Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

25. 1. 2011

The Aplle Cart – Poems (Trakař jablek – Básně, 1958)

Filed under: Cizojazyčné,Mluvené slovo na zvukových nosičích — Přemek @ 22:02

George Bernard Shaw (1) a Noël Coward (2).

Účinkují Noël Coward a Margaret Leighton.

Natočeno 1958. Vydal Caedmon Audio, edice Caedmon Literary Series v roce 1958 (1 LP, TC 1094). Reedice Marathon Media, 2009 (1 CD).

Obsah: 1. The Apple Cart, Interlude Between Acts 1 & 2 (Original) by Noel Coward (21:31) – 2. The Boy Actor (Original) by Noel Coward (3:31) – 3. Nothing Is Lost (Original) by Margaret Leighton (1:17) – 4. Honeymoon (Original) by Noel Coward (3:54) – 5. Mrs Mallory (Original) by Margaret Leighton (3:57) – 6. A Question Of Values (Original) by Noel Coward (0:19) – 7. Do I Believe? (Original) by Noel Coward (2:15) – 8. A Letter From The Seaside, 1880 (Original) by Margaret Leighton (3:28) – 9. 1901 (Original) by Noel Coward (4:38) – 10. A Lady At A Party (Original) by Margaret Leighton (2:30) 11. Opera Notes (Original) by Noel Coward (2:01).

Jak Honza pásl zajíce (1971)

Filed under: Hajaja — Přemek @ 12:43

Pohádka. Napsal Jiří Horák. Režie Helena Philippová.

Vypráví Vladimír Hlavatý.

Natočeno 1971 (8 min.).

Čekám, až mi zazvoní telefon aneb Život na dialýze (2010)

Filed under: Radiodokument — Přemek @ 12:39

Příběh chlapa, co se rve s handicapem, který není na první pohled vidět. Téměř celý dospělý život prožil Jindřich na dialýze, má za sebou dvě transplantace ledvin a bez telefonu neudělá ani krok. Připravila Martina Vodičková.

Natočeno 2010. Premiéra 23. 1. 2011 (40 min.).

Pozn.: Příběh muže, co se rve s handicapem, který není na první pohled vidět, se nám otevře v pořadu Martiny Vodičkové…  Téměř celý dospělý život prožil 44letý Jindřich na dialýze, má za sebou dvě transplantace ledvin a bez telefonu neudělá ani krok. Kdykoli totiž může přijít telefonická výzva z IKEMu, že mají k dispozici vhodného dárce. Jindřich ale přesto nechce svůj život jenom pročekat, ale co možná nejplněji prožít.

Eva Svobodová čte pohádky Karla Čapka (1985, 1997)

Filed under: Mluvené slovo na zvukových nosičích — Přemek @ 12:37

Karel Čapek. Hudba Jiří Stivín.

Čte Eva Svobodová.

Natočeno 1985 (Studio Díra). Vydalo nakladatelství SQS v roce 1997 (1 MC, 30 + 29 min.).

Obsah: 1. Pošťácká pohádka – 2. Tulácká pohádka.

Žalozpěv za 77 297 obětí (2011)

Filed under: Literární pásma — Přemek @ 12:36

Jiří Weil. Literárně-hudební pásmo z básnické prózy. Použitá hudba Ervín Schulhoff, hraje  Tomáš Víšek – klavír. Připravila Vladimíra Lukařová.

Účinkuje Michal Pavlata.

Natočeno 2011. Premiéra 23. 1. 2011 (ČRo 3 Vltava, 9:00 h.; 59 min.) v cyklu Souzvuk, ke Dni památky obětí holocaustu. Repríza 19. 10. 2014 (ČRo 3 Vltava, 14:51 h.); 6. 5. 2024 (ČRo 3 Vltava, 22:00 h.) v cyklu Souzvuk.

