Michael Scharang. Esej. Překlad Roman Mikuláš a Stanislava Repar. Zvuk Milan Greguš. Hudební dramaturgie Pavel Dovala. Radakce a realizace Patrik Oriešek.
Čte Miroslav Trnavský.
Připravil Slovenský rozhlas pro RTVS v roce 2011 (18 min.).
18. 7. 2014
Beseda nad knihou Zdeňky Omelkové Zázvorek (2014)
Připravila Alena Blažejovská. Rozhovor nad knihou Zázvorek, z níž v Zelném rynku zazněl úryvek.
Hovoří Ivan Petlan, Michal Stránský, Zuzana Voráčová, Hana Sedalová, Ivo Lysoněk a Ivan Palacký.
Připravilo Brno v roce 2014. Premiéra 12. 7. 2014 v rámci pořadu Zelný rynk (ČRo Brno, 18:00 h.; 55 min.).
Lit.: Blažejovská, Alena: Beseda nad knihou Zdeňky Omelkové Zázvorek. In web ČRo Brno, červenec 2014 (anotace). – Cit.: Jednoho dne se ve studiu Českého rozhlasu Brno na Beethovenově ulici sešla šestice někdejších žáků profesorky Zdeňky Omelkové -Ivan Petlan, Michal Stránský, Zuzana Voráčová, Hana Sedalová, Ivo Lysoněk a Ivan Palacký.
Autorka knížky Zázvorek Zdeňka Omelková totiž ve svém životě a při svém pedagogickém působení putovala z Uherského Hradiště přes Mařatice dále do Malé Moravy, Starého Města pod Sněžníkem, Rudy nad Moravou, Chrastic, Novohradských hor, Vysokých Žibřidovic, Hanušovic, Branné, Janoušova, Loučné nad Desnou – a pak zase do Ostrožské Lhoty, Nedachlebic a zpět do Uherského Hradiště.
V rodném městě pak vyučovala na gymnáziu a také vedla Klub mladých autorů uherskohradišťského gymnázia. Její někdejší žáci na ni s láskou a vděčností vzpomínají. A cení si i toho, že vydání vzpomínkové knížky jejich češtinářky je vlastně po letech svedlo znovu dohromady.
Sesedli se tedy kolem mikrofonu a vyprávěli. Nejdříve bylo nutno vysvětlit, co znamená ono slovo „zázvorek“ v titulu knížky.
Zázvorek (2014)
Zdeňka Omelková. Připravila Alena Blažejovská.
Připravilo Brno v roce 2014. Premiéra 12. 7. 2014 v rámci pořadu Zelný rynk (ČRo Brno, 18:00 h.; 55 min.).
Pozn.: Ve stejném vydání Zelného rynku byla odvysílána i beseda nad knihou Z. Omelkové.
Lit.: Blažejovská, Alena: Zdeňka Omelková: Zázvorek. In web ČRo Brno, červenec 2014 (anotace). – Cit.: Autorka převážně autobiografické knihy, Zdeňka Omelková (nar. v roce 1925 v Uherském Hradišti), nepatří mezi mediálně známé osoby a její jméno nejspíš nevejde do dějin. A přece jde o osobnost vzácnou a výjimečnou, bez jakých by i ony velké dějiny vypadaly úplně jinak.
Je jedním z těch lidí, kteří se rozhodli pro učitelství a vykonávali je po celý život jako své povolání, nějako pouhý způsob obživy. Prošla mnoha venkovskými školami na Šumpersku a poté i na rodném Slovácku. Svoje pedagogické dovednosti pak zúročila mnohaletým působením na gymnáziu v Uherském Hradišti.
Text, který se zde nabízí ke čtení, zřejmě nevznikal s představou „oficiálního“ vydání. Převést jej do podoby skutečné knihy se z podnětu přátel Zdeňky Omelkové rozhodla dosti různorodá skupina jejích někdejších studentů. Tento počin nemá být jen vyjádřením vděku a úcty. Vychází také z přesvědčení, že o naši společnou paměť, ukrytou ve vzpomínkách inspirativních osobností, je třeba pečovat. Knihu vydalo nakladatelství Tomáš Ježek – Ottobre 12 v Uherském Hradišti. (more…)
Kulturní výročí: Alfons Mucha (2014)
Připravila Alena Blažejovská.
Připravilo Brno v roce 2014. Premiéra 12. 7. 2014 v rámci pořadu Zelný rynk (ČRo Brno, 18:00 h.; 55 min.).
Lit.: Blažejovská, Alena: Kulturní výročí: Alfons Mucha. In web ČRo Brno, červenec 2014 (anotace). – Cit.: V magazínu Zelný rynk si krátce připomeneme, že 14. července uplyne 75 let od úmrtí malíře a grafika Alfonse Muchy. Je obecně známo, že na sebe upozornil díky divadelnímu plakátu, který si u něj objednala pařížská herečka Sarah Bernhardtová. Jeho životním dílem se stal cyklus velkoformátových pláten Slovanská epopej, na kterém pracoval osmnáct let. Kromě toho se spolu s Jaroslavem Kvapilem a Ladislavem Syllabou zasloužil o obnovení svobodného zednářství v Československu.
