Karel Čapek. Literární klasika v podání hereckých legend. Zvuková režie Miroslav Prokeš. Sleeve-note Olga Scheinpflugová. Režie Josef Cincibus.
Účinkují Jaroslav Marvan, Otakar Brousek I., Václav Voska, Ladislav Pešek, Martin Růžek.
Natočeno 8. 9. – 5. 10. 1964 (studio Lucerna). Vydal Supraphon v roce 1966 (1 LP Su XM 60026, 16 ot/min.). Reedice 2009 (2 CD, SU 5943-2).
Obsah: 1. Kupón (Marvan) – 2. Zločin na poště (Růžek) – 3. Případ s dítětem (Voska) – 4. Historie dirigenta Kaliny (Brousek) – 5. Smrt barona Gandary (Pešek).
Pozn.: V novém vydání na 2CD Povídky a apokryfy není povídka Kupón s Jaroslavem Marvanem – místo ní se objevila povídka Rekord v podání Jana Pivce.
Pozn. 2: Karel Čapek oživil u nás kdysi popularitu povídky. Zatímco v Anglii i ve Francii už měla své místo na literárním slunci, u nás byla jaksi podceňována jako krátká próza. Čtenáři pokládali raději na své noční stolky obšírné romány, aby je svou epikou a důkladností odváděly do jiného světa, povídka byla umělecký útvar jen trpěný; čtenáři si je kupovali hlavně do vlaku a spisovatelé v nich marně rozdávali svůj talent a důvtip.
I Karel Čapek povídkou vlastně začal; uhodl patrně, že čtenář jeho století se bude chtít a bude muset bavit i dovídat ve zkratce, a ochotně hýřil spoustou námětů i záplavou lidských postav a charakterů, z nichž by praktičtější spisovatel měl materiál na tolik románů, kolik bylo Čapkových povídek.
I romány Karla Čapka jsou všechny poměrně krátké, ačkoli prohlašoval, že by chtěl také jednou napsat pořádný tlustopis, ale nadbytek života, nápadů a myšlenek ho nutil k literární rozmařilosti. Zkrátil dokonce začas povídku na podpovídku, to jest na dílko ještě menšího rozsahu a ještě koncentrovanějšího obsahu, a v posledních letech svého života už vyjadřoval své myšlenky dvouvětovými bajkami, jako by chtěl rychle zachytit, co má na srdci.
———————————————————————————-
Nepsal žádnou ze svých povídek jen pro nápad, ale pro výsledek myšlenky a pro to, aby mohl mít v krátkém příběhu člověka pod zvětšujícím sklem, měl pro ně tolik stavebního materiálu, že mu stále zbýval i pro ty příběhy, které nenapsal, o kterých jen mluvil v hodinách, kdy si promýšlel nové látky. Novinář, kreslíř, botanik, fotograf, znalec obrazů, koberců i známek, milovník zvířat a obdivovatel věd i řemesel musel pečlivě rozhodovat o tom, co víc prospěje a potěší čtenáře.
My, kterým bylo dopřáno dívat se mu přes rameno na jeho psací stůl, se dnes teskně usmíváme, kdykoli rozevřeme některou knihu jeho povídek. Připomeneme si jeho obdiv k lidem, které potkal, odposlouchal a zaznamenal si do své nádherné zrakové i sluchové paměti, jeho radost z nových slov, která vypátral, a úzkostlivou snahu jít se životem ruku v ruce v přátelském porozumění. Tak, jako znal či chtěl poznat všechny druhy květin, mechu, plevele i trávy, toužil poznat každého člověka, určit, k jakému druhu či čeledi patří. Víme, které z jeho příběhů jsou vymyšlené a které mu dodala skutečnost. Je jich několik, ale Karel Čapek se nikdy nespokojil s tím, aby skutečnou příhodu vyprávěl jen tak, jak se opravdu stala, vždycky ji obrátil naruby, aby se podíval i za pouhou událost, kam už nebylo vidět běžným pohledem, aby ji buď zironizoval nebo se jí dostal na kloub, či aby ji dovedl dál než tam, kde v životě zdánlivě skončila.
