Ilse Aichingerová. Povídka rakouské prozaičky a básnířky. Překlad Jitka Bodláková. Připravil Petr Turek. Režie Petr Mančal.
Účinkuje Dana Černá.
Připravil Český rozhlas v roce 2011. Premiéra 2. 6. 2011 v cyklu Moderní povídka (ČRo 3 Vltava, 30 min.). Repríza 17. 4. 2017 (ČRo 3 Vltava, 22:00 h.) na Velikonoční pondělí v cyklu Rakouský rok a Moderní povídka; 1. 11. 2021 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h.).
Lit.: Turek, Petr: Ilse Aichingerová: Herodes. In web ČRo 2. 6. 2011 (anotace). – Cit.: Rakouská básnířka, prozaička a autorka rozhlasových her Ilse Aichingerová (nar. 1921) má velmi vyhraněný styl: je uzpůsobený k vyjadřování absurdní stránky současného života, charakterizují ho fantastická spojení motivů literárních, pohádkových a biblických s prvky surreálnými. Dílo Ilse Aichingerové zrálo téměř šedesát let a jeho soudržnost a originalita se ozřejmuje teprve ve zpětném pohledu. Vrcholně svébytné dílo je ojedinělé pokud jde o práci s jazykem a pronikavost pohledu. Verše i prozaické texty jsou úsporné, v podstatě prosté, prodchnuté humorem.
Ilse Aichingerová se narodila ve Vídni jako jedno z dvojčat v rodině židovské lékařky a katolického učitele. nepříliš šťastné manželství bylo záhy rozvedeno a děti trávily čas u babičky, rodačky z Moravy. Sestra Helga odjela v roce 1939 do Anglie, Ilse se spolu s matkou podařilo přežít válku, ale smrt babičky a dalších příbuzných ve vyhlazovacích táborech pro ni znamenaly celoživotní trauma. Zažité hrůzy zachytila Aichingerová v románu Větší naděje (1948). Po přerušení studia medicíny se začala věnovat psaní. Spolu s manželem, básníkem Günterem Eichem žila Aichingerová téměř dvacet let na venkově, stranou literárního provozu. Psala a vydávala soubory próz, psala rozhlasové hry, vydala útlý svazek básní Rada darem (1978). Po smrti G. Eicha a po smrti matky se Aichingerová usadila nejprve ve Frankfurtu a poté opět ve Vídni, kde žije dodnes.
Nevelký rozsah jejího souborného díla, vydaného k jejím sedmdesátinám roku 1991, dokládá sebekritičnost, svobodomyslnost a originalitu této autorky. Základním postojem Aichingerové je radikální nedůvěra vůči bytí, odmítání jakéhokoliv srozumění se stavem věcí, revolta proti pragmatismu a spořádanosti. „Píšu proti konzumu, proti konzumování života jako takového. Bráním se brát věci, jaké jsou,“ uvádí autorka. A pokračuje: „Tento svět a tato společnost, kde hrozí, že se výlučnými měřítky hodnoty stanou efektivita a uspěchaná užitkovost, by mohl najít své obnovitele mezi těmi, které pokládá za nepotřebné.“ „Má řeč je formou anarchie.“ Je to cosi jako básnická vzpoura proti dějinnému násilí.
„Ilse Aichingerová nemá témata, cíl ani obsah, má pouze řeč,“ píše Michaela Jacobsenová v doslovu ke knize Vrabec v hrsti: „Začíná psát a nechává se vést nebo odvádět asociacemi, které se přitom vynořují, nikoli logikou. Pohyb myšlenek vytváří průběh příběhů. To, co říká, se jinak říct nedá. Nesměřuje ke hře s jazykem, jde jí o to, co se odehrává hlouběji, tam, kde řeč vzniká.“
To vše platí i pro povídku Herodes, která pochází ze souboru próz napsaných v letech 1960-1968. Jde v ní o fantastická spojení motivů literárních a biblických s prvky surreálnými, text asociativně a volně navazuje bez zjevného zakotvení v realitě. Jak píše Michaela Jacobsenová v doslovu: „text prozařuje úžasná jasnost, čirý jas. Jsou to zlomky utopie, uchráněné či znovu vybojované naděje, čas od času probleskující mezi řádky“. Moderní povídka par excellence.
