Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Stanley Robotman Povoda má heslo: „Nic není nemožné“. Konstruuje stovky robotů všech velikostí, tvarů a funkcí.
Svérázný Stanley „Robotman“ Povoda (*1945, vlastním jménem Marian Povoda) je člověk s dobrodružným emigrantským životem (několikanásobný kopečkář a vězeň komunistického režimu) a nezávisláckou kutilskou přítomností. Jeho roboti už hostovali na mnoha výstavách, jsou součástí kapel, moderují filmové festivaly, zvedají ženám sukně, pomáhají s vědeckým výzkumem atd.

Mariana Stanleyho Povodu potkáte v Praze poměrně snadno, rád vysedává v letenské hospodě Fraktál, víkendy občas tráví na bleším trhu ve Vysočanech. Že tento podsaditý chlapík není jen tak obyčejný důchodce, však poznáte hned jak se s ním dáte do řeči. A nejen podle blýskavých pozorných očí. Tomu, co vypráví, není lehké hned uvěřit, zvlášť při jeho stylu vyprávění. Hledání zlata na Klondiku, občanská válka v Karibiku, obvinění ze špionáže, tulácký život v obytném autobuse plném robotů.

Jeho historky nikde nezačínají a nikde nekončí, jakoby se odehrávali v bájném bezčasí. O to víc zarazí, když Stanley začne tahat z tašky desky a ukazuje fotografie, lejstra, dopisy a další dokumenty. Postupně začíná být jasné, že nejde o žádné divoké báchorky, ale o skutečný život.

Marian Povoda se narodil během druhé světové války. Od dětství zbožňoval elektroniku, rádia, dráty, elektronky. Svého prvního robota, který podle jeho slov vypadal jako robot Emil, smontoval, když mu bylo 14 let. Koncem 50. let pak ještě jako kluk z Československa utekl, zamířil do Itálie a pak do Francie, kde prožil 60. léta. Ale táhlo ho to dál.

Ve stopách Jacka Londona se vydal do Kanady. Nějaký čas žil na severu, zkoušel i hledat zlato, ale většinou se živil opravami drobné elektroniky. Protože Marian znělo kanadským uším jako ženské jméno, začíná používat náležitě mužské přízvisko Stanley. Z Kanady odešel Stanley do Spojených států. Nikdy dlouho nevydržel na jednom místě, od přírody je tulák, zdržel se tam, kde byla práce a dobří lidé.

„Elektronikou se uživím všude, svůj verkcajk mám stále s sebou,“ říká Stanley. Ale nezanedbával ani roboty, postavil jich několik desítek, možná i stovek, sám to není schopný odhadnout. V polovině 70. let se díky své lásce k lodím dostal až do Karibiku, kde prožil asi nejdramatičtější část svého života. Nakonec byl označen za špióna a vyhoštěn zpět do Spojených států.

Stanley se přeci jen na chvíli tak trochu usadil, měl dům a rodinu. . . Ale skončilo to zase tulácky, koupil si obytný autobus, brázdil silnice nekonečné Ameriky, spravoval tirákům vysílačky a stavěl roboty. Mezi řidiči kamionů byl známý pod charakteristickou přezdívkou: Robotman.

Všechny Stanleyho výrobky mají nezaměnitelný „retro“ design. Vyrábí je v podstatě z odpadu, veteše, odloženým věcem dává nový život. Hned začátkem 90. let se Stanley vrátil do Prahy. A dělal tady to, co kdekoli jinde – elektroniku. Před pár lety ho na bleším trhu ve Vysočanech objevil výtvarník a hudebník Michal Cimala. Hned pochopil, že Stanley není jen tak nějaký vetešník, ale génius improvizace, schopný vyrobit cokoli a hlavně z čehokoli. Pro Michala Cimalu a jeho kapelu Roxor pak Stanley vyrobil několik syntezátorů a postupně se stal velmi oblíbeným mezi pražskými hudebníky. A také výtvarníky – jeho roboti už hostovali na několika výstavách, jeho elektronika je součástí několika multimediálních výtvarných projektů.