Jan Weiss. Vědeckofantastická povídka ze sbírky Fantómy smíchu a jiné grotesky. Vybrala a pro rozhlas připravila Dagmar Oravová. Režie Jan Tůma.
Účinkuje Jan Novotný.
Natočeno 2994. Premiéra 10. 10. 1994 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.; 30 min.) v cyklu Příběhy. Repríza 3. 8. 2020 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h.; 23:00 h.) v cyklu Sci-fi léto na Vltavě; 21. 5. 2025 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h.).
Lit.: Mačas, Dominik – Burešová, Adéla: Fantastický svět povídek Jana Weisse, zakladatele české sci-fi. In web ČRo 3 Vltava, 4. srpen 2020 (článek). – Cit.: Utopická povídka, poeticky harmonizující problém stáří, nebo vědeckofantastická próza o zrcadle, které se opožďuje. Tvorba Jana Weisse, spisovatele fantastického prolínání snu a skutečnosti a jednoho ze zakladatelů české sci-fi, nemůže v rámci vltavského sci-fi léta chybět. (…)
Maškarní ples Nového divadla měl být výsostně symbolický. Duše v očistci. Kontrast dobra a zla, nebe a pekla. Ženy jako andělé, muži jako ďáblové. Svatí a mučedníci se symbolickými nástroji. Vyvrcholení večera – smíření ďábla s andělem a návrat ďáblů zpět na nebesa.
Sál v hlubokém podzemí trochu připomínal peklo. Byla zde čtyři tajemná schodiště a čtyři ohromná zrcadla. Jedno z nich vynikalo podivnou zvláštností. Obraz v něm se totiž opožďoval. Ukazovalo nás o pár sekund mladší. Nebylo však výjimkou, že jsme se v něm objevili až za několik minut nebo dokonce, že jsme se našeho obrazu vůbec nedočkali. Ve víru alkoholu a tance se však do podivuhodného zrcadla nikdo nepodíval.
Náhle celý sál pohltila naprostá tma. Trvalo to několik minut, než se opět světla rozsvítila a všichni se začali znovu bavit. Radosti jim ale překazilo právě opožděné zrcadlo. Za svitu žárovek totiž ukázalo, jak to v té tmě skutečně vypadalo…
Povídku s názvem Zrcadlo, které se opožďuje napsal v roce 1927 ministerský úředník a prozaik, jeden z průkopníků sci-fi žánru Jan Weiss. Nejprve studoval ve Vídni práva, ale se začátkem první světové války musel narukovat na ruskou frontu. Hned v roce 1915 byl u Tarnpolu zajat a několik dalších let prožil po zajateckých táborech. Později se přidal k československým legiím, kde začal psát své válečné zážitky. Píše jak o zajateckém táboře Tockoje, tak i o vzniku československých legií, zejména ve své sbírce povídek Barák smrti. Na německou okupaci Československa Weiss reaguje románem Přišel z hor. Po svém návratu do Československa a působení na ministerstvu veřejných prací se začal věnovat pouze literatuře. (…)
Lit.: Mačas, Dominik: Jak se psalo před sto lety? Poslechněte si povídky Vladimíra Raffela, Lva Blatného a dalších autorů. In web ČRo 3 Vltava, 22. 5. 2025 (článek). – Cit.: Rok 1925 byl sedmým rokem samostatného československého státu, ale také například i rokem, kdy byla objevena soška Věstonické venuše. Zajímalo nás, jaké povídky četli v této době lidé v literárních časopisech nebo v knižních novinkách a vybrali jsme pro vás několik z nich. (…)
Maškarní ples Nového divadla měl být výsostně symbolický. Duše v očistci. Kontrast dobra a zla, nebe a pekla. Ženy jako andělé, muži jako ďáblové. Svatí a mučedníci se symbolickými nástroji. Vyvrcholení večera – smíření ďábla s andělem a návrat ďáblů zpět na nebesa.
Sál v hlubokém podzemí trochu připomínal peklo. Byla zde čtyři tajemná schodiště a čtyři ohromná zrcadla. Jedno z nich vynikalo podivnou zvláštností. Obraz v něm se totiž opožďoval. Ukazovalo nás o pár sekund mladší. Nebylo však výjimkou, že jsme se v něm objevili až za několik minut nebo že jsme se dokonce našeho obrazu vůbec nedočkali. Ve víru alkoholu a tance se však do podivuhodného zrcadla nikdo nepodíval.
Náhle celý sál pohltila naprostá tma. Trvalo to několik minut, než se opět světla rozsvítila a všichni se začali znovu bavit. Radosti jim ale překazilo právě opožděné zrcadlo. Za svitu žárovek totiž ukázalo, jak to v té tmě skutečně vypadalo.
Povídka jednoho z průkopníků sci-fi literatury v Československu vyšla poprvé v Topičově sborníku literárním a uměleckém v roce 1925. (…)