Ale připomeňme si ještě moravské souvislosti: Narodil se roku 1860 v Ivančicích. Studoval na Slovanském gymnáziu v Brně a přivydělával si jako chrámový zpěvák v petrovském chlapeckém sboru. Po neúspěchu u přijímacích zkoušek na pražskou Akademii krátce pracoval jako písař u ivančického soudu. V té době připravoval ochotnická divadelní představení, maloval dekorace a plakáty, navrhoval pozvánky.
Roku 1879 odešel do Vídně pracovat jako malíř divadelních dekorací a odtud opět do Mikulova, kde maloval portréty místních obyvatel. Roku 1883 byl pozván k dekorování interiérů zámku Emmahof či Emín nedaleko Hrušovan nad Jevišovkou.
Můj život s knihou (2014)
Fanek Jilík. Ukázka z knihy. Připravila Alena Blažejovská.
Hovoří Michal Žák.
Připravilo Brno v roce 2014. Premiéra 19. 7. 2014 v rámci pořadu Zelný rynk (ČRo Brno, 18:00 h.; 55 min.).
Lit.: Blažejovská, Alena: Ukázka z knihy: Fanek Jilík – Můj život s knihou. In web ČRo Brno, červenec 2014 (anotace). – Cit.: V úvodu magazínu Zelný rynk si připomeneme, že od narození uměleckého knihvazače a spisovatele Fanka Jilíka uplynulo 4. července 100 roků. Tomuto výročí je věnován výbor nazvaný Tajemství lásky, který vydalo nakladatelství Veligrad v Buchlovicích.
Náměty svých povídkových a románových děl čerpal Fanek Jilík ze svého okolí, zejména z rodných Kunovic. Publikoval i v časopise Malovaný kraj, kde působil také jako lektor. Jeho prvotina – básnická knížka Z Moravěnky – vyšla v roce 1945.
Jako prozaik debutoval roku 1947 povídkovou sbírkou Děcka. Jeho román Hesla na vratech o kolektivizaci vesnice se stal předlohou pro film Antonína Kachlíka O moravské zemi. Knížek i aktivit bylo daleko víc. Snad nejvíce se angažoval v souboru Kunovjan, který vedl až do poloviny sedmdesátých let.
Zemřel 31. května 1994. – Sám toho o sobě hodně vypověděl ve vzpomínkovém textu, nazvaném Můj život s knihou. (more…)
Klec na vodu (2014)
Rozhovor připravila Alena Blažejovská.
Hovoří Michal Žák.
Připravilo Brno v roce 2014. Premiéra 19. 7. 2014 v rámci pořadu Zelný rynk (ČRo Brno, 18:00 h.; 55 min.).
Lit.: Blažejovská, Alena: Rozhovor s verši: Michal Žák – Klec na vodu. In web ČRo Brno, červenec 2014 (anotace). – Cit.: Nedávno byla v Mahenově památníku v Brně uvedena poetickým večerem třetí básnická sbírka Michala Žáka, nazvaná Tajemství čtvrtohor.
Michal Žák se narodil v roce 1943 a je absolventem filozofické fakulty brněnské univerzity. Čtvrt století učil na středních školách v Hodoníně a Brně, od roku 1990 byl redaktorem (Crimi, Moravské noviny, Haló Brno, Brněnský Metropolitan), spolupracoval i s brněnský rozhlasem. Profesor Divadelní fakulty JAMU Miroslav Plešák o něm v Mahenově památníku řekl: „Jsme stejný ročník, znám ho od studentských šedesátých let na filozofické fakultě.
Po sametové revoluci jsme vedle sebe seděli v redakci Moravských novin. Věděl jsem, že je sečtělý, precizní, vyrovnaný, absolutně spolehlivý. A ani trochu jsem netušil, že se ve svých bezmála sedmdesáti letech, kdy vydal první sbírku Klec na vodu, rozhodne stát mladým básníkem. Protože věk básníka se podle mne nepočítá od zrození člověka, ale od básnického debutu.“ – Zeptali jsme se proto Michala Žáka, jak se to všechno seběhlo…
Literární výročí: Karel Elgart Sokol (2014)
Připravila Alena Blažejovská.
Připravilo Brno v roce 2014. Premiéra 19. 7. 2014 v rámci pořadu Zelný rynk (ČRo Brno, 18:00 h.; 55 min.).
Lit.: Blažejovská, Alena: Literární výročí: Karel Elgart Sokol. In web ČRo Brno, červenec 2014 (anotace). – Cit.: Poslední rubrika Zelného rynku chce tento týden připomenout, že 21. července uplyne 85 let od úmrtí ivančického rodáka Karla Elgarta Sokola. Studium zahájil na gymnáziu na Starém Brně a pokračoval na Prvním českém gymnáziu v Brně. V roce 1892 pak maturoval na učitelském ústavu. Učil pět let na obecní škole v Jaroměřicích nad Rokytnou, potom jako odborný učitel na vyšší dívčí škole spolku Vesna v Brně.
