Tom Stoppard. Anglická rozhlasová hra. Komedie o studentovi filozofie, který smysl svého života najde v natírání železničního mostu. Překlad Josef Červinka. Režijní supervize Josef Červinka. Dramaturg Josef Hlavnička. Režie Charles Lefeaux (Lefeaus).
Osoby a obsazení: Albert (Jiří Krampol), Brenda (Jana Drbohlavová), Fraser (Miroslav Macháček), Fitch (Zdeněk Hodr), matka (Marie Vášová), otec (Ivo Gübel), předseda Výboru pro údržbu cliftonského mostu (Oldřich Musil), Dave, člen Výboru pro údržbu cliftonského mostu (Jiří Hálek), George, člen Výboru pro údržbu cliftonského mostu (Jaroslav Moučka), starý natěrač zvaný „táta“ (Vladimír Huber), Bob a Charlie, natěrači mostu (Václav Bouška a Miloš Rozhoň) a další.
Natočeno 1968. Premiéra 23. 4. 1968 (Praha, 19:45 h.; 59 min.) v cyklu Přehlídka zahraniční rozhlasové hry. Repríza 28. 2. 1969 v cyklu Týden britské rozhlasové hry; 14. 8. 2010 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.); 4. 7. 2017 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h) při příležitosti 80. narozenin autora; 5. 7. 2022 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama.
Lit.: Hlavnička, Josef: Týden britské kultury. In Československý rozhlas 8/1969, s. 12 – 13 (článek).
Pozn.: Hra zvítězila na Mezinárodním festivalu rozhlasové hry v Praze 1968 a na Prix Italia, Roma 1968.
Lit.: Lapková, Pavla: Rozhlas. In Kulturní tvorba 22/1968 (30. 5. 1968), s. 21 (zpráva).
Lit.: -OS-: Cena Čs. rozhlasu Tomovi Stoppardovi. In Divadelní noviny 24/1968, s. 2 (článek).
Stoppardova hra, hříčka o absolventovi filosofie, který se rozhodne svůj život zasvětit natírání „dokonalého“ (ideálního) mostu, je metaforickým zamyšlením nad postavením intelektuálů (filosofů) v dnešním světě, v dnešní společnosti. Jak v tomto světě účinkují, jaká je jejich role, co vlastně s nimi? Nechat je žít odtržené od reality, zajaté svými „koncepty“? „Upotřebit“ je v praxi? Nebo ať si skepticky, „bláznovsky“ šťourají? Ani jedna varianta, vyhrocená do extrému – jako by říkal Stoppard – není dobrá a nevyhnutelně vede ke katastrofě. Stoppardova hra je napájena ze zdrojů absurdního dramatu, vzhlíží se v (pro autora typických) matematických (exaktních) modelech, oplývá havlovsky sofistikovaným uvažováním postav, nepřestávajíc být přitom ale neustále zábavná.
Na rozhlasové nahrávce je patrné, že patří do jiné doby. Nicméně jediné, co při současném poslechu vadí, je její urputné držení se spisovného jazyka. Zážitek je srovnatelný s dejme tomu televizními inscenacemi šedesátých let, postavenými na hereckých „koncertech“ legend českého divadla. Nahrávka Albertova mostu pracuje úspornými prostředky, spoléhá na herecký hlas (který je pečlivě veden), na přesné dodržování temporytmu; zbytečně nedovysvětluje, výstupy „nedohrává“, ale přechází rychlým střihem od jednoho k druhému (což, pravda, někdy ztěžuje orientaci); doprovodným efektům se prakticky vyhýbá (jediný zásadnější představuje zlověstné, jakoby příští katastrofu ohlašující šumění větru ve výškách mostu, kde hlavní hrdina pracuje). Pozornost pochopitelně poutají výkony herců: Miroslava Macháčka v roli ďábelsky pokoušejícího skeptika Frasera, Jany Drbohlavové jako hrdinovy tiché, skromné, z nižších sociálních poměrů, než je hrdina, vzešlé manželky Brendy, a – samozřejmě – Jiřího Krampola v hlavní úloze Alberta. Krampol vede svůj hlas v decentně poetickém a jakoby lehce ironickém tónu (jde vlastně o zárodky projevu, který v pozdějších letech rozvine do „brutální“ satirické podoby), podává postavu jako do sebe zahleděného jedince, „mimoně“, který při nárazu s realitou krutě vystřízliví… Krampolův pozoruhodný výkon je docela pikantním zážitkem – budeme-li myslet na to, kam dnes herec dospěl, jak jej, v šedesátých letech působícího v Divadle Na zábradlí (a účinkujícího zde v nejslavnějších inscenacích), později normalizační režim umělecky (i eticky) převálcoval…
Český rozhlas 3 – Vltava zkrátka 14. srpna pro své posluchače připravil intelektuální lahůdku.
