18. 8. 2006
O smíchu, charakteru a masce (do 2002)
Džikininki (1998)
Lafcadio Hearn. Z knihy anglického spisovatele píšícího japonsky „Kaidan / Japonské příběhy“ vybral a uvádí Pavel Šrut. Přeložil Ladislav Douša. Jazyková úprava Jiří Podzimek. Režie Dimitrij Dudík.
Účinkuje Petr Haničinec.
Natočeno 1998. Repríza 26. 2. 2018 (ČRo 3 Vltava, 23:45 h.; 15 min.) v cyklu Stránky na dobrou noc.
Vládce vzduchu 1/10 (2002)
Natočeno v roce 2002. (1 díl cca 26min.) Premiéra prvního dílu 11. 7. 2002.
Lit.: -tur-: Vládce vzduchu. In Týdeník Rozhlas, červenec 2002 (anonce). – Cit.:
Nová, desetidílná četba na pokračování z knihy francouzského spisovatele André Laurieho nese hrdý název Vládce vzduchu. Někdejší spolupracovník Julesa Verna se v tomto vyprávění vydal po stopách svého slavného učitele : hrdinové jeho příběhu sestrojí s pomocí tajemného kovu irkonu létající stroj těžší než vzduch, který pojmenují podle „obrovského ptáka Noha z Tisíce a jedné noci, jehož vejce mají dva metry na výšku, Epiornis se nazývá vědeckým jménem“, jak praví pan Weber, jedna z postav románu. V letounu se pak skupina odvážných cestovatelů vydá na dobrodružnou pouť…
André Laurie (1844 – 1909), vlastním jménem Paschal Grousset, byl autorem mnoha románů pro mládež, publikovaných v nakladatelství Hetzel v ediční řadě Dobrodružné romány. Jmenujme např. knihy Kapitán Trafalgar, Rubín velkého Lámy, Gérard a Colette aneb Hledači zlata v jižní Africe. Za to, že nebyl zapomenut, vděčí Laurie své někdejší spolupráci s Vernem. Jejich společná díla jsou tři : Ocelové město (1879), Hvězda jihu (1884) a Trosečníci z Cynthie (1885). Laurie nabídl původně první verze těchto textů nakladateli Hetzelovi, aby je přepracoval někdo slavnější. Autorem přepracovaných verzí se stal Jules Verne. André Laurie byl jako bývalý komunard (v Pařížské komuně zastával funkci ministra zahraničních věcí, za což byl později deportován na Novou Kaledonii, odkud uprchl) spisovatelem mnohem více politicky zaměřeným než Jules Verne. Jeho knihy jsou mnohem patriotičtější než knihy Vernovy (jeho protipruský patriotismus pochází z roku 1870). Laurieho knihy ovšem nejsou plagiáty knih Vernových : Laurie se ve svých příbězích nevyhýbá okultnímu zbarvení, jež je Vernovi cizí, a často na rozdíl od něho staví zápletku kolem milostného příběhu, byť naivního.
Osudy – Květa Legátová 1/10 (2003)
Rozhlasové vzpomínky spisovatelky. Připravil Jan Kašpar. Spolupráce Vlado Príkazský.
Natočeno 2003 (1 díl cca 28 min). Repríza 29. 7. – 2. 8. 2019 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h.).
Lit.: Kašpar, Jan: Osudy Květy Legátové. In web ČRo 3 Vltava, 29. červenec 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Psala již od mládí a publikovala od 50. let, ale minulý režim její tvorbě příliš nepřál. Uznání jí tak přinesla až povídková kniha Želary, kterou vydala po osmdesátce. „Tajemná“ spisovatelka Květa Legátová by se letos dožila sta let. Poslechněte si její rozhlasové vzpomínky.
Jazykově originální text autorky, o níž se toho moc nevědělo, vyšel na počátku nového století. Želary následně zvítězily v tradiční anketě Lidových novin o Knihu roku a autorka za ně získala i Státní cenu za literaturu (2002). V té době úspěch potvrdil také film, natočený podle povídky Jozova Hanule.
Květa Legátová, vlastním jménem Věra Hofmanová (1919-2012), byla absolventkou brněnské univerzity (vystudovala češtinu, němčinu, fyziku a matematiku) a dlouhá léta působila jako učitelka na různých valašských a slováckých školách, přičemž jako politicky nespolehlivá byla často přemísťována z jedné školy na jinou. Náměty příběhů čerpala ze slováckých Kopanic. Literárně činná byla ostatně od mládí, od 50. let psala povídky, rozhlasové hry, ale bez větší odezvy. Uznání přišlo až za mnoho let, teprve pak vešla tajemná autorka v širší známost.
O sobě a o svém psaní mluvila nerada, nechtěla svolit k výraznějším rozhovorům s novináři. Navzdory tomu se podařilo natočit deset půlhodin vyprávění do cyklu Osudy. Květa Legátová v nich vzpomíná mimo jiné na svá učitelská léta na Horňácku, hovoří o filozofii i náboženských otázkách.
Prestiž (2001)
Gustav Le Bon. Překlad Zdeněk Ulrych. Připravil Petr Turek. Režie Vladimír Tomeš.
Účinkuje Miloš Hlavica.
Natočeno 2001. Repríza 13. 11. 2015 (ČRo 3 Vltava, 15:05 h.; 15 min.) v cyklu Psáno kurzívou; 21. 3. 2018 (ČRo 3 Vltava, 9:10 h) v cyklu Esej; 5. 4. 2025 (ČRo 3 Vltava, 8:05 h.) v cyklu Esej a Víkendová příloha.
Za tajemstvím zázračných studánek 1/5 (2006)
Nezbedné pověsti (1981)
O víle Rozince (1987, 2017)
Drahomíra Měsková. Pohádka o princi, kterému se podle věštby má stát osudnou královská vinice. A to právě ta, kde bydlí půvabná víla. Hudba Josef Krček. Texty písní Jana Štroblová, zpívá Ivana Andrlová. Dramaturgie Eva Košlerová. Režie Maria Křepelková.
Osoby a obsazení: víla Rozinka (Ivana Andrlová), princ (Pavel Trávníček), král (Vladimír Brabec), královna (Libuše Švormová), rádce (Josef Kemr).
Natočeno v roce 1987. Premiéra 1. 11. 1987 (Praha, 13:03 h.; 37min.). Repríza 10. 6. 2018 (ČRo 2 Praha, 13:04 h); 18. 10. 2019 (ČRo Rádio Junior); 30. 9. 2023 (ČRo Pohoda, 12:00 h.; 21:00 h.); 14. 1. 2024 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.) v cyklu Pohádka; 23. 8. 2025 (ČRo Pohoda, 12:00 h.; 21:00 h.).
Vydala Radiotéka, 5. 5. 2017 (MP3).
Ze stínu květů (2005)
Literárně-hudební pásmo z veršů čínské básnířky 11. století Li Čching-čao v překladech Ferdinanda Stočese, jejíž poezie se po deseti staletích setkává s čínskými lidovými písněmi v současné interpretaci paní Feng-jün Song. Připravila a režii má Hana Kofránková.
Účinkují Andrea Elsnerová, Daniela Kolářová, Jana Štěpánková, Song Feng Vojtová a Viktor Preiss.
Natočeno 2005 (57 min.). Obnovená premiéra 18. 2. 2018 (ČRo 3 Vltava, 17:00 h) v cyklu Čínské dny a Souzvuk.