Theofil Halama. Listování ve stejnojmenné sbírce českého básníka, žijícího od roku 1971 v USA. Připravila Magda Wdowyczynová. Účinkuje Ilja Racek. Režie Dimitrij Dudík.
Natočeno 2009. Premiéra 14. 3. 2009 (15 min.).
26. 3. 2009
Potulky knihami a časem – Tentokrát o dcerách milenek (2005)
Připravil a uvádí Antonín Přidal. Účinkují Ivana Valešová a Helena Dvořáková.
Připravilo Brno v roce 2005 (30 min.).
Americký sen jako fikce (2009)
Setkání s Andy Warholem, nejdůslednějším představitelem pop-artu a také antropologem, sběratelem uměleckých předmětů, hudebním podnikatelem, filmařem, vydavatelem časopisu a brilantním dokumentaristou a kronikářem své doby. Podnětem pro natočení pořadu je současná výstava Andy Warhol Motion Pictures v pražské Galerii Rudolfinum s podtitulem Experimentální filmy ze 60. let. Pořad připravili Vladimír Hendrich, Karel Oujezdský a Jiří Kamen.
V archivních ukázkách hovoří malířka Alena Havlin (rozhovor vedl Karel Oujezdský v r. 2009), filmový historik Jan Bernard a Ondřej Klepsa (rozhovor V. Hendricha z r. 2002). Ukázky z knihy „Andy Warhol od A k B a zase zpět“ čte Jiří Ptáčník.
Natočeno 2009. Premiéra 14. 3. 2009. Repríza 1. 1. 2017 (ČRo 3 Vltava, 3:40 h) v cyklu Americký rok a Silvestr na Vltavě 2016; 26. 2. 2017 (ČRo 3 Vltava, 16:30 h) v cyklu Ad libitum; 20. 8. 2017 (ČRo 3 Vltava, 3:40 h).
Pozn.: Z fragmentů tří warholovských portrétů, které pro Vltavu v posledních 15 letech připravil Jiří Kamen ve spolupráci s Vladimírem Hendrichem a Karlem Oujezdským.
Lit.: Kamen, Jiří: Andyh (sic!) Warhol: Pro mé umění není nic dost triviální. In web ČRo 3 Vltava, 24. 2. 2017 (článek). – Cit.: Dne 22. února 1987, tedy před třiceti lety, zemřel Andy Warhol. Jeho odkaz si v programové řadě Ad libitum 26. února připomeneme pořadem Americký sen jako fikce Jiřího Kamena. Autor ho sestavil z fragmentů několika vltavských warholovských portrétů, které pro Vltavu v posledních 16 letech připravil ve spolupráci s Vladimírem Hendrichem a Karlem Oujezdským.
Andy Warhol je jednou z nejvýznamnějších osobností světové kultury druhé poloviny 20. století. Abychom uvědomili jeho přínos světové kultuře, měli bychom jej chápat nejen jako výtvarníka ale i jako antropologa, sběratele, hudebního podnikatele, filmaře, vydavatele časopisu a brilantního dokumentaristu a kronikáře své doby.
Nejdůslednějším představitelem pop-artu je Andy Warhol. Malíř prohlašoval, že jestliže je americká demokracie masovou záležitostí, proč by se jí nemohlo stát i umění? Do jeho umění vstoupily banální a bezvýznamné předměty každodenního života. Pro umění Andyho Warhola není nic dost triviální. Všechno, i polévkové konzervy, mohou být prezentovány na monumentálně pojatém obraze. Každá událost, postava, stojí za to, aby byla do nekonečna sériově opakována.
Podle Andyho Warhola by umělec neměl tvořit v nějaké božské inspiraci, nýbrž, jako rozumem řízený stroj, neboť podle něj stroj má jen málo problémů sám se sebou. Warhol se zříká osobního rukopisu. Zřeknutí se sama sebe ve prospěch fetišů doby, je ovšem tak radikální, že toto negativní vymezení „o sobě“ se stává rukopisem; jeho autor se sám hlásí k dobovým fetišům.
Na otázku, která slova by si vybral pro svůj epitaf, umělec odpověděl, že dává přednost jednomu slovu, které zní FIKCE. Chtěl tím naznačit, že jím vytvořená veřejně známá osobnost, navštěvující diskotéky, filmové kluby, módní přehlídky a další mediální události v New Yorku, je jedinečným výtvorem člověka, podepisující svá díla jako Andy Warhol. Tato fikce se stala jeho ztělesněním amerického snu. A americký sen „našel“ jednu ze svých nejvýraznějších podob v životě a díle Andyho Warhola.