Lit.: anonym: Žalozpěv za 77 297 obětí. In web ČRo 3 Vltava, leden 2011 (článek). – Cit.:  V srpnu 2010 uplynulo 110 let od narození novináře a spisovatele Jiřího Weila. U příležitosti Dne památky obětí holocaustu připomene Vltava jeho „Žalozpěv za 77 297 obětí“.

Weil ho věnoval českým a moravským Židům, kteří zahynuli během šoa. On sám doplatil na nacismus i na komunismus. Jako původně zapálený člen KSČ však vystřízlivěl z komunismu ještě před válkou. Transportům do ghett a vyhlazovacích táborů se vyhnul. Předstíral sebevraždu a do konce války se skrýval. 

Přednes herce Michala Pavlaty doplnila autorka pořadu Vladimíra Lukařová subtilními klavírními skladbami Ervína Schulhoffa, skladatele, který zemřel za války v koncentračním táboře v Bavorsku. Pořad vysílá Vltava v neděli 23. ledna o 9.30 v cyklu Souzvuk jako další příspěvek ke Dni památky obětí holocaustu.

Žalozpěv za 77 297 obětí – 16. kapitola (Terezínské ghetto).
Stále více lidí odcházelo do ničeho, menšil se počet obyvatelstva pevnostního města. Předváděli je komisím Červeného kříže, které nic neviděly a vidět nechtěly, ukazovali jim cestičky posypané pískem, vydrhnuté chodníky, budovu s nápisem „škola“, hudební pavilón v parku, kavárnu a nemocnici. Všechno bylo předem pečlivě vymyšlené, všechno bylo sehrané a nacvičené. V oněch dnech bylo také dosti masa, ale lidé je nedostali, i maso bylo určeno pro podívanou. Bylo to maso zapůjčené z psinců.

Pro komisi Červeného kříže byla nastudována a hrána dětská opera Hanse Krásy „Brundibár“. Komise a esesáci byli velmi spokojeni s výkony dětských herců, skladatele a režiséra. Po odjezdu komise byli všichni účinkující poslání do Osvětimi, kde zahynuli v plynu.

Neboť není v ústech jejich žádné upřímnosti, vnitřnosti jejich plné nešlechetnosti, hrob otevřený hrdlo jejich.
(Žalm 5, verš 10) 

V hrudi pták (2010)

Filed under: Poezie — Přemek @ 12:21

Jaroslav Žila. Verše ze stejnojmenné sbírky recituje Norbert Lichý. Výběr textů a režie  Eva Lenartová.

Připravila Ostrava v roce 2010. Premiéra 22. 1. 2011 (15 min.) v cyklu Svět poezie.

Poslední z Titaniku (2010)

Filed under: Radiodokument — Přemek @ 12:16

Dávné příhody a nová svědectví Stanislava Motla.  Za rok tomu bude rovných sto let, kdy se v noci ze 14. na 15. dubna 1912 potopila, po srážce s ledovcem, loď Titanic; v té době největší a nejluxus- nější plovoucí hotel, symbol toho nejdokonalejšího, co tehdejší osobní námořní plavba nabízela. Osud Titaniku je v mnohém obestřen tajemstvím. Tajemství obestírá i příběh jistého Michala Navrátila, jednoho z pasažérů …

Účinkují Stanislav Motl, cestující z Titaniku Michel Navratil, dcery Elisabeth a Michelle Navratil, vnukové Pierre a Dennis, zeť Robert.

Natočeno 2010. Premiéra 22. 1. 2011 v cyklu Stopy, fakta, tajemství … č. 46 (28 min.). Repríza 8. 8. 2022 (ČRo 2 Praha, 18:04 h.); 8. 9. 2025 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.) v cyklu Stanislav Motl vybírá nejúspěšnější reprízy ku příležitosti 15. výročí pořadu.

