Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Anna Sedlmayerová. Rozhlasová dramatizace románu Pomozte mi, Terezo! Dramatizace Karel Nešvera. Režie Jiří Hesoun.

Osoby a obsazení: Tereza (Jana Dítětová), Maxa (Vladimír Čech I.), Jan Bernard (Václav Voska), Erika Bernardová (Drahomíra Fialková), Gita Vilaryová (Alena Vránová), Josef Eibich (Antonín Zíb), paní Eibichová (Světla Amortová), Ernst (Erik Zámiš), účetní Rybář (Jiří Suk), malíř Vítek (Vladimír Hrubý) a další.

Natočeno 1961. Premiéra 10. 12. 1961 (Praha, 20.00.-21.25 h). Repríza 7. 1. 1962 (Československo, 15:30 h.); 17. 3. 1962 (Praha, 9:05 h.).

Pozn.: Na motivy románu Pomozte mi, Terezo! byl také natočen film Tereza (1961, r. Pavel Blumenfeld, sc. František Kožík, Jiří Krejčík a Pavel Blumenfeld).

Lit.: anonym: Neznámá z Labe. In Čs. rozhlas a televize 49/1961 (28. 11. 1961), s. 1 (článek). – Cit.: Rozhlasová dramaturgie hledá stále nové náměty ze současnosti a protože není dost vhodných původních her, vyhledává je v beletrii. Tak tentokrát sáhla opět po románu Anny Sedlmayerové „Pomozte mi, Terezo!“, který zlákal i naše filmové pracovníky. V rozhlasové úpravě dostal sice nový název, úměrný náplni tohoto v podstatě detektivního příběhu, „Neznámá z Labe“. Autorem rozhlasového textu je Karel Nešvera, který v oboru detektivní hry už vyzkoušel své síly při hře „Smrt je tvým spolujezdcem“. K dramatickému přepisu Terezy nám pověděl: Toto dvojí autorství v žánru detektivní literatury mne zdaleka neopravňuje k tomu, abych cokoli řekl o detektivce vůbec. Jedno jsem si však při psaní obou her s detektivním námětem uvědomil zcela jasně. Detektivku nelze oddělovat od hlavního proudu literatury; alespoň moderní současnou detektivku ne. Snad musí mít určité tradiční znaky, bez nichž si ji nedovedeme představit, jako napínavý, tajemný příběh, originální zápletku, překvapující zvraty a zajímavé řešení, ale to by přece měly mít určité míry i ostatní žánry prózy i dramatické literatury. A navíc i detektivka, pokud má ambice vůbec být literaturou (a o jinou nemáme přece dnes zájem), má mít silné morální jádro, psychologickou a životní představivost, odrážet současný život a jeho společenské problémy, zkrátka, má mít všechny znaky literatury naší doby a musí z našeho života vycházet a k němu se obracet.

Teď jste ukázal na to nejpodstatnější v celé dosavadní práci Anny Sedlmayerové: snaží se vycházet opravdu z našich dnešních problémů, o tom, svědčila i její první větší práce „Každé jaro pampelišky“, kde ukazuje problematiku mladého manželství. Sedlmayerová bývá naší kritikou označována za spišovatelku „ženských románů“ snad proto, že se obírá stále se měnícím postavením ženy v naší společnosti a že proto do okruhu jejich čtenářů patří převážně ženy. To je správné. Ona snaha zpracovávat literárně i naléhavé, ožehavé náměty, ta zasluhuje ocenění. Její postavy nejsou vykonstruovány od psacího stolu, nevznikají snad v tichém závětří vytopené pracovny. V románu „Pomozte mi, Terezo“ se pokusila Sedlmayerová ukázat ženu v obtížném povolání poručice Veřejné bezpečnosti, dokonce v kriminálním oddělení. Zajímavý kriminální příběh je přesně situován do českého severního pohraničí, kde se dosud mísí český živel s německým, který je terčem revanšistických štvanic. V románě jsou dokonce místa, kdy politická naléhavost příběhu a jeho společenské vyznění převažují nad vlastním dobrodružným dějem. A to rozhodně není slabina Sedlmayerové, zvláště, když i děj je vystavěn s přísnou logikou a navíc je tradiční postava komisaře nahrazena tak psychologicky zajímavou postavou, jako je Tereza – pokud vím, první žena jako vyšetřující orgán v české kriminální literatuře. Ano, v tom není zachycena věrně skuteč- nost, ale spisovatel si může přece dosavadní praxi pozměnit, nebo ji snad i předběhnout? A Sedlmayerová zase nestaví do čela své ho příběhu ženu z nějaké touhy po originalitě, ale vážně se zabývá vztahem ženy k nezvyklé a náročné práci, která byla dříve jen výsadou mužů. Pro tohle všechno jsem si dílo Sedlmayerové oblíbil a byl bych rád, kdyby se mi podařilo při zkrácení a nutných změnách dějových postupů nesetřít tyto aktuální hodnoty předlohy, Ale zde už opravdu přestávám být kompetentní, abych se k tomu vyjádřil.

Anna Sedlmayerová. Dramatizace Jiří Werten. Hudba Jan Těšík. Režie Olga Zezulová.

Osoby a obsazení: Helena (Jana Ebertová), Václav (Oldřich Vykypěl), Věra a Martina, jejich dcery
(Jiřina Prokšová a Lída Štětinová), Vláďa (Ota Otakar Dadák), dr. Pavlas (Stanislav Hejný), paní Pavlasová (Marie Pavlíčková), Petr, jejich syn (Milan Moravec), Šafrhans (Arnošt Navrátil), Jiřina (Líba Přichystalová), Řehoř (Oldřich Celerýn).

Nastudovalo Brno v roce 1956. Premiéra 5. 8. 1956 (Praha I, 20:00 – 21:15 h.).

Lit.: anonym: Anna Sedlmayerová: Každé jaro pampelišky. In Čs. rozhlas a televize 31/1956 (23. 7. 1956), s. 14 (článek). – Cit.:
VLÁĎA: Žiješ snad špatně?
VĚRA: Blázne! Myslíš, že mi jde o tohle? Obývák, lampa, koberec, gauč? Nebo mi snad jde o tvůj plat? Ne! Já mám jiné cíle. Mám svou práci. Slyšíš!
VLÁĎA: Každý máme přece…
VĚRA:… své úspěchy! A ne s tebou sedět a vykládat o lásce a o tom, co budu zítra vařit. Já nejsem panička.

Možná, že jste takový vzrušený rozhovor slyšeli někde ve skutečnosti, ale tento úryvek dialogu mladých manželů je z dramatisace románu Anny Sedlmayerové, „Každé jaro pampelišky“, kterou pro rozhlas pořídil Jiří Werten. Problémem soužití zaměstnaných manželů se zabýval
se v dnes již populární veselohře, „Kudy kam?“ dramatik Ota Šafránek a Anna Sedlmayerová se
jej pokouší řešit vážným zamyšlením nad příčinami rozvratu současných mladých manželství
hledáním smířlivé cesty. Řešení není snadné a jednoduché. Tak se to autorce románu podařilo,
soudili již čtenáři v nedávné rozhlasové anketě a dnes to mohou posoudit v jeho dramatické versi, kterou se členy brněnských divadel nastudovala režisérka Olga Zezulová.