Josef Škvorecký.
Povídku českého spisovatele pro rozhlas upravil Petr Turek. Režie Ivan Chrz.
Účinkují Václav Postránecký, Vlastimil Zavřel, Stanislav Lehký, Martin Písařík, Andrea Elsnerová a Miriam Kantorková.
Natočeno 2007. Premiéra 1. 5. 2007 (ČRo 3 Vltava, 60 min.).
1. Kompozice dopisů V + W z období 1945 až 1962. Z knihy Jiří Voskovec and Jan Werich, Korespondence I, kterou vydalo nakladatelství Akropolis a Nadace Jana a Medy Mládkových a s použitím archivních snímků Českého rozhlasu a písniček Osvobozeného divadla připravil a uvádí Jiří Kamen. Technická spolupráce Renata Kadaníková.
Osoby a obsazení: Jiří Voskovec (Lukáš Hlavica) a Jan Werich (Jiří Hromada).
Premiéra 1. 5. 2007 (Vltava, 8:00 – 9:30 h.; 90 min.). Repríza 12. 1. 2019 (ČRo 3 Vltava, 8:30 – 10:00 h) v cyklu Víkendová příloha stanice Vltava.
2. Kompozice dopisů V + W z období 1963 až 1968. Z knihy Jiří Voskovec and Jan Werich, Korespondence II, kterou vydalo nakladatelství Akropolis a Nadace Jana a Medy Mládkových, čtou Lukáš Hlavica a Jiří Hromada. Technická spolupráce Pavel Dejmek a Jiří Benák. Připravil a uvádí Jiří Kamen.
Premiéra 1. 5. 2008 (Vltava, 8:00 – 9:30 h.; 92min.). Repríza 16. 1. 2019 (ČRo 3 Vltava, 8:30 – 10:00 h) v cyklu Víkendová příloha stanice Vltava.
3. Kompozice dopisů V + W z období 1969 až 1972. Z knihy Jiří Voskovec and Jan Werich, Korespondence III, kterou
vydalo nakladatelství Akropolis a Nadace Jana a Medy Mládkových, čtou Lukáš Hlavica a Jiří Hromada. Připravil a uvádí Jiří Kamen.
Natočeno 2009. Premiéra 1. 5. 2009 (90 min.). Repríza 9. 2. 2019 (ČRo 3 Vltava, 8:30 – 10:00 h) v cyklu Víkendová příloha stanice Vltava.
4. Kompozice dopisů V + W z období 1973 až 1980. Z knihy Jiří Voskovec and Jan Werich, Korespondence III, kterou vydalo nakladatelství Akropolis a Nadace Jana a Medy Mládkových, čtou Lukáš Hlavica a Jiří Hromada. Připravil a uvádí Jiří Kamen.
Natočeno 2009. Premiéra 17. 11. 2009 (ČRo 3 Vltava, 8:00 – 9:30 h.; 90 min.). Repríza 22. 2. 2019 (ČRo 3 Vltava, 8:30 – 9:58 h) v cyklu Víkendová příloha stanice Vltava.
Vydala Radiotéka, srpen 2019 (MP3) pod názvem Z dopisů Jiřího Voskovce a Jana Wericha.
Pozn.: Čtyři části rozhlasové podoby korespondence V+W trvají celých šest hodin, což se na první pohled může jevit jako velmi rozlehlá plocha, ale když si uvědomíme, že tři svazky obsahují přibližně čtrnáct set stran, je zřejmé, že jsem musel hodně škrtat a některé části korespondence úplně pominout. Celé dopisy jsem používal jen výjimečně, vybíral jsem obrazy, příběhy, sentence. Měl jsem ambici vytvořit z dopisů V + W jakési básnické pásmo.
Korespondence dvou tvůrců Osvobozeného divadla je strhujícím svědectvím o 20. století, a jeho dějích, o lidech, významných i neznámých, o politice, někdy také o nostalgii, o literatuře, o umění, i o stáří a nemocech a smrti. O hledání jejich humoru.
