Jaroslava Grúberová. Příběhy z císařské Číny, bájné Indie, hornatého Tibetu, Koreje a ostrovního Japonska. Dramaturgie Beáta Panáková. Zpívají Jana Lieskovská, Ján Gallovič. Zvuková spolupráce Viliam Chovanec. Hudební spolupráce Roman Žiaran. Režie Viktor Lukáč.
Čte Dušan Jamrich.
Připravil Slovenský rozhlas pro Rozhlas a televíziu Slovenska 2010-2011 (27 x 15 min.). Premiéra říjen 2010 – květen 2011 (SRo 3 Rádio Devín).
Obsah: 1. Ten, čo nad ním poletujú motýle (premiéra 31. 10. 2010); 2. Ten, čo máva veľkým maľovaným vejárom (premiéra 7. 11. 2010); 3. Ten, čo zvoláva poslucháčov pomocou bubienka (premiéra 14. 11. 2010); 4. Ten, čo sem prišiel na koni s krásnou hrivou (premiéra 21. 11. 2010); 5. Ten, čo má plnú kapsu svadobných koláčikov (premiéra 28. 11. 2010);
6. Ten, čo sa opiera o pastiersku palicu (premiéra 5. 12. 2010); 7. Ten, čo hrá na cudzokrajnú citaru, ozdobenú vyrezávanými drakmi (premiéra 12. 12. 2010); 8. Ten, čo sa pri pagode opiera o kamennú sochu draka (premiéra 19. 12. 2010); 9. Ten, čo sa v rukách pohráva so žiarivou perlou (premiéra 26. 12. 2010); 10. Ten, čo sa opiera o železnú barlu (premiéra 2. 1. 2011); 11. Ten, čo má v jednej ruke medovú hrušku a v druhej ružovolícu broskyňu (premiéra 9. 1. 2011); 12. Ten, čo má v rukách starodávne zrkadlo (premiéra 16. 1. 2011); 13. Ten, čo má strieborný zvonček s krásnym hlasom (premiéra 23. 1. 2011); 14. Ten, čo z konvičky polieva kŕdlik kuriatok, aby mu z nich rýchlo vyrástli sliepky (premiéra 30. 1. 2011); 15. Ten, čo mu pri nohách sedí snehobiely psík (premiéra 6. 2. 2011); 16. Ten, čo kŕmi mrkvou bieleho ušiačika (premiéra 13. 2. 2011); 17. Ten, čo má v bambusovej klietke sivočernú straku (premiéra 20. 2. 2011); 18. Ten, čo drží červený luk a tulec plný bielych šípov (premiéra 27. 2. 2011); 19. Ten, čo sem prišiel na volskom záprahu (premiéra 6. 3. 2011); 20. Ten, čo má šišatú čiapku a šaty s pestrými strapcami (premiéra 13. 3. 2011); 21. Ten, čo mu na pleci sedí malá zlatosrstá opica (premiéra 20. 3. 2011); 22. Ten, čo má prsty zamazané od tušu a v škatuľke má štetce z jazvečej srsti (premiéra 27. 3. 2011); 23. Ten, čo drží prútený košík s liečivými bylinkami (premiéra 3. 4. 2011); 24. Ten, čo sa opiera o pútnickú palicu (premiéra 10. 4. 2011); 25. Ten, čo si kúpil drevenú sošku vysokého muža s fúzami a bradou (premiéra 17. 4. 2011); 26. Ten, čo má veľký kôš a v ňom skrúteného bieleho hada (premiéra 24. 4. 2011); 27. Ten, čo má na hlave čierny sudcovský klobúk (premiéra 1. 5. 2011).
Harriet Elizabeth Beecher Stoweová. Dramatizace Zdeněk Zábranský. Hudba Mojmír Smékal. Texty písní Jiří Aplt. Zvukový mistr Jaroslava Eliášková. Natáčecí technik Věra Nováková. Asistent režie Eva Svobodová, Lada Klárová. Režie Karel Weinlich.
Osoby a obsazení: strýček Tom (Josef Patočka), pan Saint Clare (Jiří Vala), otrokář Šimon Legree (Zdeněk Kutil), Ofélie (Jana ANdresíková), Marie Saint Clare (Jaroslava Jasanská), otrokyně Mamči (Zuzana Töpferová). Dále účinkují Antonín Hardt, Karel Koloušek, Zdeněk Hodr, Daniela Šrajerová, Věra Kubánková, Oldřich Vlach, Jiří Mikota, Jiří Plachý, Jaroslava Adamová, Vladimír Bičík, Petr Pospíchal, Jaroslava Pokorná a Jan Kanyza.
