Nikolaj Vasiljevič Gogol. Překlad, úprava a scénář gramofonové verze Jaroslav Gillar. Hudba Zdeněk Šikola, komorní soubor řídí autor. Režie Jaroslav Gillar. Zvuková režie Miroslav Prokoš (slovo) a Václav Zamazal (hudba). Hudební režie Jaroslav Krček. Střih a mixáž Ing. Adolf Řípa. Technická spolupráce Jiří Bartoš a Jaroslav Zach.
Osoby a obsazení: Aksentij Ivanovič Popriščin (Jan Přeučil).
Upravená verze představení z repertoáru pražské Violy, nahraná 3.- 29. ledna 1972 v pražských studiích Lucerna a Domovina. (Premiéra původního představení 16. května 1967.) (45 min.)
Vydáno v Gramofonovém klubu v Supraphonu 1973 (1 LP, Su 1 18 1305). Reedice Supraphonline, 1. 9. 2015 (MP3).
Pozn.: Jde o odlišnou verzi než stejnojmenná nahrávka z archívu ČRo z roku 1969.
“Gogol ve svém monologu s neobyčejnou empatií a zároveň se smyslem pro místy až krutou grotesku dává nahlédnout do mysli malého bezvýznamného človíčka, který se stále více propadá do svého šílenství. Inscenace zároveň dokumentuje skvělý výkon Jana Přeučila, který se stal inspirací pro hnutí divadla jednoho herce. “ (z upoutávky ČRo)
Vzpomínka Jana Přeučila: “S režisérem Gillarem jsme připravili několik představení pro pražskou poetickou kavárnu Viola. První byly Bláznovy zápisky. Mě uchvátily, protože jsem Gogola miloval. A navíc jsem zde hrál postavu zcela vyšinutou mimo zákony normálního myšlení. Dokonce se nám tu podařilo zcela logicky a organicky uplatnit takové množství protiruských narážek, že představení ve Viole byla vždycky plná. Dosáhla více než sto repriz!
Toto představení divadla jednoho herce jsem hrál také ve Švýcarsku a v Německu. V roce 1970 Jaroslav Gillar emigroval, a tím skončily nejen Bláznovy zápisky, ale i řada divadelních představení, která režíroval. Kdo utekl, po tom se muselo zamést.”
Lit.: Gillar, Jaroslav: Bláznovy zápisky. Booklet, 1973. – Cit.: Nikolaj Vasiljevič Gogol, (1.4.1809-4.3.1852) „miloval pravdu a nenáviděl zvůli“, jak se o něm vyjádřil N. G. Černyševskij; proto nemilosrdně tepal poměry v carském Rusku, přísně soudil bezpráví, obnažoval kořeny zla nespravedlivého společenského řádu. Čelné postavení ve světové literatuře získal především třemi vrcholnými díly: otřesným románem Mrtvé duše, jedinečnou komedií Revizor a skvělou burleskní Ženitbou. K nim přistupuje bohatství Gogolových kratších próz, jež svérázným způsobem charakterizují jak spisovatele, tak jeho vidění světa. Nejen stěžejní práce, i povídková tvorba Gogolova je neustálým zdrojem námětů pro film, divadlo, rozhlasovou i televizní dramaturgii. Vnitřní napětí jeho výpovědí, strhující dialog, pravdivé postižení skutečnosti života vytváří nejednou obrazy i čehosi neuchopitelného v lidském nitru.
Snad právě proto vznikla dramatizace Bláznových zápisků jako divadelní monolog pro „jednoho herce“; jeviště jistě přispívá k ostře diferencovanému a niternému průniku do světa Gogolových hrdinů. Daumierovská kresba, naplněná ironií a sarkasmem, bolestí i hněvem, vyniká ještě více v rytmickém členění inscenace. Tísnivá kontrapunktická skladba duševního rozkladu člověka nabývá konkrétních forem před zraky diváků. Vzepření se světu končí u Popriščina v rozpadu myšlení, v nepřekonání sebe sama, v zoufalé prosbě o omilostnění těla. Tělo pohltilo duši jako sasanka oběť na dně oceánu. Gogol nepíše děj. Jako hudební skladatel rozvíjí symfonické téma. Příběh u něho zastupuje hnací síla básnické obrazotvornosti. U Gogola se psychologie rodí ze situace, obdobně jako v starých lidových hrách a jarmarečních podívaných, kam se obracel i Puškin….
Gogolova satira nastavuje zrcadlo všemu nelidskému. Vypovídá o vnitřní síle autorově, staví diváka, čtenáře i posluchače před „okamžikem pravdy“. Popriščin pozbývá rozumu uprostřed kompromisu mezi egoismem touhy a omezeností moci. Jeho trýznivá kalvárie varuje člověka před vším nelidským. Gogol rozbíjí strnulé kategorie románového popisu. Činí z literatury vědomý celek v otázce angažovanosti a společenství, společenství a reality. Svým groteskně „modelovým“ dramatem Bláznových zápisků akcentuje, byť na malé ploše, téma, kterým žije moderní literatura: vztah člověka a společnosti.
Gramofonová nahrávka ponechává celkovou kompozici představení. Nevynechává žádný z obrazů bláznova deníku. Snaží se postihnout psychologicky složitý svět hrdiny v řadě jemných nuancí a detailů, které jsou specifické pro tento druh herecké a režijní práce. Před posluchače tak předstupuje zajímavý pokus o záznam monologického představení v celé jeho barevné a výrazové šíři.