Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Miroslav Breitfelder

V poledne 30. ledna 1933 přinesl – mezi dvěma hudebními kousky – německý rozhlas následující zprávu: “Vůdce nacionálních socialistů, Adolf Hitler, byl na základě dnešní dlouhé polední rozpravy pana říšského prezidenta s panem Hitlerem a panem von Papenem, panem říšským prezidentem právě jmenován říšským kancléřem.”

Přes odpor řady vedoucích pracovníků rozhlasu mohli večer téhož dne posluchači prakticky všech německých vysílačů sledovat přímou reportáž z pochodňového průvodu SA, jakož i projev říšského vedoucího propagandy NSDAP a berlínského župního vedoucího J. Goebbelse. 1. února ve 22 hodin pronesl do rozhlasu projev k národu novopečený říšský kancléř a vůdce NSDAP, Adolf Hitler. Tyto záležitosti se – i vzhledem k časové tísni – ještě obešly bez výraznějších zásahů do vysílání (reportáž z 30. ledna lze spíše považovat za husarský kousek nacistů) i personálních čistek. V nadcházející volební kampani tomu již mělo být jinak. Goebbelsem navržený plán počítal s co možná nejširším využitím rozhlasu, s “čímž si naši protivníci nevěděli rady. (…) O to více se musíme snažit naučit se tomu my.” Hitler měl hovořit ve všech městech s rozhlasovými stanicemi. “Přeložíme rozhlasové přenosy doprostřed lidu a přineseme tak posluchačům plastický obraz toho, co se na našich shromážděních odehrává. Já sám budu uvádět každou vůdcovu řeč a pokusím se zprostředkovat posluchačům kouzlo a atmosféru našich masových demonstrací.” Skutečné ovládnutí rozhlasu bylo plánováno až po volbách, ale s přípravami na jeho převedení pod svoji absolutní kontrolu začal Goebbels již dříve. 15. února 1933 si ve Stuttgartu “nechal (…) do hotelu nakomandovat pány, kteří jsou zodpovědní za rozhlas, a řekl jim pěkně od plic své mínění. Ještě téhož dne museli dva z nich opustit své místo. To sebere ostatním chuť otravovat nás svými sabotážemi. Ještě si zřejmě neuvědomili, že v Německu probíhá revoluce.” Hitlerův projev na závěrečné akci předvolební kampaně NSDAP “Dni probuzeného národa” pak přenášel 4. března německý rozhlas do celé země. Nelze se ovšem zbavit dojmu, že výsledky voleb mnohem více než masivní volební kampaň ovlivnilo tzv. nouzové opatření “na ochranu národa a státu” (Verordnung zum Schutz von Staat und Volk), které pozastavovalo platnost řady občanských práv. Ačkoli nacionální socialisté nezískali ve volbách předpokládanou nadpoloviční většinu mandátů (pouze 43,8%), podařilo se jim zakrátko prosadit řadu zákonů, které umožňovaly vládnout bez jakékoli parlamentní kontroly. (more…)

Josef Maršík

Počátkem dvacátých let přivedly pracovní povinnosti zkušeného podnikatele v oboru filmového průmyslu ing. Eduarda Svobodu do Spojených států amerických, kde měl možnost seznámit se s novým vynálezem – rozhlasem – a jeho využitím pro komerční účely. Nelze se divit, že bouřlivý rozvoj rozhlasového vysílání, jehož byl svědkem, ho uchvátil a přivedl na myšlenku, že by také u nás bylo možné založit rozhlasovou společnost, jež by se zabývala rozhlasem jako oborem podnikatelské činnosti. Od června do srpna 1922 se proto seznamoval s technickými i programovými otázkami provozu amerických rozhlasových společností při svém studijním pobytu ve stanici společnosti American Telegraph & Telephon Corp. ve Walker Lispenard Bldg. v New Yorku. Ještě ze Spojených států se pak obrátil dopisem na redaktora Národní politiky a člena výboru Spolku českých žurnalistů Miloše Čtrnáctého s návrhem na spolupráci při založení rozhlasové společnosti. Čtrnáctý sice váhal, protože o rozhlasovém vysílání slyšel poprvé, nicméně souhlasil, a tak oba zájemci vzápětí podali žádost na ministerstvo pošt a telegrafů o přidělení koncese k zahájení rozhlasového vysílání.

V té době ještě ale netušili, že komerční zájmy s rozhlasem má také jedna z našich prvních podnikatelských skupin v oboru radiofonie, která byla sdružená kolem továrny na výrobu rozhlasových přijímačů Radioslavie, akciové společnosti pro telegrafii a telefonii bez drátu v Praze.
Cesty těchto dvou skupin, usilujících o založení soukromé rozhlasové společnosti, se měly velmi brzy střetnout. (more…)

Josef Maršík

Po prvním pokusu s radiotelefonickým vysíláním prostřednictvím petřínské vysílačky v roce 1919 československé úřady pokračovaly v bezdrátové telegrafii.

V červenci 1920 byla poměrně stále málo výkonná francouzská vysílačka na Petříně nahrazena dokonalejší a modernější elektronkovou firmy Telefunken. Ta měla výkon 10 kW, vysílala na vlně 4100 m a vzápětí po uvedení do provozu navázala velmi kvalitní spojení s Paříží, Moskvou a Římem. V prosinci zahájila periodické spojení se stanicí Annapolis ve Spojených státech na vzdálenost 6000 km.