Já a Ty (2008?)
Martin Buber. Překlad Jiří Navrátil. Připravil Václav Cibula. Účinkuje Josef Somr. Režie Jan Tůma (13 min).
Novinky z EBU – Pieces of Musical Reality (2009)
Philip Corner. Připravil a slovem provází Michal Rataj.
Natočeno v roce 2009. Premiéra 14. 3. 2009 (34 min.).
Bajky 1/10 (2009)
La Fontaine. Připravil Tomáš Jirman. Režie Tomáš Jirman.
Účinkují Markéta Haroková a Stanislav Šárský.
Připravila Ostrava v roce 2009. Premiéra prvního dílu 13. 3. 2009 (15 min.).
Pozn.: Svých 245 bajek rozdělených do dvanácti svazků vydával Jeande La Fontaine od roku 1668 celých třicet let. La Fontainovy zvířecí příběhy jsou vystavěny jako malá dramata, jejichž vůdčím poetickým prvkem je alegorie. Právě ta autorovi umožnila dokonalé zrcadlení francouzské společnosti sedmnáctého století.
Páteční večer – Proměny Dona Quijota (2009)
Nejslavnější román všech dob v komentářích a ve středověkých písních v podání souboru La Grande Chapelle. Pořad připravila a uvádí Wanda Dobrovská. Hovoří prof. Pavel Štěpánek, doc. Josef Forbelský a spisovatel Petr Bakalář. Ukázky z románu čte Ondřej Sokol. Režie Markéta Jahodová.
Natočeno 2009. Premiéra 13. 3. 2009 (ČRo 3 Vltava, 20:00 – 22:00 h.; 120 min.). Repríza 7. 10. 2026 (ČRo 3 Vltava, 20:00 – 22:00 h.; 120 min.) v cyklu Večer na téma.
Obsah: Don Quijote v hudbě a ve výtvarném umění. – Don Quijote v nás. – Komu patří Don Quijote?
Lit.: Pavlovský, Petr: Rozhlas – Lev, Radoci a Don Quijote. In web Divadelní noviny 7/2009 (recenze). – Cit.: (…) Tradiční Páteční večer Vltavy se 13. 3. jmenoval Proměny Dona Quijota – máme 400. výročí prvního vydání slavného románu. Pořad připravila a uváděla Wanda Dobrovská, jejíž opakované superlativy měly poněkud diletantsko-bulvární charakter. Každý student estetiky ví, že jakékoli vzájemné porovnávání hodnoty uměleckých děl určité úrovně je nesmyslné (je lepší Sofoklés, Shakespeare nebo Čechov?). Nedoložitelné hodnotící soudy nepatří ani do Guinnessovy knihy rekordů, natož do veřejnoprávního kulturního prostoru. Nemá smysl nahlížet román jako bestseller a Dona Quijota jako popstar a tvrdit, že je nejslavnější literární postavou všech dob, ostatně to by se na to jeho krajan Don Juan podíval, o doktoru Faustovi nemluvě. Srovnávání má ovšem smysl i bez hodnocení. Dalo by se například smysluplně uvažovat o tom, proč mnohé slavné literární postavy mají své komplementární protějšky – srov. Sancho Panza, Sganarell (Leporello), Mefisto? Bohu dík promluvilo i několik odborníků, kteří ukázali na další zpracovávání látky v literatuře, hudbě i ve výtvarném umění, došlo i na drama a operu. Někoho možná zarazilo, když olomoucký Pavel Štěpánek označil Cervantesův román za novelu, ale to je jen frekventovaný anglismus (srov. »telenovely«), který by právě pozorná redakce měla opravit.
25. 3. 2009
Pozdravy (1986)
Karel Čapek. Drobná próza vyšla v Lidových novinách v den, kdy Čapek zemřel, 25. prosince 1938. Režie Hana Kofránková.
Čte Jiří Adamíra.
Natočeno 1986. Premiéra 1992. Repríza 15. 9. 2014 (ČRo 3 Vltava, 9:30 h.) v cyklu Kabinet; 1. 9. 2021 (ČRo 3 Vltava, 9:02 h.) v cyklu Dopolední četba; 1. 2. 2022 (ČRo 3 Vltava, 9:02 h.) v cyklu Dopolední četba.
