Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Jiří Hraše

Hudební nabídka

Hudební program rozhlasového vysílání byl od začátku, resp. již brzy po začátku vysílání se stal problémem. Počet posluchačů rostl, množství vysílatelných skladeb, žánrů a těles také. Obtíž byla v tom, zda se podaří správnou skladbu a správné interprety zařadit posluchačům ve správný čas. Při rozptylu posluchačských zájmů problém téměř neřešitelný.

„Z počátku posluchači byli vděčni za každý tón, který se jim podařilo vylouditi z přijímacího aparátu,“ napsal Karel Vetterl v r. 1930, „a vítali se stejným nadšením koncerty salonního tria s repertoárem kavárenských hudeb jako písňové večery nebo komorní hudbu, která trvala mnohdy nepřetržitě dvě hodiny. Nikdo se nad tím nepozastavil… Brzy se však naplnilo vakuum žádostivého slyšení, z rozhlasu vyprchalo kouzlo technického vynálezu a obecenstvo začalo jej hodnotiti jako program. Naučilo se poslouchati a vybírati dobré programy, což je prvním kladným výsledkem hudebního rozhlasu.“

Již dříve konstatoval Mirko Očadlík, že právě hudba „tvoří podstatu rozhlasového vysílání“, protože zasílání hudby odběratelům, kteří se nemohou dostavit do koncertní nebo operní budovy „je vlastně odůvodněním jeho existence“. Za to je rozhlas zavázán hudbě, aby plnil její vlastní potřeby. Mezi ně patří, aby nešířil „onen druh hudby, který je všude přístupný a nejrozšířenější“. Proto se stal Radiojournal šiřitelem hudební kultury. (more…)

František Hrdlička

Odpor proti okupantům se v rozhlase zrodil již na jaře r. 1939, kdy vzniklo několik skupin napojených na různé složky odboje. Jednou z nejvýznamnějších byla skupina kolem Ing. Stanislava Singera, provozního inženýra a zástupce šéfa technického provozu. V odbojové skupině s ním působili i Jaroslav Kleiner a Kazimír Stahl. Singer udržoval spojení podzemního hnutí s rakouským odbojem a ukrýval ve svém bytě ilegální pracovníky. Účastnil se příprav na ozbrojený odpor v rozhlase, ukrýval zbraně, konstruoval krátkovlnné vysílače i přijímače a přenosná zařízení pro podávání ilegálních zpráv. Skupina Ing. Singera byla prozrazena a její členové zatčeni a vězněni, stejně tak skupina J. Weisse.

Programoví pracovníci a technici byli sdruženi kolem skupiny Jaroslava Kvapila. Prostřednictvím spojek byl odboj v Čs. rozhlase napojen na domácí i zahraniční odboj, na Národní revoluční výbor i Revoluční výbor české inteligence Vladislava Vančury a Julia Fučíka. Do jeho činnosti byl zapojen např. Miloslav Disman. Utajit se podařilo i spojení s plukovníkem generálního štábu pplk. Františkem Bürgerem, známým z období povstání jako velitelství Bartoš. Další skupina působila v křivoklátských lesích, po odhalení byli její členové, mezi nimi i rozhlasový technik Vladimír Cimrhakl, popraveni. Po likvidaci odbojových skupin kolem V. Vančury a J. Fučíka se rozhlasový odboj napojil na nově vznikající skupiny, včetně Národní rady české v čele s prof. Dr. Albertem Pražákem.

Přípravy na konec války začaly v Československém rozhlase již v průběhu roku 1944. Od počátku roku 1945 vznikala v blízkosti rozhlasu síť náhradních vysílacích pracovišť (Husův sbor, Hajnovka, Národní dům na Vinohradech), která měla v případě, že by nebylo možné vysílat z budovy rozhlasu, zajišťovat vysílání. Kromě technického zařízení (včetně reportážních vozů) se z budovy rozhlasu vynášely i gramofonové desky s českou hudbou. Řada českých autorů byla zakázána, desky označeny jako nevysílatelné, navíc ke konci války byl vydán rozkaz použít je jako surovinu pro německý gramofonový průmysl na výrobu německých desek. (more…)

Jiří Hraše

Rozhlasový komentář

Celých patnáct let se vysílání obešlo bez politického komentáře, nepočítáme-li za něj občasný oficiální projev vládního představitele. Sváteční Úvahy a Živá slova byly poctivé a užitečné pořady, eticky a filosoficky se zamýšlející nad otázkami lidských osudů a vztahů. Populární byla zejména Živá slova, která začala vysílat brněnská stanice 16. října 1932 a vystupovala v nich řada známých osobností literárního i vědeckého světa. (Jejich role vzrostla zejména v následujícím období protektorátního omezení rozhlasových možností.) Komentář však nebylo možno ničím nahradit.