Roku 1919 se stal ředitelem učitelských ústavů pro průmyslové a hospodyňské školy v Brně. V Brně byl vůbec jednou z nejvýznamnějších osobností společnosti. Působil v různých kulturních organizacích: byl např. funkcionářem Klubu přátel umění a v letech 1925-29 předsedou Moravského kola spisovatelů. Byl také činovníkem Sokola, sbormistrem pěveckého spolku, založil dramatický kroužek a knihovnu.
S Vilémem Mrštíkem redigoval v letech 1908-10 Moravskoslezskou revui, byl divadelním referentem v Lidových novinách, přispíval do desítky dalších periodik. Vykonával daleké cesty po Slovensku, Uhrách, Alpách, Dalmácii, Itálii, Švýcarsku, jižní Francii, Německu i Dánsku. Ve válečných letech 1915-16 byl učitelem ortopedického tělocviku při vojenské pozorovací nemocnici v Kroměříži. Zemřel v 55 letech na záchvat mrtvice při koupání. Jeho literární pozůstalost je uložena v Moravském zemském muzeu v Brně a v Brně-Husovicích je po něm pojmenována také jedna z ulic.
Mycelium I. – Jantarové oči (2014)
Vilma Kadlečková. Audiokniha. První díl románové ságy, odehrávající se ve 26. století na Zemi. Režie Jitka Škápíková.
Osoby a obsazení: Lucas Hildebrandt (Jaroslav Plesl), Pinkertina Wardová) (Klára Issová, Kamëlë (Jana Stryková), Roy Stafford (Jan Vlasák), Maëwënë (Valerie Zawadská), Fiona Fergussonová (Kristýna Frejová), Rantanagan (Jan Meduna), Sofie Hildebrandtová (Dana Pešková) a loď Angaëdaë (Jitka Škápíková).
Natočeno 2014. Vydal OneHotBook v roce 2014 (2 CD MP3, AK028, celkem 12 hod.; EAN 8594169480282).
Pozn.: Velkolepá audio adaptace v podání 9 herců! Sarkastický Lucas Hildebrandt bojuje se smrtelnou chorobou a hledá protiváhu moci fanatických Össeanů, na jejichž mimozemské technologii je lidstvo závislé. (…) Ceny Akademie SFFH: Nejlepší původní česká kniha a Kniha roku 2013. (anotace)
Lit.: Gregor, Lukáš: Vilma Kadlečková: Mycelium – Jantarové oči. Nevšední cesta mimo Zemi. In web Audiokniha roku, září 2014 (recenze + ukázky k poslechu). – Cit.: Fanoušci sci-fi její jméno s největší pravděpodobností opakovaně potkávají při oční procházce po domácní knihovničce. Sérii Vilmy Kadlečkové, Mycelium, by si ale nemuseli/neměli nechat ujít ani ti, co s daným žánrem zrovna nekamarádí. Nyní se nabízí ideální příležitost – první díl, Jantarové oči, totiž vycházejí ve zvukové podobě. A ne ledajaké.
 |
| Mycelium: Jantarové oči |
Přečíst si u popisku vydavatele OneHotBook pro zkušené posluchače audioknih znamená jistotu. Když odmyslím své velké zklamání, vlastně až roztrpčení s Atlasem mraků, zůstává mi seznam o takřka třech desítkách titulů s velmi pečlivou přípravou a zpracováním. Když hledám audioknihy, které v poslední době patří dle mého soudu k těm nejvyvedenějším, opakovaně vlastně narážím právě na OneHotBook. A s Myceliem si své pomyslně královské postavení rozhodně nenechají vzít.
Nejde jen o samotnou dramaturgii, a tedy volbu zařadit do svého portfolia českou sci-fi prózu. Rozhodnutí je sice v něčem riskantní, sám vydavatel bude jistě vyčkávat, zda se vůbec pustit do dalších dílů, neboť Mycelium stěží může konkurovat mezinárodním trhákům a detektivkám. Na straně druhé navazuje na mapování české původní tvorby, která si odnesla nejednu cenu a současně si jí i více než málo všimlo naše čtenářstvo, čili nejde o výlov z hloubky neprobádaného rybníku. Když se ale porovná první díl Mycelia s audioknihami plnými napětí a akce, zůstává Kadlečková (zdánlivě) v jejich stínu. Během těch třinácti hodin nenapočítáme mnoho situací, kdy by se nám tep měl důvod významně zrychlit. Naopak, přijde mi, že akční pasáže jsou spíše slabší stránkou autorky, zatímco to, co by v potenciální střet mohlo vyústit, v sobě nese tíživost či znepokojivé pnutí. Snad nejvyhrocenější jsou konfrontace ústředního hrdiny Lucase s jeho otcem, flashbacky, které zdařile odkazují na klaustrofobické situace v thrillerech nebo i Poeově Jámě a kyvadlu, především ale utvářejí jednu z poloh hlavní postavy. Lucas totiž může chvílemi vypadat jako cynik, uzavřený snílek, stejně jako pragmatik, který má důvody k rezervovanosti. V nitru postupně ale odkrýváme šrámy, jež bychom – stejně jako jeho nemoc – rozhodně nechtěli přát ani nepříteli.
