29. 3. 2007
Moji ruští autoři (2007?)
Paměti 1/10 (2003)
Lorenzo da Ponte. Překlad Josef Kostohryz. Připravil Jaroslav Havel. Účinkuje Josef Somr. V roce 2003 natočil režisér Vlado Rusko (1 díl cca 28 min.).
Lit.: Jaklová-Oravová, Dagmar: Lorenzo da Ponte: Paměti. In web ČRo 7. 1. 2003 (anotace). – Cit.: Básník Lorenzo da Ponte by nejspíš již dávno upadl v zapomenutí – nebýt toho, že mezi četnými skladateli, kteří zhudebňovali jeho operní libreta, byl také Wolfgang Amadeus Mozart. A proto dokud se budou hrát opery Figarova svatba, Don Giovanni a Cosi fan tutte, bude živé i jméno jejich libretisty? Vybrané kapitoly z Pamětí Lorenza da Ponte si poslechneme v přednesu Josefa Somra.
Za svůj dlouhý život pobýval Lorenzo da Ponte (1749-1838) v několika světových metropolích, stýkal se s umělci i panovníky, a tak ve svých Pamětech má skutečně na co vzpomínat. Milostná dobrodružství, aféry u dvora, intriky konkurentů v divadelním podnikání, skvělé úspěchy i závratné pády, neúnavná snaha šířit italský jazyk a italskou kulturu – to vše je vylíčeno svěžím jazykem a řadí Paměti Lorenza da Ponte k nejčtivějším dílům světové memoárové literatury.
Básníkův život i jeho Paměti můžeme rozdělit do několika etap. Mládí v rodné Cenedě – městečku na severu Itálie, studium a krátké učitelské působení v semináři v Portogruaru a bouřlivácká léta v Benátkách. – Pobyt ve Vídni, kde se stal dvorním básníkem Josefa II. a kde vznikla i jeho libreta pro Mozarta, Salieriho a další skladatele. – Londýnské období, kde kromě působení u divadla také obchodoval s knihami a začal je i sám vydávat. – A konečně dlouhá závěrečná životní etapa, kdy se s rodinou uchýlil do Ameriky. Zde obchodoval nejen s knihami, ale dosti překvapivě i s obilím, kořením, léčivy. Vyučoval také italský jazyk a literaturu a položil základ souboru italských knih v newyorské veřejné knihovně. Ve 30. letech 19. století se přičinil o uskutečnění řady italských operních představení v New Yorku a ve Filadelfii a dokonce i o postavení operní budovy – padesát let před Metropolitní operou.
Je třeba dodat, že některé skutečnosti ze svého života vylíčil autor značně subjektivně, občas něco zamlčel nebo přikrášlil. V jeho Pamětech najdeme také některé časové nepřesnosti, způsobené nejspíš velkým časovým odstupem, s nímž Lorenzo da Ponte své životní osudy líčil; do psaní pamětí se totiž pustil až po své sedmdesátce. Za jeho fanfaronstvím a leckde i přeháněním se však skrývá nesporný literární talent a hluboké vzdělání, zdravý patriotismus a především nezdolná vůle a životní síla. Kdo jiný než právě lidé takovýchto kvalit by měl vyprávět o svém životě?
Mistr Bída (1986)
Truman Capote. Příběh dívky, která prodává své sny. Překlad Radoslav Nenadál. Dramatizace Věra Mašková. Dramaturg Pavel Minks. Režie Josef Červinka.
Osoby a obsazení: Sylvie (Daniela Kolářová), Oreilly (Zdeněk Martínek), Estelle (Zuzana Bydžovská), Henry (Jindřich Hinke), pan Revercomb (Miroslav Moravec). Dále účinkují Alena Karešová, Miloš Rozhoň, Václav Vydra, Martin Velda, Jiří Knot a Artur Šviha.
Natočeno 1986. Premiéra 26. 12. 1986 (47 min.). Repríza 5. 12. 1989 (Vltava, 14:00 h.); 25. 3. 2007 (ČRo 2 Praha, 20:05 h.); 21. 1. 2024 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Hra pro pamětníky.
