Vsevolod Vitaljevič Višněvskij. Překlad Jaroslav Hulák. Rozhlasová úprava Jan Radoň. Úprava pro gramofonovou desku Josef Hajdučík. Hudba Milan Baginský. Studiový orchestr řídí Milan Baginský. Zvuk Miloš Kot. Střih Ivan Mikota. Odpovědný redaktor nahrávky Jiří Šrámek. Režie Josef Hajdučík.
Osoby a obsazení: první koryfej (Zdeněk Buchvaldek), druhý koryfej (Bořík Procházka), komisařka vyslaná stranou k Baltickému loďstvu (Jaroslava Obermaierová), Alexej, námořník první třídy Baltického loďstva (Petr Oliva), Sípák (Vladimír Menšík), pohlavár skupiny anarchistů (Vilém Besser), Poďobaný (Jaroslav Moučka ), Vajnonen, finský námořník, komunista (Bohumil Švarc), velitel lodi Bering, bývalý důstojník carského loďstva (Vladimír Brabec), lodní rotmistr (Václav Stýblo), starý námořník (Václav Kaňkovský), dlouhý námořník (Ladislav Županič), vůdce tlupy, která přišla na pomoc anarchistům (Jan Přeučil), první důstojník (Svatopluk Skládal), polní kurát (Ladislav Šimek), důstojník nepřátelského vojska (Oldřich Vlach), babka (Jaroslava Drmlová). Dále účinkují Jan Kuželka, Karel Bělohradský, Gaston Šubrt, Vladimír Pospíšil, Pavel Rubeš, Josef Burda, Václav Eremiáš, Raoul Schránil, Jan Cmíral ml., Karel Meister, Rudolf Pechan, Petr Dohnal, Vladislav Knapp, Jiří Horák, Martin Zahálka, Roman Šmejkal, Stanislav Lehký, Radislav Nikodém a Artur Šviha.
Natočeno 1983. Premiéra 27. 2. 1984 (Vltava, 22:15 – 23:39 h.).
Vydal Supraphon v roce 1987 (1 LP, Su 1218 4274 X-F).
Pozn.: Vsevolod Vitaljevič Višněvskij (1900 – 1951), ruský prozaik, dramatik a filmový scenárista, vojenský a politický pracovník. Autor divadelních her a filmových scénářů o osobně prožitých revolučních událostech (První jízdní, Optimistická tragédie, My z Kronštadtu, Nezapomenutelný rok 1919). V Optimistické tragédii se pokusil spojit klasickou formu antického dramatu s hodnotami socialistického realismu.
Lit.: Halas, Jan: Optimistická tragédie. In Rozhlas 10/1984 (20. 2. 1984), s. 4 (rozhovor).



Lit.: -lš-: K výročí Října. In Gramorevue 1987 (recenze). – Cit.: V ruské zemi bylo divadlo jedním ze základních kamenů kultury a odedávna zrcadlilo společenské vztahy a jejich vývoj. Bylo tedy logické, že to bylo právě divadlo, které začalo vydávat svědectví o události, která jako žádná jiná v historii země zvrátila rázem strukturu i hierarchii této společnosti, o Velké socialistické revoluci.
Nové sovětské divadlo nestavělo zprvu na starých základech tradičního akademického divadla. Chtělo působit na masy, a tak hledalo prostředky a prostředí k tomu účelu vhodné. Byly inscenovány velké revoluční divadelní slavnosti – jakási novodobá mystéria – z nichž vzniklo zvlášť Mystérium osvobozené práce a Ke světové komuně. Podílely se na nich tisíce účinkujících. I když tato linie byla brzy opuštěna, předznamenala, že místo převážně soukromých lidských osudů bude sovětské divadlo zobrazovat převážně revoluční společenské dění.
Masové divadelní slavnosti inspirovaly i první vlnu dramatické tvorby, která na sebe nenechala čekat. Objevuje se Ivanovův Obrněný vlak a Blokáda, Bouře Billa-Bělocerkevského, Treněv píše Ljubov Jarovou, Lavreněv Převrat, Majakovskij přišel se svými agitačními hrami, z nichž první je Mystéria Buffa. (more…)