Stejně plastické jako nitro Lucase je i Mycelium samotné. Vlastně v něm najdeme i milostnou linii (nenaplněné?) lásky, práci s nejrůznějšími mystickými motivy, vše zastřešené univerzálním tématem o střetu kultur – tématem stále živým a nenabízejícím žádná jednoznačná východiska.
Mycelium představoval bezesporu pro vydavatele oříšek. Vždyť kniha přetéká jazykem a pojmy mimozemskými, při čtení velmi obtížně dešifrovatelnými a čitelnými (což není samoúčelné, nýbrž to souvisí s dějem a podstatou jinakosti a složitosti světa obývaného Össeany). V rukou režisérky Jitky Škápíkové se šifry musejí dostat do úst hercům tak, aby je posluchač přeci jen dokázal vnímat a pamatovat si. Jantarové oči coby audiokniha v tomto směru zejména ze své první čtvrtiny nepředstavuje zrovna snadně konzumovatelný obsah, přesto mně osobně ve výsledku přijde vstřebatelnější a díky režii a obsazení i poutavější. OneHotBook obsadil celkem devět herců, kdy se každý z nich zhostil kapitoly, v níž dominovala ta která postava. Týmu vévodí Jaroslav Plesl, ne snad jen z důvodu, že se chopil hlavní postavy, ale i proto, že jeho hlas i při poklidné melodizaci umí zachytit nervozitu, bolest, nenávist. Líbí se mi i Jan Vlasák, dramatická Jana Stryková či sympaticky naivní Klára Issová, naopak nemůžu vůbec přijít na chuť projevu Kristýny Frejové, tak podivně odcizenému.
Hudební dramaturgie využívá kombinace industriálních (ne)melodií a zvuků, míchá je i s mystičtějšími pasážemi, k náladě i povaze knihy se hodí, nijak výjimečně ale neoslovuje – což můžete i brát jako plus, že na sebe nepoutá pozornost.
Sám jsem zvědavý, jak se Jantarové oči zalíbí posluchačům a zda zájem přeroste v realizaci dalších dílů. Přimlouval bych se za ně. Už proto, že zvukové podání by celé pentalogii Mycelia velmi slušelo.
Lit.: Jára M. (jarmik): Jantarové oči (audiokniha). In web Jára M. píšící, bdící, 20. 8. 2014 (recenze). – Cit.: Jsem příznivcem mluveného slova. Před víkendem jsme dostali příležitost poslechnout si předem audioknihu Jantarové oči od pí Vilmy Kadlečkové.
Myšlenka vydat první díl pentalogie Mycelium jako audioknihu se dočkala skvělé realizace. Sargo těch 13 hodin (anotace k audioknize uvádí 12 hodin, ale iTunes ukazují skoro 13) doposlouchala asi za dva nebo tři dny, mně to trvalo asi o dva dny déle.
Byl jsem zvědav, co mi přinese poslech knihy, kterou jsem nedávno četl. Navíc knihy, o níž se doma bavíme, neb jsme fanouškové. Prvních pár minut to trošku drhlo, připadaly mi zdlouhavé. Rychle jsem se ale vposlouchal a postupně z poslechu byla stále více strhující jízda, až v druhé polovině jsem poslouchal každou volnou minutu a nemohl jsem uvěřit, že už je konec!
Nemohu porovnávat s jinými současnými audiozpracováními moderní beletrie, protože většinou poslouchám různé starší rozhlasové pořady, a tedy nevím, jak se tyto věci dnes dělají. Ale Jantarové oči se z mého pohledu skutečně vydařily: přinášejí plný text knihy, jen decentně upravený v tom smyslu, že když někdo něco říká, tak po přímé řeči už nečtou „řekl Lucas“ nebo „odpověděl Aš-šád“ apod.
Hlavním přínosem asi bylo, že jsem si teprve při – nutně pomalém soustředěném poslechu – uvědomil koncepci knihy. Jak čtenáře postupně uvádí do příběhu a reálií budoucího světa. Vynikajícně je udělané hlavně rozdělení kapitol mezi jednotlivé vypravěče: ve čtení se střídá celkem devět herců (učinkují: p. J. Plesl, pí J. Stryková, pí K. Issová, p. J. Vlasák, pí K. Frejová, p. J. Meduna, pí D. Pešková a pí J. Škápíková). Každý herec čte úsek knihy, který je vyprávěn přimárně pohledem té které postavy. Tzn. nejde o dramatizaci, ale opravdu o čtení.
Při poslechu jsem si říkal, co si asi ti herci o textu mysleli. Neočekávám, že knihu četli a znali. Takže dostali ke čtení nějaké mimozemšťany Össeany a jejich řeč. Vystupují tam postavy se jmény jako pí Ëltaühl a pije se čaj gömeršaül. K mému překvapení však mimozemské výrazy v toku mluvené řeči nebyly rušivé, ale naopak krásné a poetické. Klidně bych jich snesl více (ale herci by patrně právem mohli požadovat příplatek za obzvláště těžké pracovní podmínky).
