Robert Pinget. Z francouzského originálu přeložili Pavel Trtílek a Jan Krupa. Hudba Jiří Žižka. Mistr zvuku Jiří Emil Silovský. Režie Miroslav Buriánek.
Účinkují Josef Somr a Miloš Stránský.
Připravila Plzeň v roce 2009. Premiéra 26. 1. 2010 (40min.).
Pozn.: Nad starou flašinetovou skříní se setkávají dva staříci, aby si při svém senilním blábolení zavzpomínali na staré časy, zanadávali na dnešní mládež nebo na pokrok, který je oproti hodnotám zašlých časů jen iluzí. Jejich absurdní rozprávění nemá začátek ani konec; staříci se neustále opakují a ztrácejí nit, aby mohli znovu náhodně navázat na nějaké předešlé slovo, což je většinou navede k naprosto jinému příběhu, bez zjevné souvislosti s tím, co povídali předtím.
Robert Pinget ve své kratičké epizodce sází především na komiku senilního blábolení dvou starců, kteří už jsou příliš staří na to, aby jim to dobře myslelo, lehce se dotkne sociálních témat, ale především ukazuje úskalí lidské paměti, kdy vzpomínka na začátek války je spíše vzpomínkou na pěknou hostinskou a popletená jména i osudy činí z osob, o kterých se vypráví, jeden velký rodinný propletenec, ačkoli ve skutečnosti spolu asi neměli vůbec nic společného.
Lit.: Pinget, Robert – Tklivá píseň. In: Svět a divadlo. Ročník XVIII, číslo 2. Praha (Divadelní ústav), 2008. S. 142 – 148 (text hry).
Lit.: anonym: Veřejná předpremiéra hry Roberta Pingeta Tklivá píseň v ČRo Plzeň. In web ČRo Plzeň, listopad 2009 (zpráva). – Cit.: Ve Velkém činoherním studiu Českého rozhlasu Plzeň se v úterý 10.11. od 18.00 hodin uskuteční veřejná předpremiéra hry Roberta Pingeta Tklivá píseň. Napsal ji francouzský dramatik Robert Pinget v roce 1959. Hra byla také uvedena na mnoha divadelních scénách ve Francii i v zahraničí.
Touto prací pokračuje Miroslav Buriánek v linii svých inscenací francouzských autorů. Jejími protagonisty jsou dva staří lidé, kteří se znají z mládí a po dlouhých letech se náhodně potkají Hlavních rolí se zhostili dva brilantní herci – Josef Somr a Miloš Stránský. Hra vznikla za technické spolupráce mistra zvuku Jiřího Emila Silovského. Autorem scénické hudby je Jiří Žižka.
Vstup pro veřejnost je zdarma. Po poslechu bude následovat beseda s tvůrci pořadu.
Lit.: Matys, Rudolf: Tragická groteska o zoufalostech stáří. In Týdeník Rozhlas 9/2010 (recenze). – Dva sedmdesátníci, pánové Jabčák a Klička, se (možná nahodile, možná taky ne) sejdou po letech (příznačně) nad starým flašinetem a povídají si o mnohém, letem světem, nazdařbůh a na přeskáčku. „Tradičně“ hudrají na současný svět, jak jinak taky, ale především se vracejí ve vzpomínkách do časů dávno, až půlstoletí, uplynulých. Jenomže v tom ničím nestrukturovaném, fragmentovaném proudu vyprávěných banalit se jim začínají rozmývat reminiscenční stopy, souvislosti se drolí a hroutí, jak už to sebou nutně nese fatálně se rozvíjející mozková skleróza obou pánů, navíc nahluchlých, fakticky i symbolicky, rozuměj vůči světu i vůči sobě navzájem. Tím spíš ovšem oba trvají, urputně, a občas i zlobně a potměšile vůči svému „partneru v řeči“, na své verzi obou životních příběhů, navzájem se přitom usvědčujíce z nejrůznějších omylů a výpadků paměti. Jen občas se uchytí na jakémsi chvilkovém souladu, nad nímž pak zazní ona sladce sentimentální „tklivá píseň“, která ale pouze dovršuje a dotvrzuje absenci jakéhokoliv smyslupného rozhovoru, je to jen rezignující hudba beze slov, hudba o vyprázdnění, jakési emoční klišé; hudba, která se už rozeznívá jen mechanickým otáčením flašinetové kliky. To všechno je jistě přesvědčivě groteskní, ale museli bychom už být velkými cyniky, kdyby se nám přitom přes smějící se ústa nepřelila mrazivá vlna děsu… A jistě taky kus „katartického“ smutného soucítění.
Tklivá píseň není estrádní anekdota o setkání dvou senilů, je to především tragická groteska o zoufalostech stáří. Vůbec nenudila – náročnější posluchač ji jistě mohl poslouchat od začátku až do konce s napjatou pozorností. Režisér Miroslav Buriánek, který hru natočil ve svém „domovském“ plzeňském studiu, je dnes už vnímán jako specialista právě na dramatické texty francouzské předválečné i poválečné „avantgardy“ a také nad Pingetem znova osvědčil své bezpečné stylové cítění i smysl pro rozhlasový rytmus. Vybavil hru nápaditým a výrazně příznakovým hudebním a zvukovým koloritem, a především ji skvěle obsadil. Zcela rovnocenné výkony obou představitelů, Josefa Somra a málokdy obsazovaného Miloše Stránského, byly prostě brilantní, a to jak v celkovém uchopení postav, tak i v detailním, sytém a až klinicky přesném prokreslování dialogických detailů.