Rozhlížíme se zpátky po jeho uklizené pracovně, kde to i při vzorném pořádku vždycky vypadalo jako u studenta, který má z toho či onoho předmětu skládat zkoušku. Vidíme jeho vzácnou diskotéku, kterou si pořídil, když hledal po světě prameny lidové hudby, stohy krejcarových pouťových a jarmarečních sešitků odrhovaček, které sháněl pro svůj Marsyas, české, německé i anglické botanické atlasy, katalogy perských koberců, knihy o grafologii, všechno to, čím ho obohatily jeho koníčky i touha po vědění, které tvořilo živnou půdu pro jeho literaturu. Jsou tu ještě dnes fotografické záběry chalup a lidí ze Slovenska, kde se zrodil Juraj Čup, dobrácké hlavy psů boxerů, o nichž píše v povídce Příběh s dítětem, skleníček ježatých kaktusů, odkud vznikla povídka Ukradený kaktus, chlapecké album známek, které ho dovedlo zpátky do dětství a k povídce Sbírka známek, zůstaly tu knihy o grafologii, z nichž vyšla povídka Tajemství písma, pamatujeme se na jeho toulání po Liverpoolu, kde se usadil u řeky dirigent Kalina, na návštěvu dánského jasnovidce, který prsty četl písmo v zavřených obálkách a odhadoval osobnost pisatele, na historii se zaměněným dopisem. Ten jsem vložila já do obálky s Čapkovou adresou, ačkoli patřil někomu jinému. Vznikla z ní povídka Naprostý důkaz, na níž jsem poznala, co dovede jeho fantazie vytěžit z nepatrné a nevinné příhody. Věštkyni zavinila primitivní kartářka na návštěvě u pověrčivé dámy, která mu uhodla nejbližší osud tak dokonale, že si tím dlouho lámal svou moudrou hlavu. K Zmizení herce Bendy mu pomohly zkušenosti divadelníka, k Závrati zastavení nad děsivou propastí ve Švýcarech, kde ho přepadla úzkost, vracela se mu po dlouhou dobu a budila ho i ze spaní. K Lyrickému zloději ho inspiroval plačtivý podvodníček, který na své špatné a dojetí plné rýmovačky chytal lidi i s dobrým básnickým sluchem.
Ani jedna povídka Z obou kapes nestojí na viklavém literárním pódiu, ale na pevné zemi znalostí, zážitků a zkušeností, lidičky Karla Čapka prošli nejen jeho pochopením, jeho soudem i soucitem, ale i jeho výběrem, protože je hledal jako malíř či sochař své modely. Procházky ho vodívaly často nevlídností pražské periférie, zastavoval se před policejními staničkami na venkovech i ve městech, a chodil v noci s muži v uniformách pořádku po raziích, odkud se vracel vyčerpaný a sklíčený, ale i odhodlaný nezavírat nikdy oči před zašantročenou lidskou neřestí a bídou.
Jeho popularita přitahovala hrdiny, podvodníky i psychopaty, zoufalce i postižené, a pošta mu přinášela dopisy těch plachých, kteří se ho neodvážili přepadnout v redakci nebo na ulici. Jako každý spisovatel byl zpovědnicí, do které sdílní lidé ukládali své tragické i popletené osudy, zaplavili ho čáry máry parapsychologie, pomluvami, duchařinou i nádhernou poctivostí a úctou k životu. Nemohl každému odpovědět, ačkoli se snažil, nesnášel grafomany, ale četl poctivě dopisy těch, kteří potřebovali radu nebo útěchu. V každé takové řádce byl člověk a toho neměl tento spisovatel nikdy dost. Přísný k sobě i k pořádku na světě odkázal svého Kuglera v Posledním soudu na znalce nejvyššího, na spravedlnost vševědoucí, která nerada trestá ty, které pochopila. V této povídce je celý Karel Čapek, úzkostlivý a věčně hledající, co je v každém z nás na světě dobrého a co může člověka nějak vykoupit. (sleeve-note)
aroslav Foglar. Rychlé šípy znovu ve Stínadlech. Třetí díl trilogie příběhů Rychlých šípů. Dramatizace a režie Petr Obdržálek. Hudba Jaromír Klempíř. Umělecká vedoucí divadla Ty-já-tr Radka Tesárková.