Dopisy píší dva bravurní stylisté. Jejich korespondence patří k tomu nejlepšímu, co čtenáři české epistolární literatury mohli dosud od domácích autorů číst, a posluchači mohli slyšet. /autor scénáře Jiří Kamen/
Lit.: Kamen, Jiří: Sranda přestává, a to bohužel často, humor nikdy… (2/3). In web ČRo, 1. 5. 2008 (anotace). – Cit.: …Loni 1. května jsme vysílali první část trojdílného cyklu sestaveného z korespondence Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Nakladatelství Akropolis – Jiří Tomáš a Nadace Jana a Medy Mládkových, vydaly loni na podzim knihu Jiří Voskovec & Jan Werich, Korespondence II, kterou do tisku připravil a komentáři opatřil Ladislav Matějka. Kniha obsahuje druhé korespondenční období V + W v letech 1963 až 1969.
Korespondence dvou tvůrců Osvobozeného divadla je strhujícím svědectvím o 20. století, a jeho dějích, o lidech, významných i neznámých, o politice, o humoru, někdy i o nostalgii, o literatuře, o umění, i o stáří a nemocech a o smrti. Dopisy píší dva bravurní stylisté.
František Kubka. Povídka o krátkém štěstí králevice Karla a jeho choti Blanky z Valois. Režie Markéta Jahodová.
Účinkuje Luděk Munzar.
Natočeno v roce 2001. Repríza 8. 5. 2016 (ČRo 3 Vltava, 2:30 h.; 32 min.) v cyklu Noční bibliotéka; 26. 10. 2022 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h.).
Claude Debussy. Fragmenty ze zápisků francouzského hudebního skladatele. Z vlastního překladu připravil Petr Turek. Režie Jaroslav Kodeš.
Účinkuje Lukáš Hlavica.
Natočeno 2007. Repríza 4. 7. 2018 (ČRo 3 Vltava, 14:30 h.; 15 min.) v cyklu Esej; 14. 5. 2021 (ČRo 3 Vltava, 9:02 h.) v cyklu Dopolední četba.
Karel Švestka. Četba na pokračování z próz, v nichž ožívá dávno minulý svět autorova dětství prožitého v Tasově, městečku Jakuba Demla a dalších svérázných postav a postaviček. Připravila Jaroslava Jiskrová. Režie Petr Adler.
Účinkuje Miroslav Donutil.
Natočeno 1996. Repríza 1. dílu 26. 12. 2015; 6.-11. 7. 2016 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h); 20.-25. 11. 2018 (ČRo Plus, 23:33 h.) v cyklu Radiokniha.
Pozn.: Četba na pokračování z knihy Couvání do času, v níž autor vzpomíná na Jakuba Demla, Stanislava Vodičku a další tasovské obyvatele.
Část 1. – Ohlédnutí (27 min.). – 2. Náš kupecký krám (28 min.). – 3. Pod lípou. – 4. Kapka vody. – 5. Dveře a síň.
Lit.: anonym: Karel Švestka: Couvání do času (1/5). In web ČRo 3 Vltava, prosinec 2015 (článek). – Cit.: Karel Švestka se narodil 2. srpna 1926 manželům Tallerovým v Novém Strašecí. Otec byl malíř pokojů, matka pradlena. Oba byli často bez zaměstnání. Měli mnoho dětí, některé předali k adopci. Novými rodiči Karla se stali od jeho šesti měsíců manželé Karel a Anežka Švestkovi z Tasova. Tam prožil dětství a vychodil obecnou školu. Pak musel převzít otcův krámek, proto nedokončil gymnázium. Roku 1944 se stal obchodním příručím. Po zrušení živnosti v roce 1948 pracoval v Ostravě jako horník, pak ve Velkém Meziříčí v podniku Kablo, a od roku 1968 byl osmnáct let předsedou MNV v Tasově.
Ovlivněn slavnými tasovskými autory – Jakubem Demlem a Stanislavem Vodičkou – celý život psal. Dosud vydal prózy: Pastely; Couvání do času; Vedro a stín; Tenký led a Pohled z mostu. Za knihu Couvání do času dostal v roce 1998 Cenu Egona Hostovského. Švestkův nový román čerpá opět z životních příběhů Tasovanů.
