Lorenzo da Ponte. Překlad Josef Kostohryz. Připravil Jaroslav Havel. Účinkuje Josef Somr. V roce 2003 natočil režisér Vlado Rusko (1 díl cca 28 min.).
Lit.: Jaklová-Oravová, Dagmar: Lorenzo da Ponte: Paměti. In web ČRo 7. 1. 2003 (anotace). – Cit.: Básník Lorenzo da Ponte by nejspíš již dávno upadl v zapomenutí – nebýt toho, že mezi četnými skladateli, kteří zhudebňovali jeho operní libreta, byl také Wolfgang Amadeus Mozart. A proto dokud se budou hrát opery Figarova svatba, Don Giovanni a Cosi fan tutte, bude živé i jméno jejich libretisty? Vybrané kapitoly z Pamětí Lorenza da Ponte si poslechneme v přednesu Josefa Somra.
Za svůj dlouhý život pobýval Lorenzo da Ponte (1749-1838) v několika světových metropolích, stýkal se s umělci i panovníky, a tak ve svých Pamětech má skutečně na co vzpomínat. Milostná dobrodružství, aféry u dvora, intriky konkurentů v divadelním podnikání, skvělé úspěchy i závratné pády, neúnavná snaha šířit italský jazyk a italskou kulturu – to vše je vylíčeno svěžím jazykem a řadí Paměti Lorenza da Ponte k nejčtivějším dílům světové memoárové literatury.
Básníkův život i jeho Paměti můžeme rozdělit do několika etap. Mládí v rodné Cenedě – městečku na severu Itálie, studium a krátké učitelské působení v semináři v Portogruaru a bouřlivácká léta v Benátkách. – Pobyt ve Vídni, kde se stal dvorním básníkem Josefa II. a kde vznikla i jeho libreta pro Mozarta, Salieriho a další skladatele. – Londýnské období, kde kromě působení u divadla také obchodoval s knihami a začal je i sám vydávat. – A konečně dlouhá závěrečná životní etapa, kdy se s rodinou uchýlil do Ameriky. Zde obchodoval nejen s knihami, ale dosti překvapivě i s obilím, kořením, léčivy. Vyučoval také italský jazyk a literaturu a položil základ souboru italských knih v newyorské veřejné knihovně. Ve 30. letech 19. století se přičinil o uskutečnění řady italských operních představení v New Yorku a ve Filadelfii a dokonce i o postavení operní budovy – padesát let před Metropolitní operou.
Je třeba dodat, že některé skutečnosti ze svého života vylíčil autor značně subjektivně, občas něco zamlčel nebo přikrášlil. V jeho Pamětech najdeme také některé časové nepřesnosti, způsobené nejspíš velkým časovým odstupem, s nímž Lorenzo da Ponte své životní osudy líčil; do psaní pamětí se totiž pustil až po své sedmdesátce. Za jeho fanfaronstvím a leckde i přeháněním se však skrývá nesporný literární talent a hluboké vzdělání, zdravý patriotismus a především nezdolná vůle a životní síla. Kdo jiný než právě lidé takovýchto kvalit by měl vyprávět o svém životě?