Druhým ziskem mluveného slova je vychutnání si detailů. V pondělí ráno v metru (cestou do práce) jsem se opravdu chechtal odstavci , kdy se právnička pí Fiona Fergussonová ve vypjaté chvíli rozhoduje, zda zavolá (videomobilem) svému neoblíbenému kolegovi, i když už je po půlnoci, protože se s ním potřebuje nutně poradit:
Číslo Lucase Hildebrandta měla ještě z dob, kdy to vypadlo, že oni dva spolu možná začnou chodit. Radši nezkoumala, proč po tom fiasku v kavárně, kdy se Hildebrandt projevil jako nadutý ateista, ten záznam dávno nesmazala. Rozhodla se ihned, že se neukáže, nebo alespoň ne zpočátku, a schválně se nepodívala do zrcátka a nešla se učesat. Místo toho ztratila vzácné tři minuty přemítáním, jestli má poslat pozadí pracovní – , což bylo červené logo Rady na šedém podkladě, bezpečné, ale nudné – , nebo své osobní -, což byl krystal s aurou v tónech růžové a světle zelené, působivý spirituální obraz od téměř neznámého, ale talentovaného mladého malíře Léona Coriho. Coriho obraz by poslala radši, protože o její duši jistě vypovídal víc než logo a ona by o ní Lucasovi něco vypověděla ráda; ovšem znamenalo to riskovat jeho další jízlivost. Během toho rozhodování si uvědomila, že se vlastně rozhodla mu zavolat, a byla tím upřímně překvapená.
Budu nekorektní a napíšu, že žádný muž by takto nedovedl popsat scénu, kdy hrdinka se chystá zavolat kolegovi a schválně se nepodívá do zrcátka a nejde se učesat, protože kolega je tak protivný :-)
Hlasy herců jsou krásné: dovolily mi oddat se toku čtení. Nevadil mi žádný z nich.
Hlavní problém tak je, že čtení moc rychle uteče, a jsme teprve na konci prvního dílu. Nemám představu, jak může vypadat ekonomika audioknihy takovéhoto okrajového žánru. Ne že by mě to příliš zajímalo – ale cítím starost, jestli je reálná šance se dočkat takto luxusního načtení celé pentalogie.
Z pohledu fanouška tedy audioknihu Jantarové oči doporučuji :-) Ale čekání na pokračování bude perné.
Lit.: Nováková, Jitka: Mycelium v uších a össenský vpád do vinárny. In web XB 1, 7. 10. 2014 (článek o křtu audioknihy). – Cit.: Audioknihy dobývají poslední dobou srdce českých čtenářů, a ti se ve zvukové podobě mohou dočkat stále většího množství známých domácích i zahraničních románů. Výjimkou není ani úspěšná science fiction série Vilmy Kadlečkové, Mycelium, jejíž první díl pod názvem Jantarové oči právě vyšel jako audiokniha u nakladatelství OneHotBook. Jak tento příběh funguje v audio podobě, kde se herci střídají podle úhlu pohledu svých postav v jednotlivých scénách, a jak zakročila össenská církev proti jeho šíření na křtu audioknihy? Na všechny tyto otázky se vám pokusíme odpovědět v reportáži z velkolepého akce, na kterou, světe div se, přišly i živé houby! A samozřejmě nejen ony…
Jana Stryková na nás čekala s konvičkou össenského čaje.
Obsazení bylo zvoleno šikovně a hlasový projev představitelů jednotlivých rolí se k postavám hodí velmi dobře. Někteří herci mi zpočátku nesedli (Kristýna Frejová jako Fiona), ale v dalších pasážích jsem si na ně zvykla a postupně si je oblíbila, jiní mi připadali jako skvělá volba od samého počátku – zejména Klára Issová, jejíž holčičí a sladký, ale nepřeslazený projev k Pinkertině Wardové pasuje dokonale. Výborný kontrast k ní představuje Jana Stryková jako Kamëlë, která zvládá veškeré polohy této postavy bravurně a obzvláště její opovržlivé komentování Pinky střídané přímo s Pinkertininými pasážemi funguje skvěle. A ač si některé scény u různých postav čtenář představoval čtené jiným tónem, než jaký zvolili herci, nikde to pro mě nepředstavovalo jakýkoli zádrhel – mnohdy naopak. Příjemně překvapil i hudební doprovod, který není rušivý a dovedně zdůrazňoval atmosféru. Jediná pasáž, kdy mne vytrhl z poslechu, byly hudební vložky kolem šestnácté kapitoly, které se mi jednak k textu příliš nehodily a jednak mi samy o sobě připadaly dost nepříjemné. Všude jinde se však doprovod vydařil a hlavní hudební téma se ke knize hodilo vskutku přesně. Jako audiokniha tak Mycelium: Jantarové oči funguje nad očekávání dobře – střídání herců mu prospělo a doslova přivedlo příběh k životu ještě víc než při čtení knihy, hudba převážně podtrhuje atmosféru a délka jednotlivých stop umožňuje pohodlný poslech i na jednodušších zařízeních, která si nepamatují čas pozastavení stopy.