Pozn.: Dramatizace povídky (amerického autora), jejíž hlavní postavou je dívka, která prodává své sny. Hra líčí její podivné přátelství k stárnoucímu „muži a na příběhu těchto dvou „“ztracenců““ evokuje“ ničivou sílu citově vyprahlé atmosféry americké metropole.
Lit.: Svačina, Jan: Rozhlasová dramatická nadílka. In Tvorba 1/1987 (7. 1. 1987), s. 8 (článek).
Lit.: anonym: Rozhlasová hra: Truman Capote: Mistr Bída – 25.3. In web ČRo 2 Praha, březen 2007 (anotace). – Cit.: Hlavní hrdinka příběhu „Mistr Bída“ má zvláštní způsob obživy – prodává své sny. Navíc ji poutá podivné přátelství ke stárnoucímu muži. Dramatizaci povídky známého amerického autora Trumana Capoteho si můžete poslechnout dnes od 20:05 hodin na vlnách Českého rozhlasu 2 – Praha.
Jana Juráňová (1957)
Juráňová začínala prózou a publicistikou v časopisoch, no jej prvé väčšie projekty sa viažu na divadlo. V spoluautorstve s avantgardným režisérom Blahom Uhlárom napísala scénickú kompozíciu Téma Majkovskij (1986), ktorú inscenovali v Trnave. Roku 1989 nasledovala monodráma Salome, ktorú v interpretácii Jany Bittnerovej videli návštevníci rozličných divadiel na Slovensku i vo Francúzsku. Prinajmenšom odvahou vidieť národné mýty triezvym pohľadom a otvorene s nimi polemizovať zaujme hra Misky strieborné, nádoby výborné (1997), neľútostné demaskovanie štúrovcov a ich vzťahu k ženám – k celkom konkrétnym – manželkám i k ideálom a Múzam. (more…)
Salome alebo Kruhové návraty k bodu zlyhania (Salome aneb Kruhové návraty k bodu selhání, 2007)
Účinkuje Lucia Vráblicová.
Natočil Slovenský rozhlas v roce 2007 (48 min.).
Premiéra dne 11.3.2007 na stanici Slovensko s rozhovorem s tvůrci (14 min.).
Pozn.: Knižně slovensky v roce 1995, knižně anglicky (hra vyšla knižně ve výboru Contemporary Slovak Drama 3; výbor obsahuje hry: Vanda Feriancová: In the Snow. Lucia Piussi: Scenes From the Illegitimate Life. Zuzana Uličianska: Emotional Mix. Jana Juráňová: Salome. Božena Čahojová – Bernátová: Eclipse.
Vydavatel: Divadelný ústav Bratislava, rok vydání: 2001).
Pozn.: Salome uzrela svetlo sveta ako divadelná hra v roku 1989, po anglicky vyšla v roku 2001 a úspešne pôsobí v hereckej interpretácii Jany Bittnerovej v slovenčine i francúzštine dodnes. V tejto interpretácii reprezentuje našu pôvodnú divadelnú tvorbu i za našimi hranicami a dotvára tak obraz tvorby strednej generácie slovenských dramatikov. Rozhlasové prostriedky hru ozvláštnili. Téma odvahy človeka vrátiť sa na miesto svojho najväčšieho životného zlyhania sa zapojením hlasov Mladej Salome a obete Jochanana zvýrazňuje a prehlbuje. Salome tak prechádza v kobke, kde bola zrejme pochovaná hlava Jochanana, najtvrdším súdom. Súdom, kde obžalovanou, žalobcom i sudcom je len ona sama a hlasy v jej hlave… (anotace)
28. 3. 2007
Svedomie proti násiliu (Svědomí proti násilí, 1991)
Stefan Zweig. Rozhlasová dramatizace románu. Překlad Jana Šimovčíková. Dramatizace Stanislav Prochotský. Zvuk Andrej Zmeček. Technická spolupráce Milan Greguš. Hudební dramaturgie Lýgia Vojtková. Dramaturgie Vladimír Fišera. Režie Viliam Sýkora.