Ve střídavě lyrickém a dramatickém, téměř filmovém sledu scén si všímá těžkých, často tragických osudů svých dospělých spolubližních. Jeho moudré nazírání na koloběh času, literárně svébytné vyprávění, „z něhož tryskají ryzí metafory či zcela originální nahlížení nevšedně všedního lidského osudu“, čtenáře doslova ohromí.
Nutno však připomenout, že při vší tragické notě se místy zableskne autorův neodolatelný humor, který provází každý lidský osud a každé dění.
Giovanni Verga. Novela italského spisovatele. Překlad Alena Hartmanová. Připravil Miroslav Stuchl. Režie Vlado Rusko.
Účinkuje Luděk Munzar.
Natočeno 2007. Premiéra 29. 4. 2007 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h) v cyklu Schůzky s literaturou. Repríza 24. 7. 2016 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.; 60 min.) v cyklu Schůzky s literaturou.
Vydala Radiotéka, září 2016 (MP3).
Lit.: anonym: Giovanni Verga: Pastýř Jeli. In web ČRo 3 Vltava, duben 2007 (článek). – Cit.: Italský prozaik a dramatik Giovanni Verga (1840 – 1922) bývá uváděn jako nejvýznamnější italský romanopisec po Alessandru Manzonim. Je hlavním představitelem „verismu“, originální italské varianty realistické a naturalistické poetiky druhé půle 19. století. V novele Pastýř Jeli, kterou uvádíme v pořadu Schůzky s literaturou, autor originálně upravil literární italštinu tak, aby simulovala mluvu prostých sicilských venkovanů. Na rozdíl od naturalistů je Verga nadán hlubokým citem pro duši krajiny a pro atmosféru běhu ročních období. Nevyslovený autorův soucit s lidským utrpením dává jeho próze příznačně smutné ladění. Život prostého sicilského pastýře Jeliho je rytmizován ročními obdobími; když do jeho jednoduchého světa vstoupí žena, schyluje se k tragédii – Jeli se svou bezelstností není schopen čelit špatnosti světa. . .
Italský prozaik a dramatik Giovanni Verga (31. 8. 1840 Catania – 27.1. 1922 tamtéž) bývá uváděn jako nejvýznamnější italský romanopisec po Alessandru Manzonim. Je hlavním představitelem „verismu“, originální italské varianty realistické a naturalistické poetiky druhé půle 19. století („al vero“ znamená v malířství „podle skutečnosti“).
Realistická linie Vergova díla tvoří protipól jeho romanticky sentimentální tvorby ze 70. let 19. století. Na náhlý obrat k životu obyčejných lidí rodné Catanie měl vliv autorův pobyt v Miláně (1872-1893), kde se pod vedením propagátora francouzského naturalismu L. Capuany formovala veristická škola. Na Vergu podle jeho vlastního svědectví pak stylově zapůsobila četba lodního deníku, drsný a prostý jazyk holých fakt.
Vrcholným Vergovým veristickým dílem je román Rodina Malavogliova (1881, č. 1930, v novějších vydáních jako Dům u mišpule), líčící osudy potomků starého sicilského rybářského rodu Malavogliů a život typické sicilské vesničky v 60. letech 19. stol. s jejím nikdy nekončícím zápasem o domov a chléb. Vergovo veristické dílo nebylo dobovou kritikou doceněno, velkého uznání se mu dostalo až zásluhou Pirandella, který na ně navázal v počátcích své tvorby. Programově se k Vergovi hlásili italští filmoví a literární neorealisté po roce 1945.
Novela Pastýř Jeli, kterou uvádíme v pořadu Schůzky s literaturou, představuje málo známou ukázku Vergova umění. Autor tu potlačil své vypravěčské já a originálně upravil literární italštinu tak, aby simulovala mluvu prostých venkovanů. Jeho řeč využívá obratů a obrazů ze sicilského nářečí. Na rozdíl od naturalistů je Verga nadán hlubokým citem pro duši krajiny a pro atmosféru běhu ročních období. Autor se odvrací od rafinovaného života městské společnosti k opravdovému životu sicilského venkova, jak si ho vybavuje ze zážitků z dětství. Nevyslovený autorův soucit s lidským utrpením dává jeho próze příznačně smutné ladění. Život prostého sicilského pastýře Jeliho je rytmizován ročními obdobími; když do jeho jednoduchého světa vstoupí žena, schyluje se posléze k tragédii – Jeli se svou bezelstností není schopen čelit špatnosti světa. . . V novele se výsek života mění v epopej.