Naprostým nezbytím se komentář stal v napjatém a nepřehledném roce dramatických událostí 1938. Bylo třeba výmluvně a vlastenecky vysvětlovat vládní politiku a k tomu byl vybrán, jako první soustavný politický komentátor, zkušený a vzdělaný redaktor Franta Kocourek. „Svou úlohu obhájce a tlumočníka vládní politiky chápal ideálně a idealisticky. Své informace (a to bohaté, přesné a včasné) míval přímo z kanceláře presidenta republiky.“

Franta Kocourek (1901-1942), svobodný žurnalista, vystudoval UK a pokračoval ve Francii a v Německu, spolupracoval s 35 novinami a časopisy, v rozhlase externě působil 1933-1940 jako reportér, autor přednášek a rozhlasových úvah a posléze rozhlasový komentátor. Jako reportér osvědčil „pohotovost, klid a jazykovou i přednesovou čistotu“. Jako komentátor mluvil pěkně a srozumitelně, svými myšlenkami a „hlasem, přednesem i celou výstavbou každého vystoupení vyvolával zájem. Lidé ho měli rádi. Dovedl hovořit o nejvšednějších věcech života prostě, ale osobitým patosem dovedl celé partie svých promluv přenést až do poloh klasické prózy.“ V roce 1938 se účastnil kolektivní reportáže z X. všesokolského sletu. Přispíval do politického Okénka. „18. září komentuje pohřeb obránců hranic ve Falknově – Sokolově, 23. září hovoří v komentáři o zradě Francie, 27. září odpovídá na Hitlerovu řeč, proslovenou v Norimberku. Pomáhá svými rozhlasovými rozhovory a komentáři při repatriaci vysídlenců z obsazovaných území.“ Nejtěžší úkoly ho čekaly v Protektorátu. Zemřel čtyřicetiletý v Osvětimi-Birkenau. (more…)

František Hrdlička

Archívní materiály ukazují, že v lednu 1939 česky vysílaly Moskva a Polsko, slovenské relace měla Budapešť, Vídeň a Lipsko. Francouzská vláda povolila ještě před vypuknutím války jednou týdně slovenské vysílání ze štrasburské vysílačky. Jednalo se i o českých relacích, ale ty povoleny nebyly. Mimoto v červenci 1939 zahájila vysílání pro Československo, respektive pro krajany v Americe, na krátkých vlnách bostonská stanice W-1-XAL. Vysílala zpočátku dvakrát týdně, v úterý a v pátek, později se po změně vlnových délek a vysílacích časů začala vysílat denně.

Ivan Šťovíček sice píše, že naše první české vysílání se ozvalo z Krakova a že u jeho kolébky stál Dr. Ritz-Radlický, ale tato zpráva není ověřená. Z několika míst je naopak zřejmé, že pravděpodobně v červnu 1939 zavedl každodenní české zpravodajství katovický rozhlas. Ve zprávě, kterou zaslal do zahraničí 6. června 1939 redaktor Antonín Pešl, význačný pracovník ilegální organizace Politické ústředí, se mimo jiné říká, že „katovický rozhlas začal česky v pondělí. Staral se o něj hodně asi zdejší „mladík“ Wieźbański. Má prý jej řídit Kahánek, o němž rovněž je málo známo.“ Vysílalo se odsud nejpozději do obsazení stanice nacisty, což se stalo 4. 9. 1939. (more…)

Zveřejňujeme zkrácenou verzi seminární práce Rudolfa Dobiáše (se souhlasem autora, ovšem) o zrodu a počátku existence Járy Cimrmana v rozhlasovém pořadu Vinárna U pavouka…

Motto:
Díky matrikáři IV. vídeňské farnosti Franzi Huschkovi, který prováděl většinu zápisů ve stavu opilosti, nelze dodnes s jistotou říci, zda se manželům Marlen a Leopoldu Cimrmanovým narodil synek v mrazivé únorové noci roku 1856, 1864, 1868 či 1883. Matrikářův nejistý rukopis připouští i rok 1884. Takže v příštím roce tomu bude opět sto dvacet pět let, co se Jára Cimrman narodil.

