Literární pásmo s rekonstrukcí pořadu Pozdrav lidem dobré vůle, které vysílal pražský rozhlas 24. prosince 1937. S mírovým poselstvím se obrací Karel Čapek na Rabíndranátha Thákura a František Křižík na Alberta Einsteina. Připravil Václav Cibula.
Připravil Čs. rozhlas v roce 1987. Premiéra 17. 12. 1987 (41 min.).
Pozn.: Tato nahrávka je jediným známým dochovaným záznamem hlasu Karla Čapka. Jedná se o plné znění proslovu Karla Čapka a Františka Křižíka, který přenášely všechny československé stanice. Karel Čapek, představitel československé kultury, se ve svém proslovu oslavujícím mír obrací k indickému humanistovi Rabíndranáthu Thákurovi a k celé Asii. František Křižík jako představitel československé vědy svá slova vyslal přes oceán Albertu Einsteinovi a celé Americe. Poselství bylo adresováno v českém jazyce s překladem do angličtiny.
Lit.: anonym: Válečný soumrak. In web ČRo 6 (článek). – Cit.: Koncem roku 1937, kdy nebezpečí fašismu ve střední Evropě bylo již bezprostřední, došlo v dějinách Radiojournalu k významné události: 24. prosince ve 23 hodin odvysílaly všechny domácí stanice Československého rozhlasu Pozdrav lidem dobré vůle. V něm přednesli svá mírová poselství průkopník elektrotechniky František Křižík (1847-1941), přezdívaný český Edison, a spisovatel Karel Čapek (1890-1938). Devadesátiletý František Křižík se obrátil na Alberta Einsteina a Karel Čapek na Rábindranátha Thákura. Karel Čapek ve svém poselství mimo jiné uvedl: „Mistře Thákure, zdravíme Vás z Československa, kde nyní padá sníh, z Evropy, kde je nám teskně, ze západního světa, kde ani ty nejvyspělejší národy si nemohou podat ruce jako rodní bratři. Ve chvíli, kdy na nejzápadnějším i nejvýchodnějším okraji našeho společného kontinentu duní děla, volá Vás na rozhraní roku slabounký hlas západní demokracie: Ať žije svět, ale budiž to svět rovných a svobodných lidí“. Oba adresáti si poselství na rozhlasových vlnách vyslechli a odpověděli na něj. Vybíráme z odpovědi Alberta Einsteina: „Tento vánoční pozdrav jest vpravdě zaměřen na všechny, jimž v této době zmatku leží na srdci zachování duchovních hodnot. Ti všichni vědí, že Československo hájí za obtížných podmínek ty politické svobody a lidská práva, bez kterých není možné, aby rozkvetl duchovní život. Naděje a srdečné přání všech přátel pravdy, lidskosti a svobody jsou proto určeny Československé republice v srdci Evropy, která za vedení moudrých a prozíravých mužů dovedla a dovede pracovat pro lepší budoucnost Evropy.“
Lit.: Kepka, Ondřej – Erhart, Michal: Jaký hlas měl Karel Čapek? Poslechněte si jedinou známou nahrávku. In web ČRo 2 Praha, 12. 3. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Karel Čapek se nerad fotografoval a vůbec veřejně vystupoval. A tím pádem nechtěl ani hovořit v rozhlase, před mikrofonem stál jen vzácně. Napsal ale řadu textů, které pak četli profesionální spíkři. Mezi nimi i jeho žena Olga Scheinpflugová.
„Karel Čapek si vážil lidí, kteří něco dovedou. A dělat rozhlas je řemeslo, které on neovládal. Měl pocit, že se má držet svého kopyta a chytré věci psát – a ne je pronášet do rozhlasu,“ říká o slavném spisovateli dramaturg Českého rozhlasu Tomáš Černý.
Čapek ale zároveň intenzivně vnímal agresi hitlerovského Německa – a kvůli tomu překonal sám sebe. V Československém rozhlase na Štědrý den roku 1937 přednesl mírové poselství indickému humanistovi a básníkovi Rabíndranáthu Thákurovi i válkou už tehdy zmítané Asii.
Díky tomu se nám dochoval jediný známý záznam jeho hlasu.
Studio jako bláznova kobka
A není vlastně divu, že se Čapek vyhýbal tomu, aby chodil mluvit do rozhlasu. Zatímco dnes je rozhlasové studio zařízené tak, aby bylo pro hosty přívětivé, kdysi býval rozhlasový ateliér strohá a účelná záležitost.
Novinář, spisovatel a rozhlasový zpravodaj František Gel vzpomínal, jak ve 20. letech přišel na přednášku do rozhlasu. Zde ho zavřeli do malé polstrované kukaně, ve které od malého mluvítka vedl drátek kamsi mezi faldy:
„A nejsem já podobný bláznu sedícímu ve své cele, který si myslí, že až se tady rozsvítí červená žárovička, tak mě někdo někde uslyší?“
Čapek byl jeden z prvních posluchačů
Rozhlas u nás začal vysílat 18. května 1923 a z dokladů víme, že Čapek ho poslouchal téměř od počátku. „Přitahovalo ho, že jde o technickou novinku. O rozhlasu psal také články do Lidových novin, jeho první text na toto téma má název Muž a krystal. Krásně v něm popisuje prožitek toho prvního posluchače, který je k přijímači připoután a nemůže se od něj hnout,“ popisuje Eva Ješutová z archivu Českého rozhlasu.
Nebyla to přitom tak jednoduchá a příjemná věc jako dnes. „V té době neexistoval reproduktor. Byly různé ampliony, což byla taková ta trouba u starých gramofonů na kliku, ale krystalové přijímače měly sluchátka s kovovou membránou. A když jste je chtěli zesílit, museli jste vytvořit ozvučnou desku. A na to je krásná scéna v Postřižinách, jak přikládali sluchátka na obrácené talíře, které se tak stávaly improvizovanými reproduktory,“ vysvětluje Tomáš Černý.
Na rádio mu nesměl sáhnout ani Masaryk
Čapkovo letní sídlo ve Strži hosté navštívit mohli, dokonce zde i sami pobýt bez přítomnosti pana domu. Na rádio ale nesměli ani sáhnout.
„Abyste tehdy měli rádiový přijímač, tak jste museli mít nejen koncesi, ale také povědomost jak ho spustit, udržovat, naladit stanici a vůbec vědět jak funguje. Dnes stačí zmáčknout tlačítko nebo kliknout v mobilní aplikaci. Ale tehdy bylo třeba umět ladit vlny. Vědět, v kterou dobou daná stanice vysílá. Kdy je lepší slyšitelnost a kdy horší. Tohle všechno byla malá věda,“ dodává Černý.
„Rádio na Strži bylo pro Karla Čapka tak důležité, že pro hosty vypracoval instrukce, jak se k němu chovat. Doslova: ‚Rádio se má nechat být tak, jak je.‘ A i kdyby přijel třeba Ferdinand Peroutka nebo Jan Masaryk, platilo by to i pro ně,“ říká Kristina Váňová, ředitelka Památníku Karla Čapka.
Vladimír Kroc. Hovoří Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak, Miloň Čepelka a další.