Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

22. 1. 2010

Katapult 1/10 (2009)

Filed under: Četba na pokračování,Seriály — Přemek @ 12:39

Vladimír Páral. Dramatizovaná četba na pokračování. Jízdní řád železničních, lodních a leteckých drah do ráje. Mistr zvuku Jiří Emil Silovský. Dramaturgie Jitka Škápíková (?).  Scénář a režie Miroslav Buriánek.

Osoby a obsazení: Jack Jošt (Bronislav Kotiš). Dále účinkují Kateřina Vinická, Josef Nechutný, Karolína Kloučková, Jindřich Kout, Klára Kovaříková, Eva Rovenská, Miloslav Krejsa, Ilona Šimánková, Zdeněk Mucha, Antonín Kaška, Tomáš Šolc a další.

Nastudoval ČRo Plzeň v roce 2009. Premiéra prvního dílu 27. 1. 2010 (ČRo 2 Praha, 22:05 h.; 23 min.). Repríza 22. 8. – 2. 9. 2022 (ČRo České Budějovice ve všední dny v 18:04 h.) v cyklu Podvečerní čtení. Webová repríza všech dílů 10. 8. 2026 (MujRozhlas) k úmrtí Vladimíra Párala.

Lit.: Škápíková, Jitka: Vladimír Páral: Katapult . In web ČRo, leden 2010 (anotace). – Cit.: V Českém rozhlase Plzeň se již léta věnuje realizacím Páralových literárních opusů režisér Miroslav Buriánek. Dramatizoval a podle svého scénáře natočil Veletrh splněných přání, Milence a vrahy, epizody z Knihy rozkoší, smíchu a radosti a několik dokumentárních pořadů o spisovatelově životě a jeho tvorbě.

Pro ČRo 2 – Praha připravil desetidílnou dramatizaci Páralova Katapultu. Do hlavní role obsadil famózního plzeňského herce Bronislava Kotiše. Snažil se zachovat všechny atributy Páralova košatého stylu, důmyslně a rafinovaně motivicky propracovaného, a vytvořit montážní metodou skladby textu a ingrediencí hudebních a ruchových barvitý akustický ekvivalent k bohatě dějově členěné Páralově próze. Jednotlivé díly Katapultu jsou pojaty jako svébytné rozhlasové inscenace s nápaditou zvukovou ambaláží, na jejíž výsledné podobě má výrazný podíl mistr zvuku Jiří Emil Silovský. V plzeňském rozhlasovém nastudování získává Páralův opus dimenzi téměř existenciálně surreálnou.

Román Katapult, který vyšel v roce 1967, má podtitul „Jízdní řád železničních, lodních a leteckých drah do ráje“. Autorův pohled je soustředěn na jednu postavu Jacka Jošta a jeden příběh. Hrdina románu hledá východisko z manželského stereotypu, byť celkem šťastného, pomocí seznamovacích inzerátů, díky nimž naváže řadu paralelních milostných vztahů a vstoupí do různých životů.

Lit.: Toušková, Martina: Vladimír Páral: Katapult. Příběh o stereotypech v manželství, nevěře a bezradnosti mladého inženýra Jacka Jošta. In web ČRo České Budějovice, 2. září 2022 (článek). – Cit.: Jacek Jošt se v manželství nudí, zatouží po změně a ke své manželce a malé dcerce si tak pořídí ještě několik milenek. (…)

Doslova a do písmene podle jízdního řádu je pak všechny během svých služebních cest objíždí. Jedna o druhé neví, ale nakonec by všechny stejně nejraději svatbu a normální manželský život.

Novela čerstvého devadesátníka Vladimíra Párala, který v 60. letech patřil k nejčtenějším a nejoblíbenějším autorům, vyšla poprvé v roce 1967. V roce 1983 příběh zfilmoval režisér Jaromil Jireš, který do hlavní role obsadil herce Jiřího Bartošku. Rozhlasovou podobu dostal Katapult v roce 2009.