V pondělí 29. září proběhl v karlínské vinotéce Veltlín a sousední čajovně Tea Mountain křest audioknihy. Jeho hosty byli autorka Vilma Kadlečková, zástupci OneHotBook (Martin Pilař, Šárka Nováková a Jitka Škápíková, která audioknihu režírovala a četla prolog, epilog a názvy kapitol) a část obsazení: Jaroslav Plesl (Lucas Hildebrandt) a Kristýna Frejová (Fiona Fergussonová) krátce po zahájení akce podnikli společné čtení. Ukázka byla skvěle zvolená vzhledem k napětí mezi oběma postavami a dokonale ilustrovala, jak může zapojení více herců vnést do textu zcela nový rozměr. Průběh večera byl však vzápětí narušen vpádem příslušníka össenské církve, který celé osazenstvo zavedl do vedlejší čajovny a přiměl okusit čaje z posvátné Pětice. Nemáme doklady o tom, že by kdokoli přišel k újmě, ač prý několik otřesených účastníků muselo zapít následky trëighrü pořádnou dávkou vína po bezpečném návratu do Veltlínu. Zásah církve možná zmírnila i přítomnost Jany Strykové alias Kamëlëmöernü, která nám přečetla pasáž o své dřívější návštěvě jiné össenské čajovny – a neopomněla při tom ani jízlivě okomentovat manýry Pinkertiny Wardové.
Nechyběla ani malá houba…
Na závěr křtu proběhla i zábavná soutěž o několik CD Jantarových očí. Malá muchomůrka roznesla listy na zapsání odpovědí, Martin Klíma (už bez össenské hlavy) četl rozličné kvízové otázky. Jak se jmenuje zbraň össenských gleewarinů? V jakých seriálových SF se vyskytují organické vesmírné lodě? Jak zní název össenského modlitebního hudebního nástroje? Možnosti leckdy vzbudily vzrušený hovor, krčení obočí i salvy smíchu. Příjemné ukázky, pokřtění audioknihy, zábavný kvíz, výborné víno, čaje a drobnosti k snědku – co více si může návštěvník přát?
Zdroj: http://jarmik.pise.cz/792-jantarove-oci-audiokniha.html
Muž jménem Ove (2014)
Fredrik Backman. Nezkrácená audiokniha. Překlad Jitka Herčíková. Produkce Martin Pilař. Zvuk a střih Jan Horáček a Karel Heřman. Mastering Pavel Krch. Grafická úprava Jindřich Loučka, 2014. Režie Michal Bureš.
Čte Jan Vlasák.
Natočeno 2014. Vydal OneHotBook v roce 2014 (1 CD MP3, AK030, EAN: 8594169480305; celkem 9 hod. 45 min.).
Pozn.: Román o lásce, pořádném nářadí a o tom, proč je důležité jezdit saabem. Ovemu je 59 let. Řídí saaba. To, že byl na pozici předsedy družstva vystřídán už před pár lety (což on sám považuje za převrat), mu rozhodně nebrání ve vykonávání funkce strážce pořádku. Samozvaného strážce pořádku.
Když se do protějšího domku přistěhují noví sousedé a místo pozdravu se jim jen tak mimochodem podaří nacouvat do Oveho poštovní schránky, spustí se kolotoč nečekaných událostí – začíná příběh o překvapivém přátelství, toulavé kočce a prastarém umění řídit. Příběh, který od začátku promění všechny, kdo se s Ovem dostanou do styku.
Román Fredrika Backmana o starém vzteklounovi odvedle komicky ztvárňuje řadu situací, které nám jsou důvěrně známé. Je to kniha, jež dokáže stvořit svůj vlastní svět, ale zároveň nám říká něco důležitého o nás i naší době. Příběh se nese ve stejném duchu jako film Lepší už to nebude s Jackem Nicholsonem. (anotace)
Lit.: Burešová, Zuzana – Vlasák, Jan: Večerní host Radiožurnálu. In web ČRo 1 Radiožurnál, 11. 6. 2015 (rozhovor s Janem Vlasákem o knize Muž jménem Ove). – Cit.: Absolutním vítězem ceny Audiokniha roku se stal Muž jménem Ove v podání Jana Vlasáka. Co má znamenitý herec a dabér společného se starým protivou Ovem? Ptá se Zuzana Burešová.
