Alex Koenigsmark. Dramaturg Vladimír Gromov. Hudba Vítězslav Hádl. Režie Vladimír Gromov.
Osoby a obsazení: MUDr. Eda Humelšnábl (Michal Novotný), primář MUDr. Tomáš Helcl (Luděk Munzar), MUDr. Šebková (Daniela Kolářová), Jana (Simona Vrbická), Karla (Dana Černá), paní Válková (Jiřina Jirásková), Brejžek (Petr Nárožný), důchodce Vocilka (Stanislav Zindulka), chór pacientek (Zdeňka Sajfertová, Miriam Kantorková a další). Dále účinkují Tomáš Pergl, Ivo Theimer.
Natočeno 2006. Premiéra 11. 2. 2007 (ČRo 2 Praha, 20:05 – 21:05 h.). Repríza 13. 4. 2014 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.). Vydala Radiotéka, červenec 2018 (MP3).
Pozn.: Rozhlasová hra Humelšnábl a boj se smrtí zvítězila v roce 1976 v celostátní soutěži o nejlepší původní hru české a slovenské rozhlasové dramatiky. Po několika letech však byla nahrávka smazána, protože se autor stal nežádoucí osobou.
Předpremiérový poslech se konal ve středu 25. října 2006 od 10.00 hodin v poslechové místnosti Českého rozhlasu (mezipatro budovy Vinohradská 12, Praha 2).
Lit.: Předpremiéra obnovené rozhlasové hry Humelšnábl a boj se smrtí (internetové stránky Českého rozhlasu, 24.10.2006, 14:10 h.).
Lit.: Gromov, Vladimír: Humelšnábl a boj se smrtí po třiceti letech. In Týdeník Rozhlas č. 6/2007 (5. 2. – 11. 2. 2007). – Cit.: Když jsem před více než třiceti lety připravoval jako dramaturg hru Alexe Koenigsmarka o mladém nastupujícím lékaři MUDr. Humelšnáblovi, netušil jsem, jaké peripetie tato komedie přinese a že se k ní budu ještě jednou vracet. Oč vlastně jde?
Nejprve k samotné hře. MUDr. Humelšnábl je handicapován nejen komickým příjmením, ale také řadou komplexů, které si nese s sebou už od dětství a ze školy. Odreagovává se zdánlivou suverenitou, a ta jej, bohužel, přivádí do nepříjemných situací. K tomu je třeba přičíst určitý idealismus, se kterým přichází do praxe, iluze o smyslu práce lékaře a iluze o sobě samém. Ze střetnutí s praktickým životem vychází Humelšnábl o něco poučenější, moudřejší, a věřme, že i vyrovnanější. Hře neschází humor a zajímavým způsobem je užit chór – sbor.
Hru Humelšnábl a boj se smrtí jsem v roce 1976 nastudoval i jako režisér s Michalem Pavlatou, Karlem Högerem, Ladislavem Peškem, Jiřinou Petrovickou, Stanislavem Bruderem, Jaroslavou Obermaierovou a dalšími předními herci. Swingovou hudbu složil Vítězslav Hádl. Inscenace soutěžila na III. celostátní přehlídce původních českých a slovenských rozhlasových her a u posluchačů získala první cenu. O to bylo moje překvapení větší, když jsem se po několika letech dozvěděl, že vedení literárně-dramatického vysílání hru nechalo smazat, protože autor se stal mezitím společensky nežádoucí.
Plynuly roky a já jsem zcela náhodou zjistil, že nahrávka je sice nenávratně ztracena, ale že zůstala zachována Hádlova scénická hudba. A vzhledem k tomu, že text hry ani po třiceti letech neztratil svou zvláštní prozářenou atmosféru, jemný humor a dobře napsané dialogy, rozhodli jsme se Humelšnábla znovu natočit. A tak místo Michala Pavlaty uslyšíte Michala Novotného, místo Karla Högera Luďka Munzara, místo Ladislava Peška Stanislava Zindulku, ale v krásných rolích se nám představí i Jiřina Jirásková, Daniela Kolářová, Petr Nárožný, Simona Vrbická, Dana Černá a další herci. Hudba je samozřejmě původní. Doufám, že Humelšnábl potěší posluchače stejně jako v roce 1976.