„Sídlištěm nedělního rána – peřiny vyložené v oknech hromadně hyzdí vlhkost sobotního plnění manželství, včera večer ukojení líně vytřepávají do popelnic ohryzané kosti, plesnivějící půlky citrónů, odpadečky mokvající v útržcích novin a ztvrdlé patky bochníků z unifikovaných bílých kbelíčků, ještě nemytá děcka vzpurně vlekou sítěnky nadité drnkajícími prázdnými lahvemi do samoobsluhy a včera večer připuštěné s bledýma žilkovanýma nohama a krupičkami ztuhlého očního mazu v koutcích, postižené střídou domovnické služby, malátně za sebou táhnou společná rýžová košťata, zakoupená teprve po opakované, rovněž celovečerní schůzi členů družstva, sto reproduktorů vyřvává týž blbý šlágr…“ Vladimír Páral: Katapult

Vladimír Páral se narodil 10. srpna 1932 v Praze do dobře situované rodiny vojenského důstojníka. Záhy po jeho narození byl otec přeložen a Páralovi se přestěhovali do Brna, kde jejich dva synové, starší Bohuslav a mladší Vladimír, prožili dětství a dospívání. Jako malý kluk byl prý Vladimír neohrabaný, koktavý a nosil brýle, vedle svého staršího a fyzicky zdatnějšího bratra působil jako outsider, a tak si raději o samotě četl. Vystudoval gymnázium a jeho matka si přála, aby se stal knězem, otec z něj chtěl mít lékaře.

On sám si nakonec vybral nově založenou Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích. Studia ukončil v roce 1954 a začal pracovat jako vývojový technolog a vedoucí výzkumného oddělení v libereckém podniku Kolora.

Později byl krátce zaměstnán v Západočeských plynárnách v Plzni a v roce 1956 nastoupil do ústeckého závodu národního podniku Chemopharma, kde působil jako vývojový pracovník v oddělení sexuálních hormonů.

Souběžně buduje i kariéru spisovatele. Pod pseudonymem Jan Laban napsal prózu Šest pekelných nocí, za kterou v roce 1962 získal 2. místo v literární soutěži v Havlíčkově Brodě. V roce 1964 vychází jeho skutečná prvotina román Veletrh splněných přání. Josef Škvorecký tehdy Párala označil za největší objev české prózy po Bohumilu Hrabalovi. V roce 1966 mu vychází román Soukromá vichřice, o rok později novela Katapult. Kariéra spisovatele je slibně rozjetá, a tak Vladimír Páral odchází z chemičky a stává se spisovatelem na plný úvazek. (..)

Horolezci (2010)

Filed under: Radiodokument — Přemek @ 12:20

Gabriela Albrechtová. Příběh dramatického výstupu na Dhaulagiri, při kterém Radek Jaroš, který má na svém kontě již devět osmitisícovek, a Zdeněk Hrubý, předseda Českého horolezeckého svazu, zachránili několik lidských životů. Redaktor Michal Lázňovský. Dramaturgie Lenka Svobodová. Režie Yvona Žertová. Mistr zvuku Ladislav Reich.

Ukázky z knihy Fritze Rudolfa Himalájští tygři čte František Němec.

Natočeno v roce 2010. Premiéra 27. 1. 2010 (ČRo 3 Vltava, 21:45 h.; 60 min.). Repríza 9. 1. 2020 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.); 22. 5. 2020 (ČRo Plus, 11:10 h.).

Lit.: Albrechtová, Gabriela: Horolezci. In web ČRo, leden 2010 (anotace). – Cit.: Příběh dramatického výstupu na šestou nejvyšší horu světa Dhaulagiri v Himálajích – při kterém dva čeští horolezci, Radek Jaroš, který má na svém kontě již devět osmitisícovek, a Zdeněk Hrubý, předseda Českého horolezeckého svazu, zachránili několik lidských životů – je také zamyšlením nad hlubším smyslem a etickou stránkou extrémních sportovních výkonů.

Čeští horolezci Zdeněk Hrubý a Radek Jaroš byli účastníky dvoučlenné expedice na Dhaulagiri, 8167 metrů vysoký himálajský vrchol (šestou nejvyšší horu světa). Úspěšně vystoupili 1. května 2008 na vrchol bez použití umělého kyslíku i bez pomoci šerpů, kteří je provázeli jen do základního tábora. Při výstupu obtížným terénem a za nepříznivého počasí pomohli čeští horolezci dvěma polským kolegům (kterým hrozilo bezprostřední ohrožení života vlivem tzv. výškové nemoci) a riskovali tím své šance na dosažení vrcholu. Přesto cíle dosáhli. Při sestupu, ačkoli už sami byli značně vyčerpaní, znovu zachraňovali lidské životy, tentokrát pro změnu dvou španělských horolezců. Při obou záchranných akcích nasazovali své životy. Jejich obětavost a ochota pomoci kontrastovala s atmosférou neochoty či neschopnosti pomoci, která se v himálajském horolezectví rozmáhá i proto, že v současnosti se mohou pokusit vystoupit na osmitisícovku, díky technickému zabezpečení a vybavení, i lidé, kteří s tradičními zásadami výškového horolezectví nemají nic společného a většinou jsou soustředěni jen na vlastní úspěch, případně vlastní přežití.