Lit.: Macháček, Tomáš: Fredrik Backman: Muž jménem Ove. In Audiokniha roku, červenec 2014 (recenze). – Cit.: Ove je devětapadesátiletý vdovec, kterého nedávno v práci poslali do penze. Jezdí saabem, má pořádnou brašnu s nářadím a každé ráno koná „bezpečnostní obhlídku“ sousedství. Hlídá, zda je v okolí jeho domu udržován pořádek, protože pořádek musí být. Lidi už dneska neví, co se patří. Neumějí udělat pořádný kafe, mají auto s automatickou převodovkou a dokonce nabourají do jeho poštovní schránky! Právě ta stojí na počátku kolotoče nečekaných událostí. Trochu výstřední cizinci, kteří se přistěhovali k nim do sousedství, se pořád Ovemu pletou do života, a to zrovna ve chvílích, kdy se snaží spáchat sebevraždu.
 |
| Muž jménem Ove |
Román Fredrika Backmana se v domovském Švédsku stal tak populární, že se připravuje vydání i v pětadvaceti dalších zemích. Muž jménem Ove je autorovou knižní prvotinou, předtím psal pouze novinové sloupky a čtenářsky velmi oblíbený blog. Čím může zaujmout české posluchače jako audiokniha?
Vydavatelství OneHotBook převádí do audioknižní podoby romány nakladatelství Host pravidelně. A opakovaně se při volbě načitatele vrací k Janu Vlasákovi. Jeho projev může být posluchačům povědomý například z některých kapitol audioverze románu Atlas mraků, kde jeho part nad částmi načtenými jinými herci vyčníval. I v Muži jménem Ove se ukázal být tím pravým interpretem, který knize vdechl život a dodal patřičnou energii. Výborně pracuje s tónem hlasu, když se vžívá do Oveho mrzutých nálad a jeho neustálého remcání či poučování ostatních. Nezalekne se ani citových proslovů hrdinovy výstřední sousedky nebo popisu tvrdohlavého chování jednoho zatoulaného kocoura. Příjemný projev, dikce i tempo vyprávění zaručí, že kniha posluchači rychle ubíhá.
Příběh samotný působí místy jako z běžného života. Popisované situace, pochopitelně nadsazené a pomocí svérázného Oveho a jeho přítele kocoura vyšroubované do krajnosti, můžou být posluchači povědomé. Pohled na život jednoho člověka skládá autor jako mozaiku situací, které vyvolávají úsměv i lehké mrazení nebo smutek. Ove má pestrou minulost, která se v retrospektivních kapitolách posluchači postupně odkrývá. S Ovem, tvrdým a mlčenlivým chlapem, kterému prozářila život jeho optimistická a dobrosrdečná žena, se osud mnohdy příliš nemazlil. Krutým ranám však vždycky čelil sám a se zaťatými pěstmi. Stárnutí, nemoci a nepříznivé okolnosti stíhají lidi v Oveho okolí, ale ten se snaží nedát na sobě nic znát, chovat se tak, jak se podle něj patří a bojovat za dobrou věc. Na okolí však většinou působí jen jako mrzoutský pedantský muž, který se vyžívá v pořádkumilovnosti a poučování všech kolem něj o jejich povinnostech. Oveho ostatním neznámá minulost však posluchači ukazuje, co se skrývá pod povrchem a naznačuje důvody Oveho často nevrlého jednání.
Román se snaží čtenáři kromě zábavy poskytnout i náměty k zamyšlení, protože veselé momenty často vystřídají dojemné chvíle. Backman ukazuje, jak povrchní někdy může být odsouzení jednání ostatních lidí, pokud neznáme jejich pohnutky a minulost. Zásadový Ove se přes počáteční nerudné chování stává posluchači sympatickým. Díky střídání zábavných situací s neúprosnou realitou a sentimentální nostalgií nelze označit knihu za čistě humoristický román, přesto se při jeho četbě budete po většinu stopáže bavit a audioknihu nevypnete, dokud ji nedoposloucháte.
Poslech audioknihy Muž jménem Ove je rozhodně zajímavou, dost zábavnou a trochu poučnou zkušeností. Hlavně proto, že v Ovem lze poznat kus člověka ze svého okolí a dost možná i kus sebe. Přidejte k návykovému obsahu knihy porci brilantního vypravěčství Jana Vlasáka, promíchejte s příjemným kytarovým doprovodem mezi kapitolami, a můžete si být jisti, že tato specialita vám bude chutnat!
Lit.: Marky: Tady jde o princip. | Muž jménem ove – RC review. In web Marky Books, 24. 1. 2016 (recenze). – Cit.: O čem to je? Devětapadesátiletý Ove má svoje zvyklosti. Každé ráno si dá svoje kolečko, aby zkontroloval, kdo co ve čtvrti zase napáchal. Vstává každé ráno ve stejnou hodinu a všechno má svůj řád. Aspoň až do té doby, než mu ten mameluk, co se s rodinou do čtvrti právě nastěhoval, nacouvá se svým přívěsem do záhonu. To už totiž přestává všechno!