Vydala Radiotéka 1. 2. 2022 (MP3, CR.ES.2022.47). Ukázka k poslechu zde.
Pozn.: Lidsky silný příběh odehrávající se v 19. století na jihu USA nás zavede do období rasové nesnášenlivosti a otrockého ponižování. Rozhlasová hra vypráví na pozadí konkrétní neblaze proslulé historie životní osudy několika lidí, kteří se museli životem dosti těžce probíjet. Dobrodružný a zároveň velmi emotivní příběh natočený podle stejnojmenného románu Harriet Elizabeth Beecher Stoweové připravil Český rozhlas již v roce 1973.
Pan Shelby je vážený, poměrně zámožný muž, který se však vlastní vinou zadluží. Jeho směnka se dostane do rukou otrokáři, který chce situaci vyřešit koupí některých Shelbyho otroků. Vybere si nejcennějšího otroka Toma a malého Harryho, syna manželčiny komorné Elizy. Tom situaci přijímá trpně, protože chápe, že když to nebude on, bude to někdo jiný. Eliza se ale svého dítěte odmítá vzdát a v noci uprchne. Tak se román rozvětvuje na dvě dějové linie. Cestu Elizy a dalších otroků za svobodou a cestu Toma, který s dalšími podobně postiženými čeká, co přinesou další dny.
Lit.: anonym: Chaloupka strýčka Toma. In Československý rozhlas 52/1973 (17. 12. 1973), s. 16 (článek).
Grigorij Kanovič. Čtrnáctidílná četba na pokračování. Odehrává se v židovské komunitě v Litvě v druhé polovině 19. století. Překlad Jana Mertinová. Připravila Jana Mertinová. Dramaturgie Dagmar Oravová.
Lit.: Oravová, Dagmar: Kůzle za dva groše. In Týdeník Rozhlas 25/2002 (17. 6. 2002), s. 16 (článek).
Lit.: Oravová, Dagmar: Kůzle za dva groše. In web ČRo, červen 2002 (článek + rozhovor s překladatelkou). – Cit.: Starý kameník Efrajim žije sám – postupně pochoval tři ženy a jeho čtyři děti se rozprchly po světě. Jednoho dne se mu donese zpráva, že ve Vilniusu došlo k pokusu o atentát na gubernátora a že pachatelem je jeho prostřední syn Hirš. Osmdesátiletý otec Efrajim spolu se dvěma přáteli se vydává na dalekou cestu do litevské metropole… Vilnius byl ještě tenkrát, na začátku 20. století, nazývám litevským Jeruzalémem. Židé nacházeli na Litvě útočiště už od středověku a během staletí zde vytvořili svébytnou enklávu. Snad nejšťastnějším obdobím byla pro židovské obyvatelstvo Litvy druhá polovina 19. století, kdy se zde zakládaly židovské školy, vznikaly židovské obce a městečka.
Pak se i na Litvě začala situace zhoršovat. A právě k tomuto poslednímu relativně šťastnému období se ve svém díle opakovaně vrací Grigorij Kanovič. Narodil se roku 1929 v malém litevském městečku, válku prožil s rodiči v emigraci v Kazachstánu. Po návratu vystudoval filologii na Univerzitě ve Vilniusu, později se stal úspěšným autorem divadelních her a filmových scénářů. Postupem času přešel k próze, za své dílo byl oceněn Litevskou národní cenou. Řada jeho románů tvoří volný cyklus; patří sem i Kůzle za dva groše (1989) a Pane, smiluj se nad námi (1991), vybrané kapitoly z nichž uslyšíte v naší četbě na pokračování. Od roku 1993 žije Grigorij Kanovič v Izraeli, jeho zatím posledním dílem je román Židovský park – vyšel rusky v Izraeli a v New Yorku a byl oceněn jako nejlepší rusky psaný román roku 1997. K nám uvádí dílo Grigorije Kanoviče překladatelka Jana Mertinová, která rovněž připravila čtrnáctidílnou Četbu na pokračování.
ROZHOVOR S PŘEKLADATELKOU JANOU MERTINOVOU Dagmar Oravová
Grigorij Kanovič není u nás spisovatelem zcela neznámým; v češtině před časem vyšly dvě jeho knihy: Slzy a modlitby bláznů (1987) a Nevejdou otroci do ráje (1992). Obě přeložila z ruštiny Jana Mertinová, stejně jako nedávno vydaný román Kůzle za dva groše, z něhož pro ČRo 3 – Vltava připravila i čtrnáctidílnou četbu na pokračování. Před jejím uvedením do vysílání jsme překladatelce položili několik otázek.
