Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

France Bevk. Četba na pokračování z novely klasika slovinské literatury. Překlad Jan Severin. Připravil Miroslav Staněk. Režie Vlado Rusko.

Účinkuje Miroslav Středa.

Natočeno 2008 (10 x 25 min.).

Pozn.: Příběh lásky z istrijské rybářské osady. Úlohu v něm hrají právě tak moře v celé rozmanitosti svých podob a ti, kdo při něm žijí, jako mnohost a různotvárnost lidských citů, povznášejících i drtících člověka.
Baladický příběh z istrijské rybářské osady je sice postaven na milostné zápletce, ta však je pouze jeho osou. Aktéry děje nejsou jen protagonisté: mladý rybář Mikulče, jeho milá Juca, stárnoucí otec a mladá matka, o jejíž lásku usiluje Mikolčův syn Tonin. V osudovém dramatu tohoto milostného mnohoúhelníku připadá důležitá role i všem obyvatelům osady, kteří svým podílem na nečekaných zvratech děje plní podobnou funkci jako antický chór, s nímž si ostatně nezadají svými nesmlouvavými morálními postoji. Svou roli sehrává i přímořský kraj, do něhož není děj pouze situován, ale z nějž doslova vyrůstá. Moře je pro domorodce především zdrojem obživy, je to však také krutý živel, vzbuzující za všech okolností respekt a bázeň; nedozírná mořská hladina odráží všechny jejich tužby, v hukotu vln zaniká pláč žen, jimž moře vzalo muže a syny. Je to konečně právě rozbouřené moře, kterému vesničané svěří soud nad osudem nešťastného Mikolče.
Jako je snadné umístit náš příběh do konkrétního kraje, tak je nesnadné určit, kdy se odehrává. Podle některých reálií (třeba mořský souboj s Chioggiotti, rybáři od benátského pobřeží, kteří pytlačili ve východojadranských vodách) to ukazuje snad na počátek 19. století – to však vůbec není důležité. Stejně tak není důležité, zda je jeho základem skutečná událost, či zda jde o autorovu čirou fantazii nebo o pověst – jak naznačuje prolog a epilog a také báje, které jsou spolu s písněmi, tanci a místními zvyky integrální součástí děje.
Podstatné je, že svým sevřeným příběhem z jedné zapadlé rybářské osady podal France Bevk působivou výpověď o nejzávažnějších pohnutkách a důsledcích lidského jednání, jejichž platnost není omezena časovými ani geografickými souřadnicemi.
Klasik slovinské literatury France Bevk (1890-1970) byl autorem velmi plodným. Jeho dílo zahrnuje básně, dramata, povídky a novely i romány, celkem asi 80 až 90 titulů. Významnou část z nich tvoří také knihy pro děti (ty české mohou znát jeho Tondu). Bevkova tvorba je vesměs spjata s jeho rodným Přímořím. Sem situoval své historické romány (např. Svatojanská noc, Nebeské znamení, Umírající bůh Triglav) i příběhy ze současnosti (V bludech, Smrt před chalupou, Chudý čert aj.). Po první světové válce působil Bevk v Lublani a Gorici jako novinář a nakladatelský redaktor. Za německé okupace byl krátce vězněn, poté se účastnil partyzánského hnutí. Po osvobození se stal významným politickým činitelem a byl také jmenován členem Slovinské akademie věd. (anotace)

Lit.: Oravová, Dagmar: Bouře slovinského klasika. In web ČRo (anotace). – Cit.: Baladický příběh z istrijské rybářské osady je sice postaven na milostné zápletce, ta však je pouze jeho osou.

Aktéry děje nejsou jen protagonisté: mladý rybář Mikulče, jeho milá Juca, stárnoucí otec a mladá matka, o jejíž lásku usiluje Mikolčův syn Tonin. V osudovém dramatu tohoto milostného mnohoúhelníku připadá důležitá role i všem obyvatelům osady, kteří svým podílem na nečekaných zvratech děje plní podobnou funkci jako antický chór, s nímž si ostatně nezadají svými nesmlouvavými morálními postoji. Svou roli sehrává i přímořský kraj, do něhož není děj pouze situován, ale z nějž doslova vyrůstá. Moře je pro domorodce především zdrojem obživy, je to však také krutý živel, vzbuzující za všech okolností respekt a bázeň; nedozírná mořská hladina odráží všechny jejich tužby, v hukotu vln zaniká pláč žen, jimž moře vzalo muže a syny. Je to konečně právě rozbouřené moře, kterému vesničané svěří soud nad osudem nešťastného Mikolče.

Jako je snadné umístit náš příběh do konkrétního kraje, tak je nesnadné určit, kdy se odehrává. Podle některých reálií (třeba mořský souboj s Chioggiotti, rybáři od benátského pobřeží, kteří pytlačili ve východojadranských vodách) to ukazuje snad na počátek 19. století – to však vůbec není důležité. Stejně tak není důležité, zda je jeho základem skutečná událost, či zda jde o autorovu čirou fantazii nebo o pověst – jak naznačuje prolog a epilog a také báje, které jsou spolu s písněmi, tanci a místními zvyky integrální součástí děje.

Podstatné je, že svým sevřeným příběhem z jedné zapadlé rybářské osady podal France Bevk působivou výpověď o nejzávažnějších pohnutkách a důsledcích lidského jednání, jejichž platnost není omezena časovými ani geografickými souřadnicemi.

Klasik slovinské literatury France Bevk (1890-1970) byl autorem velmi plodným. Jeho dílo zahrnuje básně, dramata, povídky a novely i romány, celkem asi 80 až 90 titulů. Významnou část z nich tvoří také knihy pro děti (ty české mohou znát jeho Tondu). Bevkova tvorba je vesměs spjata s jeho rodným Přímořím. Sem situoval své historické romány (např. Svatojanská noc, Nebeské znamení, Umírající bůh Triglav) i příběhy ze současnosti (V bludech, Smrt před chalupou, Chudý čert aj.). Po první světové válce působil Bevk v Lublani a Gorici jako novinář a nakladatelský redaktor. Za německé okupace byl krátce vězněn, poté se účastnil partyzánského hnutí. Po osvobození se stal významným politickým činitelem a byl také jmenován členem Slovinské akademie věd.

Četbou na pokračování z Bevkova románu Bouře přispívá literární redakce Vltavy k prezentaci slovinské literatury ve dnech mezinárodního veletrhu Svět knihy, jehož ústředním hostem je letos právě Slovinsko.