Lit.: anonym: Karel Čapek: Zločin na poště, Pozdravy a O potopě světa. In web ČRo 3 Vltava, 31. leden 2022 (článek). – Cit.: (…) Fejetonisticky laděný text Pozdravy je pak zamyšlením nad tím, co se člověku vybaví, když pomyslí na určité evropské národy. Čapkova Evropa tentokrát zahrnuje Anglii, Německo, Francii, Španělsko a Itálii. K zjevujícím se neodbytným představám se přidávají i pozdravy, jaké si v jazycích těchto zemí můžeme vyměnit. V režii Hany Kofránkové čte Jiří Adamíra.
Srdce štít (1964)
Jiří Wolker. Výbor z poezie.
Recitují Luděk Munzar a Jiřina Jirásková.
Vydal Československý spisovatel a Supraphon v roce 1964 jako přílohu stejnojmenné knihy v edici Klub přátel poezie, 4. roč., 3. sv. základní řada (1 SP, SP 20084, 45 ot./min.).
Od rána do rána, ze zimy do jara (2009)
Josef Vinař. Původní rozhlasová hra. Hudební spolupráce Petr Mandel. Hudební spolupráce Petr Mandel. Dramaturg Jan Vedral. Režie Karel Kříž.
Osoby a obsazení: Žena (Iva Janžurová), Muž (Ilja Racek) a dětský hlas (Ondřej Svejkovský).
Natočeno v roce 2009. Premiéra 24. 3. 2009 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.). Repríza 15. 9. 2015 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.).
Pozn.: Plánovaná běžná repríza 15. 9. 2015 se bohužel stala reprízou smuteční – docent Josef Vinař zemřel 14. 9. 2015.
Lit.: Vedral, Jan: Od rána do rána, ze zimy do jara. In web ČRo, březen 2009 (anotace). – Cit.: Iva Janžurová a Ilja Racek excelují v nezvyklých rolích starých partnerů ve „scénách z (konce) manželského života“. Původním textem o nadějích, zklamáních, životodárných a současně ubíjejících rituálech soužití a o síle i slabosti celoživotní lásky debutuje v rozhlase Josef Vinař, pedagog Divadelní fakulty a divadelní teoretik, zkušený psycholog, sám obtížený sedmi křížky života. (…)
Zestárlý čas
Málokterý fenomén života prožíváme tak osobně, jako je čas. Po trajektorii šípu času nese naše světabytí od jedné povinnosti k druhé, až najednou se jako by uzavře do cyklu a jedinou povinností člověka je, zdá se, vrátit se v tomto kruhovém pohybu sám k sobě.
Od rána do rána proběhne čas dvěma starým manželům ve stejnojmenné hře Josefa Vinaře. Ale tato cesta od začátku opět k začátku je současně cestou ze zimy do jara, napříč časem. Muž se tajně dívá na svou vlastní maturitní fotku. Žena tajně plete svetříky vnoučatům, kterých jí nebylo dopřáno. Oba dva vzájemně znají tato svá tajemství, ale respektují jejich nedotknutelnost. To, co autora zejména zajímá, je jakou úlohu na této kormutlivé, ale nezbytné cestě má láska. Celoživotní, zralá, láska, naplňující v posledním úseku života před mnoha desítkami let složený manželský slib.
Josef Vinař
Debutující autor Josef Vinař, psycholog a pedagog, docent na Divadelní fakultě AMU, ví o plynutí času své. Má za sebou rozsáhlou práci učitelskou, je autorem teoretických studií. Tuto svou debutantskou rozhlasovou hru napsal však až po sedmdesátce. Říká sice, že hrdiny a jejich repliky, ritualizující týmiž výroky každodennost do jakž takž snesitelného stereotypu, slýchal před plot své zahrady, posluchač ho ale bude spíše podezírat, že je slyšel sám v sobě. I hostující režisér, přední český divadelník Karel Kříž, už má se stárnutím zkušenost. Snad proto se nad nesnadným textem nedojímá, ale analyticky směřuje k jeho významovému jádru. Smíření přináší pouze poznání, iluze jsou jen zdrojem hořkosti. V tomto východisku si rozumí s protagonisty těchto „manželských scén na sklonku života“, s Ivou Janžurovou a Iljou Rackem. Oba tyto vynikající herce mohou posluchači slyšet v nových, překvapivých a pravdivostí dech beroucích podobách.
Hra je jak svým obsahem, tak výkony tvůrců, kteří se při její realizaci setkali, důkazem, že i zestárlý čas dokáže překročit vlastní meze a odvážně, odvážněji, než by toho byl schopen člověk zamlada, přinést nové sebepoznání.