Lit.: Motl, Stanislav: Poslední z Titaniku. In web ČRo 22. ledna 2011 (anotace). – Cit.: Za rok tomu bude rovných sto let, kdy se v noci ze 14. na 15. dubna 1912 potopila, po srážce s ledovcem, loď Titanic. V té době největší a nejluxusnější plovoucí hotel, symbol toho nejdokonalejšího, co tehdejší osobní námořní plavba nabízela…

Tehdy zahynulo na patnáct set cestujících a členů posádky. Přestože od té doby prožil svět řadu dalších katastrof, včetně dvou ničivých světových válek, s desítkami miliónů obětí, příběh Titaniku lidstvo stále nějakým způsobem vzrušuje. Zejména poté, co se v roce 1985 podařilo americko – francouzskému týmu podmořských archeologů objevit, v hloubce 4 000 metrů, vrak proslulého zámořského parníku.O Titaniku vychází stále spousta knih, natáčejí se filmové dokumenty. Dodnes máme v paměti mimořádný úspěch oscarového filmu Jamese Camerona z roku 1997 s Leonardem diCapriem a Kate Winsletovou v hlavních rolích. Včetně úvodní oscarové písně My Heart Will Go On v podání Celine Dion.

Přesto je osud Titaniku v mnohém obestřen tajemstvím. Tajemství obestírá i příběh jistého Michala Navrátila, jednoho z pasažérů Titaniku.

Signature DÉPARTS (2010)

Filed under: Radioacustica, Radioateliér — Přemek @ 12:10

Piotr Moss / Raphaël Marc. Připravil a slovem provází Michal Rataj.

Natočeno v roce 2010. Premiéra 21. 1. 2011 (29  min.).

Dno džbánu (2010)

Filed under: Eseje, fejetony, přednášky — Přemek @ 12:04

Jiří Duchek. Úvaha hrnčíře z Mutějovic na Rakovnicku o hledání džbánového tvaru. Připravil Miloš Doležal.

Natočeno 2010. Premiéra 21. 1. 2011 (15 min.) v cyklu Psáno kurzívou. Repríza 16. 7. 2018 (ČRo 3 Vltava, 14:30 h) v cyklu Esej.

Kritická čtvrthodinka (2010)

Filed under: Rozhlasové hry — Přemek @ 11:52

Colin Dexter. Překlad a dramatizace Jiří Strnad. Hudba Petr Mandel. Dramaturgie Jana Paterová. Režie Otakar Kosek.

Osoby a obsazení: Isaac Morse, šéfinspektor kriminální policie (Josef Vrána), Lennox, detektiv-seržant (Ladislav Špiner), Jim Smith, vedoucí týmu policejních techniků (Robert Žák), dr. Wardová, policejní lékařka (Lída Vlášková), Janet Elliotová, čerstvá vdova (Jindra Janoušková), Pamela, poněkud necudná slečna (Petra Janečková), Kigsley, provozní vedoucí hotelu (Jan Musil), Dickson, recepční (Alexandr Postler) a spojovatelka z hotelové ústředny (Romana Chvalová).

Natočeno ve spolupráci s Východočeským divadlem  Pardubice v roce 2010. Premiéra 20. 1. 2011 (ČRo 3 Vltava, 22:00 – 23:00 h.; 60 min.) v cyklu Hra pro tento večer.

Lit.: anonym (Paterová, Jana?): Kritická čtvrthodinka. In web ČRo, leden 2011 (článek). – Cit.: Colin Dexter (29. 9. 1930), který patří mezi nejvýznamnější současné představitele detektivního žánru v Anglii, staví v příběhu nazvaném Kritická čtvrthodina svého nejčastějšího hrdinu, svérázného šéfinspektora Morseho, před původně banální úkol: rutinně prošetřit náhlé úmrtí jednoho hotelového hosta.