 

V roce 2009 byla našim dvěma horolezcům, kteří riskovali své životy při záchraně druhých, udělena prestižní cena Českého klubu fair play. Rozhlasový dokument, v němž jsou, kromě rozhovorů s oběma horolezci, použity autentické zvukové záznamy z výstupu na Dhaulagiri, ale také ukázky z knihy Fritze Rudolfa Himalájští tygři v podání Františka Němce, se vrací ke kořenům lidské touhy a odvahy zdolávat „nepokořitelné“ vrcholy ve vábivé a drsné krajině Himálaje.

Historický klub – „Tvář moje se rdí, když povážím, že taky já jsem jedna spací Češka byla; ale procitla jsem“ (2010)

Filed under: Radiodokument — Přemek @ 12:12

Magdalena Dobromila Rettigová, spisovatelka a kuchařka? Emancipovaná literátka nebo biedermeierovská figurka? Hovoří docentka Pavla Vošahlíková. Připravila a uvádí Eliška Závodná.

Natočeno 2010. Premiéra 27. 1. 2010 (30min.).

Národní jako divadlo (2009)

Filed under: Eseje, fejetony, přednášky — Přemek @ 12:09

Karel Kraus. Úvaha divadelního dramaturga, překladatele a esejisty. Připravil Miloš Doležal. Účinkuje Jan Hartl. Režie Ivan Chrz.

Natočeno 2009. Premiéra 27. 1. 2010 (15min.) Repríza 21. 3. 2014 (ČRo 3 Vltava, 10:00 h.) v cyklu Psáno kurzívou u příležitosti úmrtí Karla Krause; 30. 1. 2020 (ČRo 3 Vltava, 9:10 h.) v cyklu Esej.

Tklivá píseň (2009)

Filed under: Rozhlasové hry — Přemek @ 12:01

Robert Pinget. Z francouzského originálu přeložili Pavel Trtílek a Jan Krupa. Hudba Jiří Žižka. Mistr zvuku Jiří Emil Silovský.  Režie Miroslav Buriánek.

Účinkují Josef Somr a Miloš Stránský.

Připravila Plzeň v roce 2009. Premiéra 26. 1. 2010  (40min.).

Pozn.: Nad starou flašinetovou skříní se setkávají dva staříci, aby si při svém senilním blábolení zavzpomínali na staré časy, zanadávali na dnešní mládež nebo na pokrok, který je oproti hodnotám zašlých časů jen iluzí. Jejich absurdní rozprávění nemá začátek ani konec; staříci se neustále opakují a ztrácejí nit, aby mohli znovu náhodně navázat na nějaké předešlé slovo, což je většinou navede k naprosto jinému příběhu, bez zjevné souvislosti s tím, co povídali předtím.
Robert Pinget ve své kratičké epizodce sází především na komiku senilního blábolení dvou starců, kteří už jsou příliš staří na to, aby jim to dobře myslelo, lehce se dotkne sociálních témat, ale především ukazuje úskalí lidské paměti, kdy vzpomínka na začátek války je spíše vzpomínkou na pěknou hostinskou a popletená jména i osudy činí z osob, o kterých se vypráví, jeden velký rodinný propletenec, ačkoli ve skutečnosti spolu asi neměli vůbec nic společného.

Lit.: Pinget, Robert – Tklivá píseň. In: Svět a divadlo. Ročník XVIII, číslo 2. Praha (Divadelní ústav), 2008. S. 142 – 148 (text hry).

Lit.: anonym: Veřejná předpremiéra hry Roberta Pingeta Tklivá píseň v ČRo Plzeň. In web ČRo Plzeň, listopad 2009 (zpráva). – Cit.: Ve Velkém činoherním studiu Českého rozhlasu Plzeň se v úterý 10.11. od 18.00 hodin uskuteční veřejná předpremiéra hry Roberta Pingeta Tklivá píseň. Napsal ji francouzský dramatik Robert Pinget v roce 1959. Hra byla také uvedena na mnoha divadelních scénách ve Francii i v zahraničí.
Touto prací pokračuje Miroslav Buriánek v linii svých inscenací francouzských autorů. Jejími protagonisty jsou dva staří lidé, kteří se znají z mládí a po dlouhých letech se náhodně potkají Hlavních rolí se zhostili dva brilantní herci – Josef Somr a Miloš Stránský. Hra vznikla za technické spolupráce mistra zvuku Jiřího Emila Silovského. Autorem scénické hudby je Jiří Žižka.
Vstup pro veřejnost je zdarma. Po poslechu bude následovat beseda s tvůrci pořadu.

