Literárně-hudební pásmo z českých veršů z prvních dní, týdnů a měsíců nacistické okupace roku 1939. Připravil Rudolf Matys. Režie Hana Kofránková.
Natočeno 2009. Premiéra 15. 5. 2009 (58 min.).
Lit.: Matys, Rudolf: Místo jmen říkáme zájmena. In web ČRo, březen 2009 (anotace). – Cit.: Česká poezie hodná toho označení v temných časech kolem 15. března 1939 nehledala žádné „unikavé přeludy“. Postavila se tvrdým danostem čelem. V prvních dnech, týdnech a měsících okupace bylo napsáno mnoho básní čerpajících z bezprostředního prožitku katastrofy národa a světa, vzpurných veršů otevřeného vzdoru a odporu. Ale pochopitelně jen velmi málo takových textů proklouzlo úzkým koridorem stále ostražitější okupační i protektorátní cenzury. Mnohé z nich si čtenáři mohli přečíst až v knížkách vydaných po válce.
Ale básníkům, kteří hodlali vyjádřit svůj vztah k dobové situaci a odzrcadlit její duchovní tvář, se stále ještě nabízela celá rozlehlá krajina podobenství, významových šifer, alegorických jinotajů a symbolů. A toto území – území metafor, obrazných, nepřímých pojmenování – bylo přece vždycky poezii vlastní, byla to odjakživa její doména! Mnozí čeští básníci dokázali tehdy těchto prostředků využít nejen s velkou vynalézavostí, ale i s neobyčejnou výrazovou silou. „Místo jmen říkali zájmena“ a jejich „básně s dvojím dnem“ probouzely a pěstovaly i ve svých vděčných čtenářích schopnost číst mezi řádky, a ti si ji záhy rádi osvojili – ostatně málokdy asi byla u nás vnímavost k významovým podtextům citlivější a vyspělejší.
I tak však k mnohým takovým textům bylo třeba značné autorské i vydavatelské odvahy. Připomenout lze snadno dešifrovatelné jinotaje apokalyptických vizí poem Vladimíra Holana a z nich především Snu, ale třeba i některé básně z ještě legálně vydané sbírky Vítězslava Nezvala Praha s prsty deště.
Poněkud jinak reagovali na situaci počátku okupace a krátce poté i na rozhoření světového válečného konfliktu mladí básníci. Čtrnáct z nich se sešlo pod patronací Václava Černého na stránkách Jarního almanachu básnického 1940 a byli mezi nimi mimo jiné Jiří Orten, Kamil Bednář, Josef Kainar, Ivan Blatný, Hanuš Bonn, Oldřich Mikulášek, Jiří Daniel, Lumír Čivrný či Klement Bochořák. Byli různí a na každého z nich čekal jiný osud lidský i básnický, ale v jednom se tehdy shodli: byla to lhostejnost, ne-li vyslovená nechuť vůči jakýmkoli ideologiím a sociálním programům a utopiím, a zároveň potřeba tváří v tvář silám zkázy „vybudovat novou představu člověka, vytvořit nové pojetí lidství“, jak to formuloval Černý.