Kanovič je židovského původu, narodil se v Litvě, jeho knihy jsi překládala z ruštiny. K jaké národnosti se hlásí?
Od doby, kdy mu u nás vyšly dvě předchozí knihy, se změnila spousta věcí v jeho osobním životě i v kontextu jeho tvorby. Před deseti lety jsme o něm mluvili jako o menšinovém litevském židovském autorovi píšícím rusky, dnes ho spíš řadíme mezi menšinové izraelské autory. Narodil se roku 1929 v malém židovském městečku v Litvě, válečná léta prožil v evakuaci v Kazachstánu, podstatnou část života strávil ve Vilniusu, ale během 90. let se přestěhoval do Izraele a stal se izraelským občanem.
Kdy a kde se odehrává děj románu Kůzle za dva groše?
V zapadlém městečku na břehu Němenu dožívá své dny starý kameník Efrajim; žije sám – postupně pochoval tři ženy a jeho čtyři děti se rozprchly po světě. Jednoho dne se mu donese zpráva, že v litevské metropoli došlo k pokusu o atentát na gubernátora a že pachatelem je jeho prostřední syn Hirš. Píše se rok 1904, na Litvě vládne ruský car, vykonavatelem jeho vůle je velitel četnictva. Osmdesátiletý otec Efrajim se dvěma přáteli se vydává na dalekou cestu do Vilna, „litevského Jeruzaléma?, kde žije i jeho nejstarší syn Šachna, který zaujímá vlivné postavení a mohl by snad bratrovi pomoci. Pro tři starce je však putování obtížné a jeho cíl nejistý…
Litva byla na počátku 20. století, kdy se děj knihy odehrává, součástí Ruska. Jde o historický román?
Litva byla po staletí územíém, kudy procházelo rozhraní jazykových, náboženských a národních zájmů – právě zde se stýkaly hranice Polska, Ruska a Německa. Sami Litevci, kteří dlouho žili pod nadvládou velmocí, museli svádět těžký boj o svou identitu a samostatnost. Židé nacházeli na Litvě útočiště už od 14. století a vytvořili zde svébytnou enklávu s vlastní kulturou a vzdělaností. Pohnuté osudy země však zasahovaly i do jejich životů – za carské vlády byli občany „třetí kategorie? a kromě toho museli neustále čelit antisemitským náladám, šovinismu, pogromům. To byla však pouhá předzvěst toho, co následovalo. Řádění fašistů a kolaborantů přežilo pouhých devět procent z předválečného počtu židovských občanů Litvy, mnozí z nich se pak ještě stali obětí antisemitských čistek za Stalinovy éry. Do Kanovičova románu se historie otiskuje jen nepřímo, ačkoli bezprostředně ovlivňuje osudy postav. Protože v nich autor křísí k životu zaniklý svět svého dětství, stávají se „velké? dějiny pozadím pro „malé? lidské příběhy.
Jaké jazyky Kanovič ovládá? Píše i jinak než rusky?
Nedávno odpověděl v interview na stejný dotaz jednoho novináře takto: „Čtu obstojně německy, polsky, s obtížemi ivrit, bez obtíží jidiš, rusky a litevsky.? Dramata a filmové scénáře psal v minulosti litevsky, ale romány píše zásadně rusky – je zajímavé, že ten poslední mu v ruštině vyšel i v New Yorku. České překlady svých knih ovšem také velmi pečlivě pročítá a komentuje.
Jak se v Kanovičových knihách projevuje, že ruština není autorovou mateřštinou?
Podobně jako u jiných spisovatelů, kteří si svůj literární jazyk „zvolili? zpravidla pod tlakem vnějších okolností. Tyto autory spojuje neobyčejná úcta k novým možnostem, které jim „přijatý? jazyk skýtá. Například i Vladimír Nabokov napájel svou nevšedně vybroušenou angličtinu z pramene ruského jazykového prostředí, v němž se narodil. Ruština Grigorije Kanoviče se slévá dokonce z několika zdrojů – tu z ní zavane moudrost hebrejských svatých knih, tu z ní vyšlehne chasidská vyprávěnka či vtip, některé metafory připomenou zemitost litevského folklóru, jindy se do řeči postav vloudí třeba polská kletba. V určitých pasážích románu próza nepozorovaně přechází v rytmizovanou řeč, která unese i jistý patos a básnickou nadsázku. Kanovičův jazyk působí na první pohled velmi čistě a jednoduše – pro překladatele je to ovšem tvrdý oříšek k rozlousknutí.
