Jana Hlaváčová a Luděk Munzar. Vyprávění a vzpomínání herecké dvojice na osobní zážitky z prostředí automobilových závodů a hereckého zákulisí. Vybral a sestavil Luděk Munzar. Záznam vystoupení Jiří Emil Silovský. Střih a konečná úprava nahrávky Ing. Přemysl Haas. Produkce umělecká agentura Kaška. Režie Antonín Kaška.
Záznam z představení v klubu Komorního divadla v Plzni konaných ve dnech 26. a 31. května 1998 (61 min.). Vydal v roce 1998(?) Antonín Kaška, umělecká agentura Jindřichův Hradec – Plzeň.
Pozn.: V nahrávce byly použity úryvky skladeb „Říkej mi ty hlouposti“ a „Motýl“ ze soukromého archivu Luďka Munzara.
Zvukový záznam stejnojmenného pořadu, se kterým oba protagonisté, poté co odešli v roce 1990 z Národního divadla, jezdili několik let po vlastech českých, a ve kterém Luděk Munzar vzpomíná na své začátky herecké, letecké i závodnické a Jana Hlaváčová přiznává, jak to všechno prožívala a vzpomíná například na setkání s Vladimírem Menšíkem. Nahrávka byla pořízena živě při veřejných vystoupeních.
Vážení posluchači – to začínám pěkně blbě, že?
Tedy – Vážení,
pokud jste se rozhodli poslechnout si záznam veřejné nahrávky pořadu „S vůní šminek a benzinu“ a vydržíte až do konce, vězte, že je to velice (bohužel!) zkrácený záznam vystoupení v klubu plzeňského Komorního divadla.
Když jsme v roce 1990 odešli z Národního divadla, protože naše představy o smyslu, poslání a hlavně práci na naší první scéně byly diametrálně jiné, než nového vedení, udělali jsme jakýsi krok do tmy…
Umělecká agentura paní Jaroslavy Svobodové z České Lípy nám nabídla možnost pořadu – dá se říct – besed s diváky. Zajistila (nemáme přesnou evidenci) zhruba víc než 350 vystoupení v městech, městečkách, ale i v malých vesničkách, kde jsme odpovídali na dotazy – a tak vznikl vlastní pořad nazvaný „S vůní šminek a benzínu“.
Častokrát se stalo, že ve vyprodaných sálech se lidé neptali, ale sami se vyjadřovali k tomu, co je trápilo, zlobilo, překvapovalo, ale i těšilo. Každý večer byl jiný, podle toho, jací lidé se rozhodli s námi setkat.
Nahrávka, kterou máte, je jenom střípek setkání s lidmi, kteří nás znali z Národního divadla, televize, rozhlasu.
Unavovalo, ale neponižovalo nás harcování za plískanic, sněhu, neposypaných silnic – třeba z Jablůnkova na moravskoslovenských hranicích na druhý konec republiky až někam k Aši… i když to často zavánělo obrozeneckým putováním hereckých společností z dob Josefa Kajetána Tyla. Moje žena vždycky divákům šibalsky říkala: „…dřív jste jezdili vy za námi – dnes my jezdíme za vámi, nevidím v tom žádný rozdíl… Tak se mějte pěkně!“
A já dodávám: „…a buďte hodně zdraví a netrapte se lidskou zlobou, závistí a nenávistí – vždyť vám dali do kolébky krásnou věc – LÁSKU!“
[Jana Hlaváčová a Luděk Munzar]