Jára Cimrman. Zneuznaný génius, který ovlivnil chod světových dějin a jehož jméno bylo málem zapomenuto. Dnes, díky nezdolné snaze několika nadšenců naštěstí zná toto jméno každý správný Čech. Po odhalení Cimrmanovy pamětní desky v sídle Stálé mise České republiky při Evropské unii v Bruselu, se ovšem pomalu sláva tohoto velikána dostává i do mezinárodního povědomí. Jára Cimrman, ano tento nezařaditelný fenomén, se zrodil v armádním (!) vysílání Československého rozhlasu 23. prosince 1966. (more…)

Prokop Tomek

(cit. z: Securitas Imperii. Sborník k problematice zahraničních vztahů čs. komunistického režimu. Úřad dokumentace a vyšetřováni zločinů komunismu, 2002.)

Věnováno památce Marty Fabšičové

„Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu; toto právo nepřipouští, aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení, a zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoliv prostředky a bez ohledu na hranice.“

(Článek 19 Všeobecné deklarace lidských práv, přijaté 10. 12. 1948 valným shromážděním OSN.)

I. Úvod

Účelem tohoto příspěvku je osvětlit historii rušení zahraničního vysílání pro Československo v době vlády komunistů. Zvláštní pozornost bude věnována rušení stanice Svobodná Evropa (SE). Komunistický režim věnoval této stanici vytrvalou, všestrannou a intenzivní pozornost, protože její vysílání se na celkovém objemu zahraničního vysílání podílelo nejvíce a pro občany Československa mělo výjimečný význam.

Komunistická Státní bezpečnost řadila vysílání západních zahraničních rozhlasových stanic v českém a slovenském jazyce k prostředkům ideologické diverze protivníka, charakterizovaného tradičně jako „imperialisté v čele s USA“. StB rozdělovala formy západní ideodivezní činnosti v období do roku 1960 do tří základních kategorií:

· bílá propaganda (vysílání oficiálních rozhlasových stanic kapitalistických států);

· šedá propaganda (činnost Svobodné Evropy, jednalo se ale nejen o rozhlasové vysílání, ale i o zasílání tiskových materiálů do Československa po vodních tocích, pomocí balonů a poštou);

· černá propaganda (tiskové materiály snažící se vzbudit dojem, že pocházejí přímo z Československa, i tuto propagandu měla ovšem vést Svobodná Evropa). (more…)

Radek Pešout

Jeden z hlavních úkolů, který pro vedení KSČ vyplynul z podpisu tzv. moskevských protokolů v srpnu 1968, byl závazek ovládnout sdělovací prostředky pomocí nových zákonů a opatření s personálními změnami ve vedení tisku, rozhlasu a televize.

Při vládě byl zřízen Úřad pro tisk a informace, což znamenalo de facto oficiální obnovení cenzury. Řízením vládního výboru byl pověřen Peter Colotka a jeho členy byli ředitel Úřadu pro tisk a informace, vládní zmocněnci pro Čs. rozhlas (Odon Závodský) a Čs. televizi, ředitel ČTK, předseda Výboru pro tisk a informace pro Slovensko a dva zástupci Národní fronty.

Návrat Československého rozhlasu do běžných kolejí nebyl po srpnu 1968 snadný. Platilo to především o studiích, která byla obsazena sovětskými vojsky a uvolňována po podpisu moskevských protokolů. Nejvíce byla postižena hlavní budova v Praze na Vinohradech, kde sovětští vojáci pobývali, byl nesmírný nepořádek. Z reportážních magnetofonů a mikrofonů a z dalších elektronických přístrojů zbyly trosky.

Až 9. září 1968 byl plně obnoven provoz. Bylo svoláno shromáždění se zaměstnanci rozhlasu, kteří si vyslechli poděkování za průběh vysílání v srpnových dnech. Dokonce 4. listopadu 1968 Čs. rozhlasu byla udělena Cena míru Mezinárodního svazu novinářů. Avšak po roce mu byla opět odebrána. Další ránu Čs. rozhlas dostal k 1. prosinci 1970. Bylo zrušeno Studijní oddělení Čs. rozhlasu. (more…)