Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

„Mluvnici jsem zjednodušil až neuvěřitelně, aby byla snadno pamatovatelná, přitom jsem jazyku neubral na srozumitelnosti, přesnosti a flexibilitě… Celou mluvnici mého jazyka je možno se dobře naučit během jedné hodiny.“ To prohlásil o jazyku, který vymyslel, sestrojil a smontoval, Polák židovského původu Ludvík Lazar Zamenhof. Stejnou myšlenkou jako on žili už několik staletí mnozí významní duchové evropské kultury. O umělém jazyku uvažoval britský filosof Francis Bacon, jeho francouzský kolega René Descartes, jakož i náš Jan Amos Komenský. Také Isaac Newton, fyzik, a Gottfried Wilhelm Leibnitz, filosof, se tímto nápadem zabývali, ale nikdo z nich to nepřivedl k viditelnému výsledku. O ten se pokusil až v roce 1765 Francouz Faiguet, který svůj vynález nazval la langue nouvelle, tedy nový jazyk, který však byl odvozen z přirozených jazyků. Švýcar Johann Martin Schleyer, farář v německé Kostnici, založil svůj jazyk na angličtině, která spojuje germánské a románské prvky. Slova však přetvořil natolik, že jejich původ je sotva poznatelný. Svoji řeč nazval volapük. To bylo v roce 1880. Za sedm let přišel s esperantem Zamenhof. Pro Ludvíka byla jazykověda celoživotní láskou a myšlenka universálního mezinárodního jazyka se pro něj stala osudovou. V jednom dopise se z ní vyznal: „Myšlenka, jejímuž uskutečnění jsem věnoval celý svůj život, se u mne objevila již v nejútlejším dětství a od té doby mě nikdy neopustila: žil jsem s ní a ani jsem si nemohl představit, že bych ji opustil.“ Mezinárodní jazyk esperanto (vedle kterého vznikly ještě další pokusy, zdaleka však nedosahující jeho popularity, jako například latino sine flexione, ido, antido, esperantido, occidental – později přejmenovaný na interlingue, novial a interlingua) není zcela uměle vymyšlený. Je odvozený z existujících jazyků, všechna slova nazývaná jako mezinárodní jsou současně slovy esperantskými. Jako jsou můry a mušky přitahovány silným světlem zářícím do tmy, láká k sobě desetiletí a staletí myšlenka nového jazyka, kterým se rázem vyřeší problém dorozumívání. Zejména na začátku a v první polovině dvacátého století a pak ještě po druhé světové válce se zdálo, že by roli mohlo naplňovat esperanto.

V propagaci naší literatury, a zvláště hudby esperantem zaujímal náš rozhlas zvlášť čelné místo. Verda stacio, jak zahraniční esperantisté nazývali brněnskou stanici, vykonala velkou propagační práci esperantskými přednáškami o Československu. Z nich nejvýznamnější byl cyklus přednášek předních vědců naší republiky nazvaný Co dal český národ světu. Z vysílaných her měla největší ohlas dramata Karla Čapka a to Bílá nemoc (La Blanka Malsano). Ohlas Prodané nevěsty v esperantských kruzích byl překvapující, došlo přes 300 děkovných a pochvalných přípisů ze všech států Evropy, ba i ze Severní Afriky. Naše esperantské programy se v cizině uznávaly za nejhodnotnější a dávaly se rozhlasovým stanicím v ostatních zemích za vzor.

V českých zemích má esperanto víc než stoletou tradici. První průkopníci hnutí se objevil na konci 19. století, o opravdovém rozvoji se však dá mluvit až od počátku 20. století. Tehdy začaly vznikat první kluby a spolky. První zastřešující organizace byla založena až za první republiky v roce 1920 pod názvem Svaz československých esperantistů. Ve dvacátých letech, kdy esperanto zažívalo ve světě nebývalý rozmach, se i u nás slibně rozvíjelo; počet lidí ovládajících jazyk výrazně stoupal. V roce 1921 se v Praze konal pod patronací státních orgánů Světový kongres.

Vůbec poprvé zaznělo esperanto v československém éteru už v roce 1923 (tedy v prvním roce našeho rozhlasu). Byl to proslov v esperantu od doktora Augustina Pytlíka. V roce 1927 se ozvalo esperanto z Brna – byl to jazykový kurs (jaký jiný než esperantský). V dubnu 1931 přečetla Marie Strejčková esperantsky přednášku Napoleonská výstava ve Slavkově, o rok později to byla tato paní (jinak profesorka na gymnasiu), která měla zkušební přednášku o 9. sjezdu Sokola v Praze. Ze zahraničí na ni přišly příznivé ohlasy, a to rozhodlo o pravidelných přednáškách jednou týdně. Pravidelné esperantské vysílání Radiojournalu Brno bylo zahájeno 31. května 1932. Od následujícího roku už běžela v éteru každý měsíc kulturní pásma Verda stacio, Zelená stanice. Na jejím založení se podílel zejména syn Marie Strejčkové Jiří V. Šamla. Po svém příchodu do Brna se esperantského vysílání ujal jako režisér a autor František Kožík. Jelikož ředitel brněnské stanice tehdejšího Radiojournalu Antonín Slavík byl sám zapálený esperantista (kromě něj ovládal dalších šest jazyků), byla cestička k Verda stacio v Brně dobře umetená. Brzy se kolem Šamly a Kožíka seskupily další osobnosti: Dalibor Chalupa, Karel Höger, zpěváci a herci Národního divadla v Brně Vladimír Jedenáctík, Jarmila Kurandová, Vladimír Leraus a mnozí další. Ti všichni se učili (a rádi tak činili) texty v esperantu, i když žádný příplatek za účinkování v cizím jazyce nepobírali. Naopak – museli se účastnit esperantských kursů, které Radiojournal pořádal. Nejhorlivějším esperantistou byl zřejmě Karel Höger. Sám o tomto jazyku napsal: „Jako herec dobře vím, že je možno esperantsky vyjádřit všechny emoce, všechny citové polohy, počínaje četbou konče hrou, dramaty nebo konverzačkami. A esperantské písně, songy a miniopery by jistě šly kolem světa. A našlo by se i hodně herců, našich následovníků.

Když jsem byl před lety v Bulharsku, viděl jsem, že pokladník na pláži má na klopě kabátu zelenou esperantskou hvězdičku. Oslovil jsem ho esperantsky. Měl takovou radost, že mne pak pouštěl na pláž zadarmo.“
Témata pořadů byla různá: historie a zeměpis Československa, československá literatura, divadlo, film, výtvarné umění a hudba, československý průmysl a obchod, automobilové závody Masarykův okruh, československý školský systém, Bedřich Smetana, slovenské pohádky a písně, TGM, zimní sportoviště, rómská škola, A. Dvořák, J. A. Komenský apod. Se značným úspěchem se setkaly umělecké pořady, jako bylo čtení z Babičky, Prodaná nevěsta, Na růžích ustláno, Třicet let na Zlatém severu, R.U.R, Mahenova Lunatika, Langerův Grandhotel Nevada a v předvečer války i Čapkova Bílá nemoc. Za druhé světové války bylo esperanto zakázáno, tím pádem skončila i Zelená stanice.