Co tě na Kanovičových knihách tak přitahuje, že se k jejich překládání stále vracíš? Vím, že jenom Kůzle jsi překládala několik let?
Nejenže se vracím k jejich překládání, snažím se také o to, aby ty překlady nakonec vyšly! Pokud se nepletu, za posledních deset let u nás nebylo vydáno žádné dílo jiného současného litevského prozaika? Ale zpátky k otázce. Všechny Kanovičovy romány tvoří jakýsi volný seriál, postavy se v něm vynořují a zase vytrácejí, v dalších knihách se opět vracejí, omleté a obroušené časem a mnohdy jako vyměněné. Mám ráda jejich příběhy, protože nejsou jen černé nebo bílé a dokazují, že moc a sláva silných je stejně vrtkavá a iluzorní jako bezmocnost těch zdánlivě slabých. K těm i oněm cítí autor hlubokou účast, neboť každému je vyměřen jen krátký úsek lidské cesty, na němž může zanechat svou stopu. Zachování vlastní důstojnosti a zároveň snaha o pochopení jiných, to je téma, které mi právě teď a právě tady připadá velmi aktuální.
Josef Cincibus a Jiří Hromádko. Rozhlasový cyklus vysílaný v rámci pořadu Periskop přibližující hrdiny starověkých bájí celého světa.
Lit.: Cincibus Josef, Hromádko Jiří: Toulky světem bájí. Praha: Radioservis 2009, 270 s. ISBN 978-80-86212-97-5.
Pozn.: Populární rozhlasový cyklus vysílaný v rámci pořadu Periskop je základem rozšířené knižní verze přibližující hrdiny starověkých bájí celého světa. Čtenář získá přístupnou a přehlednou formou informace o mytických příbězích, jež spoluurčovaly vývoj lidské civilizace, počínaje starým Sumerem přes Egypt, Persii, Indii, antické Řecko a Řím až po mýty a báje Keltů, Germánů a Slovanů. Kniha je vybavena ukázkami dobového písma (hieroglyfy, runy apod.) a mnoha ilustracemi. (anotace knihy)
André Maurois. Pohádka o tom, jak to dopadne, když se splní každé přání. Dramatizace Nasťa Kráslová. Hudba Petr Mandel, řídí Jiří Váchal. Hrají Kateřina Chudobová, Miloš Bydžovský, Zdeněk Pulec, Aleš Bílek, Michal Mandel, Přemysl Černík a Karel Kolář. Zvuková spolupráce Petr Šplíchal. Zvukový mistr Tomáš Gsöllhofer a Roman Špála. Natáčecí technik Lenka Vintrová a Markéta Košťáková. Produkční Hana Dudová. Dramaturgie Eva Košlerová. Režie Karel Weinlich.
Jozef Gregor Tajovský. Rozhlasová úprava divadelní hry. Úprava Ján Dohňanský. Dramaturgie Peter Hrnčiar. Zvuk Július Loderer. Režie Martin Hollý.
Osoby a obsazení: Matúš Jahoda, sedlák a rychtář (Samuel Adamčík), Katuša, jeho žena (Oľga Borodáčová), Anička, jejich dcera (Mária Kráľovičová), Barbora Chvojková, chudobná vdova (Beta Poničanová), Martin, její syn (Karol Machata), Pišta Bučák, žandár (Július Pántik), Janko, pacholek u rychtářů (Ctibor Filčík), Andráš, žandár (Juraj Šebok), notář (Andrej Bagar), občané (Alojz Kramár a Gašpar Arbet).
Připravil Slovenský rozhlas v roce 1956. Premiéra 3. 1. 1957 (66 min.).
Pozn.: V hre /1901/ autor rozvíja tragický príbeh richtárovej rodiny Jahodovcov, túžbu niektorých jej členov po popanštení a krutý pád. Hra má pochmúrno-tragický tón, postavy prechádzajú vnútorným zápasom, ťažko si vykupujú „mravné obrodenie“. (anotace)
Michal Viewegh. Povídka ze sbírky Zeitweiliger Orientierungsverlust. Překlad Eva Profousová. Redakce Edith-Ulla Gasser.
Čte Michael Dangl.
Natočilo ORF Radio v roce 2011. Premiéra 29. 5. 2011 (Radio Österreich 1, 15 min.) v cyklu „Leseprobe“.
