonová deska se hraje od kraje do středu. Ovšem rozhlasové fólie se hrají od středu ke kraji. Tady je vidět i název Bílý tesák strana 14. A datum natočení na tu fólii z živého vysílání – 4. 12. 1937,“ ukazuje.
Obrovské překvapení
Archiv Českého rozhlasu podle něj skrývá ještě několik stovek fólií s unikátními záznamy, kompletní rozhlasová hra už tam ale stoprocentně není žádná.
„Toto je naprostý unikát a takový nález už nikdy v podstatě nemůže opakovat, protože při stěhování archivu do Prahy se komplet všechny krabice, všechna zákoutí prohlédla, a už tam skutečně nic není. A že by si někdo doma mohl natočit na amatérském zařízení jakoukoliv rozhlasovou hru jako celek, to je to zcela vyloučeno,“ konstatuje archivář. Přiznává, že když našel kompletní hru Bílý tesák, bylo to i pro něj obrovské překvapení.
„Když jsem přišel do archivu, tak jsme nejstarší rozhlasové hry měly až z poválečného období, někdy z roku 1947. Krátce poté, co jsem nastoupil, začal jsem zpracovávat pozůstalost po Karlu Högerovi a v jeho pozůstalosti se našla soukromá nahrávka – jeho to muselo stát strašné peníze – někdy z počátku roku 1945. Byla to hra od Jana Nerudy Prodaná láska. Také byla kompletní. A tehdy jsme si říkali, že už nic staršího nemůže se nikde najít. No a pak se našel Bílý tesák,“ naznačuje.
Nyní se zrekonstruovaná 47 minutová hra po osmdesáti šesti letech znovu dostala k současným posluchačům. Klasický příběh Jacka Londona v jedinečném historickém zpracování si mohou poslechnout v aplikaci můj rozhlas.
„Samozřejmě by šla odvysílat i v běžném vysílání, ale přece jenom její pojetí i technická kvalita neodpovídá současným standardům a spousta lidí by z toho byla asi rozpačitá. A na internetu si ji poslechne jenom ten, kdo o to má skutečný zájem. A já se domnívám, že právě pro tyto lidi to bude neskutečný zážitek, protože něco takového ještě nikdy nemohli slyšet,“ dodává s úsměvem archivář Miloslav Turek.
Lit.: Velíšek, Martin: Jack London: Bílý tesák. Nejstarší kompletně dochovaná rozhlasová hra z archivu Českého rozhlasu. In web ČRo 3 Vltava, 11. 1. 2026 (článek). – Cit.: Volání divočiny, Mořský vlk, Martin Eden, Bílý den a samozřejmě Bílý tesák – to jsou názvy knih, které nám vytanou, když se řekne Jack London. Od narození jednoho z nejslavnějších a nejvlivnějších amerických spisovatelů uplyne letos sto padesát let. Výročí jeho narození si připomeneme uvedením nejstarší zachované rozhlasové hry z archivu Českého rozhlasu. (…)
Jack London, vlastním jménem John Griffith Chaney, se narodil 12. ledna 1876 v San Francisku jako nemanželský syn potulného astrologa irského původu. Matka vedla spiritistické seance a vyučovala hudbu. V 15 letech pomáhal London živit rodinu. V 16 letech si půjčil peníze na plachetnici a přidal se k partě, která na černo lovila ústřice.
Nějakou dobu působil jako pomocník námořní policie. Jako tulák později procestoval Spojené státy. V době zlaté horečky se vydal na Aljašku. Nezbohatl, ale zkušenosti uplatnil ve svých povídkách a románech. Stal se i válečným zpravodajem v rusko-japonské válce.
Díky zážitkům v nejnižších vrstvách společnosti byl Jack London socialistou a angažoval se v odborech. Spolu s dalšími modernistickými spisovateli také podporoval eugeniku. Vydání jeho raných povídek z Klondiku ho finančně zajistilo.
Román Volání divočiny v roce 1903 udělal z mladého autora celebritu. Tomu napomáhaly i často publikované fotografie, které ukazovaly jeho drsný, ale mladický a vitální vzhled. Koupil si jachtu, vydal se na cestu kolem světa. Žil na svém ranči v Měsíčním údolí v Kalifornii. Celý život bojoval s alkoholismem a nikdy se nenaučil zacházet s penězi.
Jeho život byl rámován rokem bitvy u Little Bighorn a rokem, kdy John T. Thompson vynalezl samopal. Jako by byl personifikací překotné modernizace USA, která proběhla mezi občanskou a první světovou válkou.
Londonova dobrodružná povaha, vzhled, úspěch, kontroverzní politické názory a především talent zrodily nebývale vlivnou literární ikonu. Za 18 let napsal 50 knih, z toho 20 románů. Zemřel 22. listopadu 1916. Podle některých pramenů spáchal sebevraždu, podle jeho dcery šlo o nešťastnou náhodu. „Raději budu popel než prach!“ To mělo být Londonovo krédo.
O popularitě románu Bílý tesák z roku 1906 svědčí to, že byl přeložen do více než 89 různých jazyků, ve třech svazcích byl vydán i v Braillově písmu. Mnohokrát byl zfilmován, poprvé v roce 1925.
V roce 1937 si dílo vybrali pro svou rozhlasovou inscenaci autor dramatizace Míla Kolár a režisér Václav Sommer. Nahrávka byla teprve nedávno objevena jako nejstarší v celku dochovaná česká rozhlasová hra.
„Bílý tesák je jediný záznam rozhlasové hry, která byla vysílaná živě v roce 1937. Premiéru měla 4. prosince ve 20 hodin 15 minut a byla natočena z živého vysílání na celkem 14 stran zvukových fólií,“ říká o dochované nahrávce Miloslav Turek, pracovník archivu Českého rozhlasu, který nahrávku objevil a restauroval.