S tímto zařízením byl rovněž uskutečněn druhý pokus s vysíláním slova a hudby, a to na počest druhého výročí samostatné Československé republiky 28. října 1920. Jan Velík, jeden z našich prvních rozhlasových techniků, ve svých vzpomínkách uvádí: „Měli jsme vhodný elektronkový vysílač o výkonu 100 W, konstruovaný německou firmou speciálně pro vysílání radiofonie. Klavír se vypůjčil u firmy Brož ve Spálené ulici a studio bylo upraveno v jedné místnosti dřevěného baráku, ve kterém byly manipulační místnosti. Oba jmenovaní důstojníci (ing. Kuník a velitel stanice ing. Voborník) sestavili program opravdu hodnotný, z klasických děl domácích i cizích skladatelů, uspořádaný už tenkrát podobně, jak je dnes v rozhlasu obvyklé. (more…)

Jiří Hraše

Do 30. let vstoupil Radiojournal s programem druhově rozděleným v příznivém poměru. Dosáhl ho v zásadě ještě zásluhou redaktora Čtrnáctého, od jehož odchodu se další desetiletí poměr programové skladby vnitřně proměňoval v pouhých desetinách procenta. Na počátku tohoto období vysílal rozhlas 60,6 % hudby (proti tomu např. francouzská Poste Parisien 78,2 % a naopak Stockholm jen 29,8 %) a držel se tak zhruba ve střední poloze. Ve slovesném umění měl před sebou ještě velké výboje a zatím v kvantitativním porovnání vykazoval 4,4 % (proti Stockholmu 8,1 % na jedné straně a Bukurešti 2,3 % na druhé). V přednáškách měl slušný výkon 14,2 % (švýcarská S.S.R. 15,7 % a Turín 5,9 %). Zpravodajství naplnilo z celku vysílací doby 7,5 % času (Bělehrad 17,4 % a holandská K.R.O. 1,9 %).

Všeobsáhlý programový úsek, který po odchodu Čtrnáctého převzal v roce 1927 dr. Kareš, se s počátkem těchto let počínal zužovat a brzy zúžil (po oddělení přednášek a později i vysílání pro děti; zpravodajství bylo vždycky autonomním hájemstvím ČTK) na uměleckou slovesnost. Po Karešově boku stál skladatel a dirigent K. B. Jirák (od 1930) v čele hudebního odboru. Přednáškovou a vzdělávací produkci, v druhé polovině desetiletí už samostatný odbor, vedl (od 1931) docent, pak profesor Otakar Matoušek. Nejmladší – školský – odbor vedl od 1936 z ministerstva školství uvolněný dr. Jindřich Heller. (more…)

Jiří Hraše.

V roce 1937 oslavil Československý rozhlas svůj mimořádný úspěch: z 570 000 koncesionářů v roce 1933 se jejich počet zdvojnásobil na 1 128 035 koncesí.

Růst počtu koncesionářů měl poměrně plynulý trend. České stanice dosáhly k 1. srpnu 1933 počtu 453 257 koncesí. Další vývoj byl přerušen vnějšími okolnostmi: pokles je odrazem pomnichovské situace. 1935 753 283 koncesionářů, 1936 824 199 koncesionářů, 1937 927 693 koncesionářů, 1938 (k 30. září) 1 003 473 koncesionářů, 1939 (k 31. březnu) 719 771 koncesionářů. Reakce, názory a přání posluchačů vyjadřoval především bohatý dopisový ohlas . V roce 1937 došlo domácímu vysílání 40 000 dopisů a vysílání zahraničnímu, krátkovlnnému, 8 000. Ročenka 1938 konstatuje zvýšení dopisového ohlasu za poslední tři roky asi o 20 %. A obsah dopisů zajímavě komentuje: „Ačkoli je známým psychologickým zjevem, že se obvykle ozývá jen ten, kdo je nespokojený, přece by se velmi mýlil, kdo by se domníval, že dopisy posluchačů z velké většiny nepříznivě kritisují vysílané pořady. Ve skutečnosti je nyní úroveň dopisů, které posluchači rozhlasu zasílají, daleko vyšší a věcnější, nežli by se dalo soudit podle toho, jak se o nich píše a vtipkuje v tisku i na veřejnosti.“ (more…)

Josef Maršík

Velký úspěch, který sklidilo rozhlasové vysílání na pražském výstavišti v září 1923, inspiroval vedení Radiojournalu k zorganizování další slavné propagační akce, tentokrát v samotném centru Prahy – na Václavském náměstí. Se souhlasem správní rady byl do vrátnice budovy Národní politiky instalován výkonný rozhlasový přijímač značky Nice. Anglický reproduktor s dřevěným trychtýřem byl umístěn do otevřeného okénka nad dveřmi přízemního obchodu tak, že program mohli poslouchat nejen lidé před budovou, ale v celé spodní části Václavského náměstí. Celá aparatura byla převážena z kina Sanssouci před nedělními dopoledními veřejnými produkcemi vždy v sobotu večer. Vozili jsme ji na dvoukolové káře, vzpomínal po letech technik Karel Koníček, někdy nám pomáhal tlačit sám ředitel. (more…)

(Týdeník Rozhlas, 23/2005)

Nedávno uplynulo 28 let od úmrtí českého herce Karla Högra (1909-1977). Mám na něj dávnou osobní vzpomínku ještě z války. Vraceli jsme se do Prahy z uměleckého zájezdu, jehož se vedle něj účastnili i Vlasta Fabianová, Štěpán Urban a jako divák i já. Program se jmenoval Stará milostná poezie. Po cestě domů začal Karel Höger uvažovat: „Když se domluvíte francouzsky, ve Francii jste stejně cizinec. Esperantistu, toho čekají na nádraží, obstarají mu nocleh.“ (more…)