Hodnocení
Tato kniha je napsaná stručně a bez nějakých velkých cavyků. Protože Ove by se s nějakými přídavky nezatěžoval, to dá rozum. Takže pokud si potrpíte na dlouhá souvětí a květnaté výrazy, tady si na své nepřijdete. Ovšem tenhle styl psaní má své kouzlo – Backman knize vetkl specifický suchý humor, který vzniká právě z jednoduchosti jeho vět. Mně ale takový styl psaní nevyhovuje, takže přejdeme ke klasickým recenzním souvětím…
Knihu jsem sice v papírové podobě nečetla, ale jsem toho názoru, že humor a vtip mnohem více vyniká právě v audioknižní podobě. Jan Vlasák se své role zhostil opravdu dobře a podařilo se mu Oveho vystihnout do nejmenších detailů jeho osobnosti. Díky intonaci Jana Vlasáka jsem si k Ovemu vyvinula mnohem více citů, než bych asi byla kdy ochotná připustit. Asi byste čekali, že napíšu „přirostl mi k srdci“, jenže o něčem takovém by se v Oveho případě dalo těžko mluvit.
„Ove?“ oslovila ho, jako by se obávala, že se rozhodl pro změnu identity od té doby, co u něj naposledy otravovala.
Co mě ovšem na audioknižním podání nadchlo nejvíc byl hudební doprovod. Já si hudby všímám všude – často si z kina odnesu jenom soundtrack, i když mě film třeba vůbec nebaví… A znělky, kterými byla prokládána tato audiokniha, mi často znějí v hlavě ještě teď. Kytarové melodie s podobným hlavním motivem jako by měly v sobě ten optimistický úsměv, který Ove tak nenáviděl a díky tomu jako by do příběhu pasovaly ještě víc.
Ačkoliv jsem z (audio)knihy naprosto nadšená, přece jen jsem našla jednu věc, kterou jsem v knize úplně nepotřebovala a tou byla překvapivě zápletka. Co by byla kniha bez zápletky, říkáte si? Mně by úplně stačilo vyprávění o sucharovi Ovem, kterého změní sousedská rodina. Zápletka, kterou nám autor připravil navíc jako překvapení, sice nebyla špatná, ale mně se zdála nerealistická a tak trochu hodně navíc.
„Ráda bych vám položila pár otá-“ pokusila se. „Položte si je někam jinam!“
Jak už jste si jistě všimli, o Ovem mluvím, jako by bydlel ve vedlejší ulici… Když ono to ani jinak nejde! S tímhle staříkem (To berte prosím s rezervou, ale možná by bylo potřeba trošku zvolnit!) jsem se sblížila opravdu rychle a mám pocit, jako bych ho skutečně znala. To samé platí pro všechny ostatní postavy, které jsem si rychle oblíbila nebo je nenáviděla spolu s Ovem.
Názor na obálku
Původní obálka, kterou nakladatelství Host převzalo, je rozhodně ta nejpovedenější. Přitáhne pozornost svou jednoduchostí a vystihuje Oveho takového, jak jsem si ho po celou dobu poslouchání představovala. Ostatní obálky ho dělají staršího a on takový přitom vůbec není…
Shrnutí
Tuhle knihu doporučuji všem, protože každý se občas potřebuje zasmát. A Ove vás svým suchým humorem určitě rozesměje ať už se s ním seznámíte v knižní či audioknižní verzi. Audiokniha má oproti papíru ovšem hned několik výhod: dokonalou interpretaci Jana Vlasáka, poněkud rychlejší tempo a skvělý hudební doprovod. A pokud vás ani tohle nepřesvědčilo, nezbývá než dodat, že Ove je rozhodně jednou z mých nejoblíbenějších postav. Anebo víte co? Prostě si to přečtěte. Tady jde o princip.
Lit.: zazie_v_metru: Fredrik Backman ~ Muž jménem Ove. In web Instagram, 23. 2. 2022 (recenze). – Cit.: Ovemu je 59. Ove nesnáší, když lidi nedodržujou pravidla a nerespektujou zákazový cedule a když psi s*rou na ulici. Ove v jednom kuse brblá, že se dneska všechno šidí a měl rád, když se věci dělaly pěkně poctivě, postaru. Dědek jeden protivnej, chtělo by se říct.
Ove měl celej život manželku Sonju, kterou hluboce miloval a snesl by jí modrý z nebe. Ove neví, jak má bez ní žít. Ove má ale fantastický sousedy… je to banda pořádných budižkničemů, co ani neuměj zacouvat s přívěsem, ale stejně mu na nich nakonec asi malililinko záleží, když pro ně tolikrát odloží svý plány…
Ano, Backman umí! Naservíruje vám malý i velký životní patálie s tak milým humorem, že se smějete, i když je to vlastně smutný až k pláči.
Jan Vlasák mě svou interpretací velmi příjemně překvapil, byl to opravdu hezkej poslech. A když se mu ke konci zlomil hlas… nevím, jestli to tak zahrál nebo opravdu přemáhal pláč, ale to je jedno… V tu chvíli jsem se zastavila a jenom stála, oči plný slz. Chápu, proč je pro tolik lidí Ove srdcovka.
17. 7. 2014
{Deep Sea Divers} (Potápěči, 1979?)
Sue Glover. Rozhlasová hra o třech potápěčích v dekompresní kabině na ropné plošině v Severním moři. Režie Tom Kininmont.
Natočeno asi 1979.
Název nezjištěn.