Lit.: Řeháková, Kateřina: Humelšnábl aneb Rehabilitace po třiceti letech. In Týdeník Rozhlas 10/2007 (recenze). – Cit.: K novému nastudování původní rozhlasové hry musí mít příslušná redakce zvláštní důvod. U hry Alexe Koenigsmarka Humelšnábl a boj se smrtí (vysílal ČRo 2 – Praha v neděli 11. února) jím byla likvidace původní nahrávky – byla smazána na přelomu 70. a 80. let, kdy se stal autor „nežádoucí osobou“. Co si ale máme pod touto fomulací představit? Koenigsmark nebyl autorem zakázaným, i když se jeho hry inscenovaly jen mimo Prahu, především v ústeckém Činoherním studiu; to s nimi ovšem do Prahy zajíždělo. Byl tolik „nežádoucí“, že musela být smazána ideologicky zcela nezávadná komedie? Nebo tam vadil ještě někdo jiný? Pokud je v odhlášení podána posluchači taková informace, měla by být rozvedena, alespoň o to, co se v Českém rozhlase k věci s jistotou ví.
Dle sdělení tvůrců byla impulsem k nové inscenaci nahrávka původní swingové hudby Vítězslava Hádla, kterou v archivu objevil režisér starého i nového nastudování Vladimír Gromov. Má ale vůbec smysl inscenovat hru z roku 1976?
Text nemusel projít zásadními dramaturgickými úpravami, přesun do současných reálií nebyl složitý, pouze zmizela oslovení „soudruhu“ a byla připsána replika: „když nám sebrali továrnu“. Tématem hry není ovšem doba, ale „boj se smrtí“. Nastiňuje lidské povahy a vztahy, které platí v jakékoli době a v jakékoli společnosti. V totalitních režimech nicméně můžou dostat jiný rozměr (pacient – donašeč).
Hra je trochu moralitou a hodně komedií. Jednotlivé scény jsou vypointované a dialogy vtipné, což je dobrý základ ke kvalitnímu oddechovému dílu. Sledujeme mladého doktora Eduarda Humelšnábla, který má těsně po promoci. Chce v medicíně něco dokázat, a tak se mu první umístění do léčebny ke starým lidem příliš nezamlouvá. Snaží se přesto pacienty potěšit a používá k tomu i neortodoxní metody (kupříkladu dává pacientce vitamíny s tvrzením, že se jedná o drahé medikamenty ze Švýcarska). Za to musí neustále poslouchat výtky vedoucí lékařky „doktor“ Šebkové, že zavádí režim, který už v léčebně byl za jistého MUDr. Anděla, doktora se symbolickým jménem, kterého pacienti za anděla považovali. Pro Šebkovou byl spíše andělem padlým.
Jméno hlavního hrdiny symbolické není, ale je komickým základem hry, několikrát je opakován překlad „čmeláčí sosák“. Komicky se Eduard jeví i dvěma sestrám z léčebny: „sběratelka“ (mužů) Karla ho vidí komicky směšného, „málo přísná“ Jana komicky něžného.
Eduard, protože se nerad přizpůsobuje a nedělá věci jako všichni ostatní, se rozhodne opustit léčebnu. Cestou na nádraží potká primáře, který ho dobrácky „popíchne“. Na vlastním příkladu mu vysvětlí, že každý mladý doktor chce být druhý Pasteur nebo Flemming. „Boj se smrtí se vyskytuje toliko v biografech!“ Když se pak hrdina potká ještě s hypochondrem – udavačem, který chce zažalovat léčebnu, protože ho jako zdravého propustila, změní názor a vrátí se.
Přes řadu filozofických úvah je hra především komedií. Tento žánr podporuje také zmíněná hudba. Odděluje jednotlivé obrazy a podtrhuje jejich pointu. Podobně působí v inscenaci i chór pacientek: otevírá ji a uzavírá, občas tvoří předěly. Z promluv chóru se dozvídáme, že přijel nový doktor, jak vypadá, co dělá… Jednotlivé pacientky si vyměňují názory na způsob pavlačových drben.
Mezi hereckými představiteli má nejvíce prostoru samozřejmě Michal Novotný v titulní roli. Dokázal citlivě postihnout všechna duševní rozpoložení postavy, zvlášť působivý, neokázale patetický je ve chvílích, kdy se rozhodně staví proti doktorce Šebkové. Naopak velmi roztomilý je v situacích, kdy si snaží namluvit sestru Janu. Dana Černá jako sestra Karla umí svůj hlas charakteristicky zabarvit od nepříjemného rozkazovacího tónu až po eroticky svádivý.
Hra se díky svému univerzálnímu tématu a politickému bezčasí dobře poslouchá. Přesto si myslím, že by inscenaci prospělo zasazení děje do současnosti. I ideály mají svá dobová specifika a nepohybovali bychom se jen v obecné rovině.