Pozn.: Michal Viewegh, „Der Vater des Schriftstellers“ aus dem Erzählband „Zeitweiliger Orientierungsverlust“, Deuticke Verlag (podle titulu jedné z povídek „Dočasná ztráta orientace“) „Eine wahre Geschichte“ heißt diese berührend karge Erzählung im Untertitel. Und auch, wer den Untertitel nicht gelesen hat, der vermutet, dass man den Tod eines Menschen in dieser Weise nur erzählen kann, wenn man ihn selbst miterlebt hat. Es ist Michal Vieweghs eigener Vater, dem hier mit der Beschreibung seiner letzten Tage und Minuten noch einmal ein Denkmal gesetzt wird. (more…)
Georges Simenon – Rozhlasová dramatizace detektivního románu z roku 1951. Rozhlasová dramatizace a režie Gert Westphal.
Osoby a obsazení: Emile Maugin (Gustav Knuth), Alice, jeho žena (Gustl Halenke), kuchařka u Mauginů (Barbara von Annenkoff), Adrien Jouve (Dieter Eppler), Pierre Laniaud (Peter Oehme), profesor Biguet (Willy Birgel), Yvonne Delobel (Susanne Wisten), Gabriele Matin (Antje Hagen), Juliette Cadot (Annedore Huber-Knaus), Emile Cadot (Horst Köhnke), Béhar (Wolfgang Wölfer), šéf kanceláře Claridge (Rudolf Blanckarts), Claridgeův poslíček (Waldemar Timm), noční vrátný Claridge (Fried Gärtner), Maria, garderobiérka (Anette Roland), hostinský z L’Oriental (Traugott Buhre), hostinský z Rue de Courcelles (Paul Dättel), vrchní z Café de Paris (Josef Meinertzhagen), statistky (Kathrin Dahl, Ruthild Köppler, Barbara Senff), děvče z Rond Point (Steffy Helmar), divadelní ředitel (Hannes Tannert), divadelní inspicient (Peter Wolsdorff), divadelní vrátný (Hans Schäffer), ředitel kina v Nizze (Andreas Dahlmeyer), taxikář na Rue de Courcelles / taxikář z posledního dne (Horst-Werner Loos).
Produkce SWF/WDR v roce 1964 (53 min. – mono).
Pozn.: Emile Maugin hat in seinem bewegten Leben alle Höhen und Tiefen des Daseins durchmessen. Als armer Jahrmarktboxer hatte er begonnen und am Ende den Ruhm eines gefeierten Theater- und Filmschauspielers genossen, ohne jemals in Bitterkeit an die frühen Jahre zurückzudenken. Nach seinem plötzlichen Tod sitzen seine Freunde zusammen und versuchen, das Leben dieses Mannes aus verschiedenen Blickwinkeln zu rekonstruieren. Dabei ist immer wieder von einem Haus mit grünen Fensterläden die Rede, einem Haus in Paris, in dem seine erste Frau eine Zeitlang gelebt hatte, bevor sie Emile Maugin traf – welche Hoffnungen hatte der Schauspieler mit diesem Haus verbunden, welche Enttäuschungen? (more…)
Ondřej Vaculík. Esej v autorské interpretaci. Údaje o tvůrcích nezjištěny.
Účinkuje Ondřej Vaculík.
Premiéra 3. 6. 2011 v cyklu Psáno kurzívou (ČRo 3 Vltava, 15 min.).
Lit.: Zemančíková, Alena: Ondřej Vaculík: Páchník obecný a obrana lípy. In web ČRo 3. 6 2011 (anotace). – Cit.: Ondřej Vaculík nazval svou úvahu pro vltavský cyklus Psáno kurzívou poněkud tajemně jménem chráněného hmyzu. Jeho neobvyklost svádí k domněnce, že si ho autor vymyslel, ale páchník obecný opravdu existuje.
Ve skutečnosti však esej není o páchníku obecném (osmoderma barnabita), ale o tom, co je to veřejný zájem a co je nám jako takové podsouváno. Jak se daří veřejnosti namluvit, že v jejím zájmu je třeba vykácení stromů kvůli stavbě nákupního centra, a naopak jak se už podařilo v podstatě neutrálnímu pojmenování odbornosti – památkář, ekolog – obtratnou manipulací vtisknut posměšný nebo přímo pejorativní význam. Páchník obecný se pak stává tajnou zbraní „ekoteroristů“, když všechny rozumné způsoby jednání selhávají.