Osoby a obsazení: Sebastian Castellio (Vladislav Müller), Jan Calvin (Július Pántik), Michael Servette (Pavol Mikulík), Theodore de Beuse (Július Vašek), Farell (Jozef Skovay), 1. zástupce rady (Jozef Cút), právny zástupca (Marián Galo), kněz (Július Palúš), muži (Jána Valentík, Vladimír Minarovič, Štefan Mandžár, Gustav Legéň).
Připravil Československý rozhlas v roce 1990. Premiéra 10. 1. 1991 (Bratislava, 20:00 h.; 73 min.). Repríza 30. 8. 2016 (SRo 3 Rádio Devín); 4. – 9. 4. 2023 (SRo 8 Rádio Litera).
Pozn.: Jádrem díla je polemika statečného humanisty Šebastiána Castellia s náboženským reformátorem Jeanem Kalvínem, který v Ženevě v 16. století nastolil „ve jménu Božím“ systém duchovní diktatury zasahující i nejsoukromější stránky života obyvatel města. Obraz Castelliova boje proti zfanatizovanému davu, proti mocným manipulátorům a neomylným a krutým vládcům, obraz bojovníka, který nevládne ničím jiným než „neochvějným svědomím v neohrožené duši“, je dodnes živým svědectvím o duševní revoltě spisovatele Zweiga proti nastupujícímu barbarství. (anotace knihy)
Lit.: anonym: {Svedomie proti násiliu}. In Teleplus 1/1991 (článek). – Cit.: Všetko sa to začalo tak nevinne. Magistrát mesta Ženevy, povolal do svojich služieb ako kazateľa, muža menom Ján Kalvín. Kto by si bol vtedy pomyslel, že principiálne učenie tohto človeka sa stane kliatbou pre toto mesto. Kto by si bol pomyslel, že aplikovanie jeho vierouky sa postupne stotožní s výkonom moci v tomto meste. Kto by sa bol nazdal, že učenie tohto reformátora bude v praktickom dôsledku diktatúrou nielen nad správaním ľudí, ale i nad ich myslením. Dozorom nad ich myšlienkami, nad ich svedomím. Sloboda svedomia sa stane v systéme Kalvínovho učenia nepriateľnou kategóriou – „diablovým učením“. Komu by prišlo vtedy na um, že jeho učenie sa nezastaví pred ničím, že za tým všetkým drieme myšlienka premeniť Ženevu na prvý boží štát na svete – obec bez svetskej správy, bez korupcie a neporiadku, skutočne nový Jeruzalem.
Ale aby veci boli také čisté a jednoduché, potrebné je tých ostatných presvedčiť o svojej pravde. Strach sa stáva dostatočne hybným nástrojom, poslušným pomocníkom k tomuto účelu. Človek musí mať strach. Musí sa triasť v svojej pokore, lebo ako Kalvín hovorí „nášho boha sa treba báť“. Sú však aj takí, ktorým strach nezaviera ústa. Dokážu rozpoznať smer pohybu jeho učenia a neboja sa nazvať veci pravým menom. Niet však miesta pre toleranciu v učení tohto reformátora. Len pokora a strach. Kacírom sa tak stáva každý, kto sa nestotožní s jeho učením. Vo vedomí presadzovania jedinej, tej pravej viery, neváha sa zastaviť pred ničím. Jeho fanatický radikalizmus len v priebehu rokov 1542-1946 vyhnal zo Ženevy 76 jej občanov a 58 ďalších doviedol až na hranicu.
Magistrát mesta si myslel, že zamestnal kazateľa. Skutočnosť však bola iná. Stal sa, i keď dočasne, neobmedzeným pánom nad mestom.
Je zrejmé, že dielo Stefana Zweiga – Svedomie proti násiliu, ako každé umelecky hodnotné dielo, ponúka viaceré paralely úvah. Z dnešného pohľadu nie je len kritikou zaslepenosti učenia cirkevného reformátora, ale najmä sugestívnym apelom proti akejkoľvek, a to najmä svetskej diktatúre, proti akémukoľvek násiliu uskutočňovanému proti ľudskému spoločenstvu, človeku alebo jeho svedomiu, a to pod zámienkou akejkoľvek idey, názoru či viery.