Všechno nasvědčuje tomu, že k žádnému kriminálnímu činu nedošlo, potom však náhodně nastává zvrat, který situaci pozoruhodně změní… Kromě velmi nezvykle, se smyslem pro humornou nadsázku, ironii i paradoxy a prvky absurdity pojednané detektivní zápletky tu autor nabízí vtipný malý průhled do zvláštního způsobu policistova myšlení a pojetí hodnot…

Lit.: Hanáčková, Andrea: Inspektor Morse po pardubicku. In Týdeník Rozhlas 7/2011 (8. 2. 2011), s. 21 (recenze)

Lit.: Hanáčková, Andrea: Inspektor Morse po pardubicku. In web Radio Dock, 13. 10. 2012 (recenze). – Cit.: Letos v Berlíně na Prix Europe jsem byla svědkem malého zázraku – rozhlasová detektivka může být VIDĚT.

Norský seriál o mordpartě z Osla byl zvukově a produkčně vypraven tak, že to bralo dech. Dynamický střih a změny prostředí výborně pomáhaly orientovat se v mnohovrstevnaté zápletce pašování uměleckých děl. Autentické zvuky evokují realitu – hlasy zní z mobilu, ze skypu, volá se z chodby, ze sprchy. Tu se na stole posune knížka, tady si někdo mimovolně hraje s klíčemi, ve druhém plánu kdesi na ulici přejede auto. Opulentní a přitom zcela čistý zvuk dodává rozhlasové detektivce plasticitu, věrohodnost a napětí. Podle kolegy jsme slyšeli „norský standard.“ Jak to vypadá u nás?

Po anglické moderní detektivce Colina Dextera Kritická čtvrthodinka sáhl režisér Otakar Kosek a nastudoval ji pro Český rozhlas 3 Vltavu v pardubickém studiu Východočeského divadla. V první chvíli jsem poněkud zaskočená – hudební citace jednoznačně odkazuje k Jamesi Bondovi. Jenže tam, kde Bond na půl úst utrousí bonmot či v pointě dialogu zvrátí nepříznivou situaci ve svůj prospěch, nastupuje pardubický šéfinspektor Morse s kalibrem intelektuálního bagru, který svými šroubovanými, těžkopádně pronášenými větnými konstrukcemi drtí nejen nebohého asistenta Lennoxe, ale především posluchače. Postupně se však Josef Vrána (Morse) a Ladislav Špiner (Lennox) sladí a původně banální smrt hotelového hosta rozehrají do napínavého souboje v rámci manželsko-mileneckého trojúhelníku. Impulsy ke změně temporytmu a dosti usedlé kriminalistické konverzaci dávají svěží výstupy soudní lékařky v podání Lídy Vláškové. Je pregnantní, energická a opravdu vtipná. Vyšetřování jde svižně kupředu a drobné retrospektivy s rekonstrukcí děje ho nebrzdí, naopak nabízejí – vesměs hudebně podkreslené detektivní dedukce. Režisér i zvukař se opravdu snaží – kde lze cinknout lžičkou, zatroubit klaksonem, rozehrát zvukově hospodu nebo nechat tikat hodiny, tam se daný zvuk poctivě ozve. S hudbou se pracuje šetrně a funkčně a herci v daném žánru odvádí obstojně to, co odvést mají. Problém tedy vůbec není v konkrétním nastudování této hry. Jde spíše o celkové uchopení audiálního média jako specifického žánru, v němž přece nejde o to zvukově ozvláštnit čtený text. Jde o to už ve fázi scénáře myslet „rozhlasově“. Proč se ohledání mrtvoly nemůže dít v pitevně, která má svou atmosféru – akustiku – nutně jiný herecký projev a spoustu zvukových možností, které zvýší napětí? Proč podle zvuku nerozeznám kancelář od solária, hotelový pokoj od interiéru auta? Proč se toho tak málo děje a o všem se jen mluví? Proč chybí „prázdno“, „ticho“, v němž bych si mohla chvilku přemýšlet o tom, kdo je vrah? Pardubickým tyto produkční věci nevyčítám. Na velkorysou zvukovou produkci – byť jde „jen“ o detektivku, určitě máme studia nejen v Praze vybavená a příslušné zvukové kouzelníky vyškolené. Už se těším, až se budu příště u rádia zase bát a mordýře ze zvuku skoro vidět.

« Newer Posts — Older Posts »

Powered by WordPress