Lit.: Matys, Rudolf: Tragická groteska o zoufalostech stáří. In Týdeník Rozhlas 9/2010 (recenze). – Dva sedmdesátníci, pánové Jabčák a Klička, se (možná nahodile, možná taky ne) sejdou po letech (příznačně) nad starým flašinetem a povídají si o mnohém, letem světem, nazdařbůh a na přeskáčku. „Tradičně“ hudrají na současný svět, jak jinak taky, ale především se vracejí ve vzpomínkách do časů dávno, až půlstoletí, uplynulých. Jenomže v tom ničím nestrukturovaném, fragmentovaném proudu vyprávěných banalit se jim začínají rozmývat reminiscenční stopy, souvislosti se drolí a hroutí, jak už to sebou nutně nese fatálně se rozvíjející mozková skleróza obou pánů, navíc nahluchlých, fakticky i symbolicky, rozuměj vůči světu i vůči sobě navzájem. Tím spíš ovšem oba trvají, urputně, a občas i zlobně a potměšile vůči svému „partneru v řeči“, na své verzi obou životních příběhů, navzájem se přitom usvědčujíce z nejrůznějších omylů a výpadků paměti. Jen občas se uchytí na jakémsi chvilkovém souladu, nad nímž pak zazní ona sladce sentimentální „tklivá píseň“, která ale pouze dovršuje a dotvrzuje absenci jakéhokoliv smyslupného rozhovoru, je to jen rezignující hudba beze slov, hudba o vyprázdnění, jakési emoční klišé; hudba, která se už rozeznívá jen mechanickým otáčením flašinetové kliky. To všechno je jistě přesvědčivě groteskní, ale museli bychom už být velkými cyniky, kdyby se nám přitom přes smějící se ústa nepřelila mrazivá vlna děsu… A jistě taky kus „katartického“ smutného soucítění.

Tklivá píseň není estrádní anekdota o setkání dvou senilů, je to především tragická groteska o zoufalostech stáří. Vůbec nenudila – náročnější posluchač ji jistě mohl poslouchat od začátku až do konce s napjatou pozorností. Režisér Miroslav Buriánek, který hru natočil ve svém „domovském“ plzeňském studiu, je dnes už vnímán jako specialista právě na dramatické texty francouzské předválečné i poválečné „avantgardy“ a také nad Pingetem znova osvědčil své bezpečné stylové cítění i smysl pro rozhlasový rytmus. Vybavil hru nápaditým a výrazně příznakovým hudebním a zvukovým koloritem, a především ji skvěle obsadil. Zcela rovnocenné výkony obou představitelů, Josefa Somra a málokdy obsazovaného Miloše Stránského, byly prostě brilantní, a to jak v celkovém uchopení postav, tak i v detailním, sytém a až klinicky přesném prokreslování dialogických detailů.

Znovuobjevit přirozenou podobu divadla (2009)

Filed under: Eseje, fejetony, přednášky — Přemek @ 11:29

Karel Kraus.  Přednáška divadelního dramaturga, překladatele a esejisty z roku 1990. Připravil Miloš Doležal. Režie Ivan Chrz.

Účinkuje Jan Hartl.

Natočeno 2009. Premiéra 26. 1. 2010 (15min.). Repríza 20. 3. 2014 (ČRo 3 Vltava, 10:00 h.) v cyklu Psáno kurzívou u příležitosti úmrtí Karla Krause; 29. 1. 2020 (ČRo 3 Vltava, 9:10 h) v cyklu Esej.

Osudy – Ceija Stojka – Žijeme v skrytu 1/5 (2009)

Filed under: Četba na pokračování,Radiodokument — Přemek @ 11:20

Ceija Stojka. Četba na pokračování z vyprávění rakouské Romky. Z vlastního překladu připravila Jana Zoubková.  Režie Vlado Rusko.

Účinkuje Zdenka Hadrbolcová.

Natočeno 2009. Premiéra 25. – 29. 1. 2010.

21. 1. 2010

Slovenské rody – Slovenská epopeja – Rod Makovických 1/6 (2006)

Filed under: Seriály,Slovenské — Přemek @ 15:43

Vanda Kyselicová. Portrét rodu, který patřil k významným činitelům národního obrození. Asistentka režie Mária Paderová. Hudba Miroslav Nemec. Zvuk Peter Pištek. Dramaturgie Zuzana Krišková. Režie Štefan Korenči.

Účinkují Ján Gallovič, Ivan Vojtek st., Peter Kočiš, Juraj Benčík, Alfréd swan, František Kovár, Leopold Haverl, Vladimír Minarovič, Soňa Ulická, Milka Zelmanová a další.