Rozkoš z počestnosti (1984)
Luigi Pirandello (Il piacerre dell’onesta, 1917). Rozhlasová adaptace divadelní hry italského autora. Překlad Blahoslav Hečko. Pro rozhlas upravil Viktor Lukáč. Akustická realizace Peter Janík a Ján Bakštuber. Dramaturgie Vlado Holan. Režie Viktor Lukáč.
Osoby a obsazení: Baldovino (Milan Kňažko), Agata (Emília Vášaryová), Madalona (Oľga Zöllnerová), Fabie (František Kovár), Maurizio (Ivan Krajíček), farář (Igor Hrabinský), Fongi (Peter Debnár) a další.
Natočil Slovenský rozhlas v roce 1984. Premiéra 20. 11. 1984 (86 min.). Obnovená premiéra 4. 3. 2007 (SRo Devin). Repríza 28. 1. 2024 (SRo Rádio Devín, 19:00 h.); 29. 8. 2025 (SRo 3 Rádio Devín, 21:00 h.) k 80. narozeninám Milana Kňažka.
O autorovi: Italský básník, prozaik a dramatik Luigi Pirandello (1867-1936) byl podle jednoho literárního historika jediným, kdo „dovedl úplně rozluštit na vlastní účet problém, který je dán všem italským spisovatelům od roku 1870: na regionalistickém základě vybudovat univerzální dílo“.
Nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku.
Humoresky (2005?)
Režie Jaroslav Rihák.
Účinkuje Jozef Šimonovič.
Natočil Slovenský rozhlas v roce 2005? (15 min.).
Obsahuje: Traky (Kšandy), Zábava u mäsiara (Zábava u řezníka), Hlúpe sliepky (Hloupé slepice), Burčiakovy biznis (Burčákový byznis), Zlodej policajt (Zloděj policajt), Zdvorilý modranský pes (Zdvořilý modranský pes), Veĺkonočná jazda (Velikonoční jízda).
Kožuch (Kožich, 2004)
Osip Mandelštam. Črta ze knihy Slovo a kultúra. Překlad Jana Juráňová. Dramaturg Radoslav Pasia. Výběr hudby Alexander Berta. Režie Lúcia Tarbajovská.
Čte Jozef Stražan.
Natočil Slovenský rozhlas v roce 2004 (11 min.).
Traja králi v krajine mŕtvych (Tři králové v krajině mrtvých, 2004)
Alexander Lernet-Holenia. Stereočetba prózy. Překlad, rozhlasová úprava Ĺudovít Petraško. Hudební dramaturgie Oldo Fiala. Technická spolupráce Ĺuboš Klásek a Táňa Horváthová. Dramaturgie Jana Hevešiová. Režie Martin Bendik.
Účinkují Karol Machata, Miroslav Trnavský, Peter Sklár a Vladimír Minarovič.
Připravil Slovenský rozhlas v roce 2004 (15 min.). Reprízy 19. 1. 2009 (SRo 3 Rádio Devín), 12. 1. 2018 (SRo 8 Rádio Litera); 6. 1. 2026 (SRo 8 Rádio Litera).
Pozn.: Druhé stereočítanie bude pochádzať z pera Alexandra Lernet-Holenia. Traja králi v krajine mŕtvych opisuje príbeh z čias 1. svetovej vojny. Je sviatok troch kráľov a traja vojaci francúzskej armády v prestrojení za koledníkov prichádzajú do dediny, aby tam rokovali o svojich veciach. V dome bývalého krčmára stretávajú muža a tehotnú ženu – rodinu, ktorá náramne pripomína tú Svätú. Na Litere od štvrtka. V réžii Martina Bendika účinkujú Karol Machata, Miroslav Trnavský, Peter Sklár a Vladimír Minarovič.