Z překladu Aleny Hartmanové připravil Miroslav Stuchl. Novela byla vybrána z málo známého výboru moderních italských povídek s názvem Černý chléb (Naše vojsko 1959).
Původní rozhlasová pohádka. Markéta Jahodová. Hudbu Vadim Petrov, řídí Antonín Horák. Dramaturgie Eva Košlerová. Režie Jan Berger.
Osoby a obsazení: had hospodáříček (Josef Somr), Antoš, kamnář (Svatopluk Skopal), Rozárka, jeho žena (Hana Maciuchová), Vřetenice (Jana Andresíková), Fajrmón čili Ohnivec (Jan Faltýnek) a Horál, strašidelný kníže (Bohuslav Čáp).
Natočeno v roce 1982 (48 min.). Repríza 14. 10. 2012 (ČRo 2 Praha, 13:00 h.).
Pozn.: Nominace na 5. ročník Prix Bohemia Plzeň (12. – 16. 9. 1983).
Pozn.: Antoš s Rozárkou se mají rádi, ale pořád se hádají. Jednou se jim to však nevyplatí; pohněvají svého hada hospodáříčka a Rozárku navíc – za špinavé vřeténko – odnese Vřetenica. Antoš se tedy musí vydat zachránit svou milou… – Vítěz soutěže Prix Bohemia.
Text in: Jahodová, Markéta: Pec pro štěstí. Praha: Československý rozhlas, 1984 (text hry).
Lit.: Ledvinková, Václava: V neděli na nás čeká pohádka „Pec pro štěstí“. In web ČRo 2 Praha, říjen 2012 (anotace). – Cit.: Po 13:00 hodině uslyšíme na Dvojce ČRo pohádkový příběh Antoše a Rozárky, jimž se vinou hádek a hudrování rozsype domov téměř pod rukama. A když se mezi ty dva ještě zamíchají Vřetenice a Fajrmón, zbývá k pohromě jen kousek. Je tu ale taky Had Hospodáříček, strážce domácího štěstí, a díky němu i díky Antošovým šikovným rukám nakonec všechno dobře dopadne. V pohádce Markéty Jahodové, napsané v hanáckém nářečí, uslyšíme v hlavních rolích Josefa Somra, Svatopluka Skopala a Hanu Maciuchovou.
Lit.: Pokorný, Milan: Markéta Jahodová: Každý režisér je sólista. In Týdeník Rozhlas 47/2013 (rozhovor). – Cit.: (…) Tedy odvaha vám nechybí. Jak vás napadlo napsat Pec pro štěstí hanácky?
Když jsem byla malá, poslouchali jsme při nedělním obědě rádio. Nejdřív byl koncert, to jsme hádali, která skladba se zrovna hraje a kdo zpívá – a pak byla pohádka. Strašně se mi tehdy líbila pohádka Vo modrým ptáčku, která byla v chodském nářečí. To sepětí pohádkového tématu se zpěvností jazyka mě okouzlilo. Když jsem pak nastoupila do brněnského studia, pracovali se mnou režiséři Zdeněk Kozák a Jan Tůma a oba psali pohádky, a tak jsem si v mladistvé domýšlivosti řekla, že to dokážu taky. Tehdy jsme zrovna natočili hanáckou operu Jora a Manda – „to je můj marcepán, to je můj tolepán…“ A už to bylo jasné. Poctivě jsem četla sbírky moravských lidových písniček a pohádek, abych posluchače nepodvedla a hanácké obraty byly správně, a navíc mi herec Ladislav Lakomý, který z Hané pocházel, tu moji hanáčtinu kontroloval. Stejně mi pak přišlo pár ohlasů, že všechno nebylo úplně přesné, ale – kdo ví, jak na Hané mluví pohádkové bytosti… (…)
Premiéra 27. 4. 2007 (120min.).
Powered by WordPress