Lit.: anonym: Tom Stoppard: Albertův most. In web ČRo 3 Vltava, 4. červenec 2017 (článek). – Cit.: Hříčka o absolventovi filozofie, který se rozhodne svůj život zasvětit natírání železničního mostu, je metaforou o postavení intelektuálů v dnešním světě. Inscenaci uvádíme při příležitosti 80. narozenin autora.
Stoppardova pro rozhlas psaná komedie je napájena ze zdrojů absurdního dramatu, odkazuje na matematické modely, její postavy se dopouštějí sofistikovaných úvah. A přitom všem je velmi zábavná.
Inscenaci v roce 1968 v Českém rozhlasu za překladatelské a režijní spolupráce Josefa Červinky natočil Charles Lefaux, režisér, jenž Stoppardovu hru původně nastudoval pro BBC a získal s ní cenu PRIX ITALIA. Do hlavní role obsadil Jiřího Krampola.
Tom Stoppard se narodil v Československu v roce 1937 jako Tomáš Straussler. V roce 1939 musela jeho rodina uprchnout z Československa před nacisty a pak znovu v roce 1942 ze Singapuru před Japonci. V té době zemřel jeho otec. Jeho matka pak pracovala v Darjeelingu v severní Indii pro firmu Baťa. V roce 1946 se provdala za majora Kennetha Stopparda a rodina se odstěhovala do Anglie. Stoppard odešel ze školy v sedmnácti letech v roce 1954. Pracoval jako novinář v Bristolu, pokoušel se psát také prózu a divadelní hry. V roce 1963 se přestěhoval do Londýna a jeden jeho scénář uvedla televize BBC. Následovalo několik her pro rozhlasovou stanici BBC (včetně několika epizod velmi populárního rozhlasového seriálu The Dales /Daleovi/)
V roce 1966 měla hra Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi obrovský úspěch na Edinburghském festivalu. Od té doby si Stoppard udržuje postavení jednoho z nejobdivovanějších a nejúspěšnějších dramatiků Anglie. V roce 1997 byl povýšen do šlechtického stavu. Je také autorem adaptací divadelních her a scénářů k řadě filmů, včetně velmi úspěšného Zamilovaného Shakespeara z roku 1999.
Stoppard byl dvakrát ženatý a má čtyři dospělé syny. V 70. a 80. letech se angažoval v protestech obránců lidských práv proti komunistickým režimům v Sovětském svazu a východní Evropě. V roce 1977 se poprvé vrátil do Československa a stal se osobním přítelem dramatika Václava Havla.
Ve svých hrách Stoppard nešetří slovními hříčkami, přičemž osciluje mezi vybranou konverzační komedií a lidovou fraškou. Přesto jsou v jeho hrách vždy přítomné závažné otázky. Jak konstatuje Jim Hunter:
Ve Stoppardových hrách zpravidla najdeme tři konkrétní prvky: dokonalý jazyk, absurdní leč důmyslné divadelní nápady a intelektuální rámec, který není předmětem výsměchu, byť všechno ostatní je.
V českém překladu jsou dostupné Stoppardovy hry: Pravý inspektor Hound, Jsem volný jak ten pták, Skokani, Travestie, Doggův Hamlet, Krhútův Makbeth, To pravé, Hapgoodová, Arkádie, Na flámu a Rock’n’Roll.