Natočeno 2006.

Závist (1966)

Filed under: Rozhlasové hry — Přemek @ 14:26

Jurij Karlovič Oleša.  Překlad Anna Nováková. Připravil Rudolf Matys. Rozhlasový scénář a režie Miloslav Jareš.

Natočeno 1966. Premiéra (?) 13. 10. 1966 (Československo II, 16:30 – 17:32 h.) v cyklu Schůzky s literaturou.

Pozn.: Jurij Oleša, potomek zchudlého polského šlechtického rodu, vstoupil do literatury románem „Zavisť“ (1936), který zároveň představuje vrchol jeho literárního umění a zastiňuje všechnu následující tvorbu. Hlavní hrdina románu (Kavalerov) se zmítá v rozporech doby a nechce se přizpůsobit amorálnosti komunismu, jeho necitlivému a v zásadě povrchnímu přístupu k životu. Básník, prozaik a dramatik Oleša je dalším důkazem toho, že ne každý opravdově přemýšlející umělec musel i přes své nesporné nadání nutně utonout v kalných vodách socialistické „kultury“.

Zelený vítěz (1979, 2026)

Julius Zeyer. Rozhlasová inscenace eposu. Použitá hudba Antonín Dvořák.  Hudební spolupráce Václav Břešťák. Asistentka režie Dagmar Fišerová. Dramaturg Rudolf Matys. Rozhlasová úprava, stereofonní zpracování a režie Josef Melč.

Osoby a obsazení: vypravěč (Zdeněk Buchvaldek), vypravěč (Karel Hlušička), Zelený vítěz (Alfred Strejček), Teta (Klára Jerneková), Kazi (Růžena Merunková), Zimná panna (Jaroslava Adamová) a ??? (Vilém Besser).

Natočeno v roce 1979. Premiéra 15. 4. 1979 (Vltava, 18:43 – 19:53 h.). Obnovená premiéra 25. 2. 2024 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.; 67 min.) v cyklu Hra pro pamětníky.

Vydala Radiotéka, únor 2026 (MP3, CR.ES.2026.3). Ukázka k poslechu zde.

m (= Matys, Rudolf) - Zeyerův Zelený vítěz. In Rozhlas 16-1979 (9. 4. 1979), s. 4 (článek).

Lit.: m (= Matys, Rudolf): Zeyerův Zelený vítěz. In Rozhlas 16/1979 (9. 4. 1979), s. 4 (článek).

Lit.: Velíšek, Martin – Melč, Josef: Zelený vítěz. Rozhlasová inscenace eposu Julia Zeyera s hudbou Antonína Dvořáka. In web ČRo 3 Vltava, 25. únor 2024 (článek). – Cit.: Klára Jerneková, Růžena Merunková, Jaroslava Adamová a Alfred Strejček v hlavních rolích dramatizace eposu Julia Zeyera. Inscenace vznikla ve spolupráci dvou legend české rozhlasové tvorby Josefa Melče a Rudolfa Matyse v roce 1979, tedy sto let po vzniku Zeyerovy básně.  (…)

Julius Zeyer, jeden z nejvýraznějších autorů lumírovské generace, se ve své tvorbě často vracel k české mytologii. To je případ i Zeleného vítěze, který je součástí cyklu Vyšehrad. České báje tvoří základ také skladby Čechův příchod (1886) a Zeyerových dramat Libušin hněv (premiéra i knižně 1887), Šárka (premiéra 1888, knižně až 1906) a Neklan (premiéra 1893, knižně 1896)

První skladbou cyklu Vyšehrad (1879, knižně 1880) je Libuše, která vypráví o nejmladší dceři Krokově a její svatbě s Přemyslem. Druhá – Zelený vítěz – je historií Libušiných sester Tety a Kazi. Zeyer využívá příběh o Bivojovi, který přemůže kance a ožení se s Kazi. Do tohoto obecně známého děje Zeyer zapojuje Tetina milého, Zeleného vítěze, který bojuje s kancem jako první, ale v boji umírá. Kazi mu dokáže vrátit život, do světa živých se ale Zelený vítěz může vrátit jen jednou za rok.

V třetí a čtvrté skladbě Vlasta a Ctirad rozpracovává Zeyer pověst o dívčí válce, poslední skladba je věnována bájnému pěvci Lumírovi.

Josef Melč využil pro svou inscenaci rané symfonie Antonína Dvořáka a posunul tak dramatizaci k žánru melodramu.  (…)

« Newer Posts — Older Posts »

Powered by WordPress