Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

S německým spisovatelem o inspiraci životem R. F. Burtona, o jazyce, jinakosti a poutnictví. Ukázky z autorovy knihy Sběratel světů čte Jiří Hromada. Připravila Vladimíra Bezdíčková.

Natočeno 2008. Premiéra 10. 1. 2009.

Kontroverzní vyprávění o guatemalských indiánech. Literární pásmo o falšování historie připravila a úryvky přeložila Klára Schirová. Režie Dimitrij Dudík.

Účinkují Vladimír Brabec, Jitka Smutná a Miroslava Pleštilová.

Natočeno 2002. Premiéra 24. 11. 2002 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h) v cyklu Schůzky s literaturou. Repríza 11. 1. 2009 (49 min.); 12. 1. 2014 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Schůzky s literaturou.

Lit.: anonym: SVĚDECTVÍ RIGOBERTY MENCHÚ. In web ČRo 3 Vltava, listopad 2002 (článek). – Cit.: Literární falzifikáty jsou většinou přijímány s rozhořčením těmi, kdo se řídí ethosem pravdy, a s roztrpčením těmi, kteří do poslední chvíle věříí v neomylnost autora. Málokdy se stává, že by pokus o zfalšování historické pravdy nebyl odsouzen oběma tábory. V případě vzpomínkové knihy guatemalské politické aktivistky Rigoberty Menchú se opak stal pravdou. Po odhalení, že její kniha obsahuje mnohá nepravdivá tvrzení, nepřestává být její dílo bestsellerem a četbou uznávanou na severoamerické a západoevropské akademické půdě. Literární pásmo na téma kontroverzního vyprávění o guatemalských indiánech připravila a přeložila Klára Schirová. V režii Dimitrije Dudíka účinkují Vladimír Brabec, Miroslava Pleštilová a Jitka Smutná.

Celý název díla zní: Jmenuji se Rigoberta Menchú, a takto se mi zrodilo politické uvědomění a Menchú ji vydala v roce 1983. Je to výpověď o podřadném postavení indiánů v Guatemale, genocidě páchané na původním obyvatelstvu vojenským režimem během občanské války, o starých zvycích a každodenním životě quichejských Mayů. Kniha byla přepisem monologického vyprávění, které s Menchú o rok dříve natočila venezuelská antropoložka Elizabeth Burgosová-Debrayová. Ta si po dohodě s Menchú přisvojila autorství a s ním i autorská práva, což o několik let později mezi ženami vyvolalo ostré spory. Kniha netěží pouze z kolektivní zkušenosti guatemalských Mayů, nýbrž také z životního příběhu R. Menchú, která se angažovala v boji proti útlaku domorodého obyvatelstva. Sama Menchú byla proto pronásledována guatemalským režimem a v roce 1981 musela odejít do exilu. Později se zapojila do vyjednávání s vojenskou vládou a založila nadaci na podporu občanských práv původních obyvatel. Získala Nobelovu cenu míru za rok 1992. V té době však severoamerický historik David Stoll pracoval na knize, která měla Rigobertinu auru nedotknutelnosti radikálně narušit. Jeho odborná studie, která se zakládala na terénním i archivním výzkumu, vyvracela nemálo klíčových tvrzení Rigobertiny knihy. Stoll například demystifikoval informace o tom, že by Menchú byla v mládí negramotná, že by vykonávala otrockou práci na plantážích nebo že by kdy viděla smrt svého staršího bratra zastřeleného vojáky.

Avšak místo toho, aby byl Stoll vyzdvihován jako bořitel mýtů, byl odsuzován za rozvracečství historických skutečností a mírových snah v Guatemale. Řada těchto výtek byla nemístná. Stoll čekal s vydáním knihy celých pět let (tj. až do roku 1999), než se završila práce guatemalské komise pro odhalování zločinů vojenského režimu. Zároveň se mu podařilo dokázat, že vydání Rigobertiny knihy bylo spíše než spontánním činem promyšlenou strategií guatemalského Gerilového vojska chudých, které rozhovor Menchú a Burgosové sjednalo. Podle Stolla se radikální levice touto cestou snažila získat sympatie mezinárodní veřejnosti pro svůj boj.

I přes Stollovy snahy se mnozí odborníci zdráhají nazvat Rigobertino dílo politickým pamfletem. Tvrdí, že faktografické rozporuplnosti v osobní rovině nemohou knize upřít věrohodnost v rovině obecné. Tedy že indiánské obyvatelstvo žilo a žije v bídě a bezpráví a že vojenská diktatura se na Mayích dopustila skutečné genocidy. V neposlední řadě oceňují antropologický přínos knihy a stylovou osobitost indiánské orální tradice. Rigoberta Menchú odmítla svůj historiografický prohřešek nějak výrazně komentovat. Po počátečním dementování jakékoli falsifikace připustila, že by některé informace nemusely být podloženy skutečnými událostmi. Na svou obranu však dodala, že v knize zobrazila historii tak, jak se objevuje „v kolektivní paměti jejího lidu“. Nepřímo tak poukázala na obrovskou propast mezi myšlením společnosti opírající se o ústní tradici a společnosti závislé na písmu. Rigobertino dílo můžeme tedy chápat jako pokus o její překlenutí.

Literární pásmo připravila s použitím vlastního překladu Klára Schirová. V režii Dimitrije Dudíka účinkují Vladimír Brabec, Miroslava Pleštilová a Jitka Smutná.