Helena Philippová. Horror-muzikál pro dospělé. Hudba Ivan Štědrý, arr. Václav Zahradník. Hraje orchestr Václava Zahradníka, zpívá Sbor Lubomíra Pánka. Realizace snímku Jiří Šrámek. Zvuková režie, střih a mixáž Jiří Bartoš (slovo), Jiří Brabec a František Řebíček (hudba). Technická spolupráce ing. Adolf Řípa (slovo), Karel Hodr a Milan Svoboda (hudba). Cover Radko Haken, 1975. Photography František Rameš, 1975. Sleeve-note Pavel Grym, 1975. Režie Helena Philippová.
Osoby a obsazení: Spejbl / Hurvínek / hrabě Dracula (Miloš Kirschner), Mánička / teta Kateřina / Poulet, zpěvačka z pařížského šantánu (Helena Štáchová), Žeryk alias pes baskervillský (Miroslav Černý).
Divadelní premiéra 15. 3. 1974. Nahráno 12.-21.2.1974 v pražském 
studiu Lucerna. Vydal Supraphon v roce 1975 (1 LP, Stereo 1 18 1042 G, 44 min.). Reedice Supraphon v roce 1999 na CD Spejbl versus Dracula (1 CD, SU 5140-2 811, 1 MC, SU 5140-4 811).
Pozn.: Hra Heleny Philippové SPEJBL VERSUS DRACULA aneb PŘÍZRAK Z MANSARDY, převzatá na desku ve zkrácené verzi z repertoáru Divadla Spejbla a Hurvínka, je horor a muzikál. Přesněji: laskavá parodie hororu a muzikálu. A navíc je to satira, s ironickým potěšením postihující všechny, kteří se jako Spejbl vrhají na „šikmou plochu umění“, aby podle svých naivních představ na účet nebohých diváků snadno vydělávali.
Proč právě horor? Podle mínění autorky pochrupává řádný upír ve své rakvi a vstává o půlnoci, aby diváka či čtenáře pobavil. Ve shodě s nespornou autoritou tohoto žánru, p. Alfredem Hitchcockem, je autorka toho názoru, že romantické příběhy, které se nikdy nestaly a nestanou (a které mají v literatuře i v divadle úctyhodnou tradici) příjemně kontrastují se skutečným životem, ve kterém se mohou odehrávat hrůzy jiné, v podstatě o nic příjemnější. Nejde tedy v podstatě o nic a o nic méně než o trošku dráždivého strachu pro zábavu, tak jako kdysi zastará při dráni peří; bavit se vyprávěním hrůzostrašných historek opravdu není nic nového.
Horor, který je stejně jako detektivka v podstatě pohádkou pro dospělé, má opravdu důstojnou minulost. Příběh vražednice Médei přetrumfne i vyvraždění rodiny Greenových a moderní vězení je hotovou selankou proti krutým mukám Tantala, jenž mocným olympským bohům na zkoušku jejich vševědoucnosti při hostině drze podstrčil kotlety z těla vlastního syna. Ani Láokoón a jeho synové jistě nepovažovali za příliš velkou taškařici, když je z nezbadatelného božího úradku rdousili hadi,
To vše – a mnohé jiné – se v rozechvěné fantazii středověkých autorů a pod patronátem ohyzdných Gorgón odehrávalo dávno před naším letopočtem. Moderní horor není tedy pochybným duchovním děckem psychopatů, ale vážným, někdy dokonce hluboce moralistním Žánrem s tisíciletou tradicí.
Hrůzostrašné příběhy si vymýšleli nejen tragičtí básníci a tíživým osudem deprimovaní rozervanci, ale i pokojné a důstojné dámy a dívky mezi idylickým háčkováním a vyšíváním ozdobných polštářů; za všechny jmenujme aspoň příkladnou hospodyňku Anně Radcliffovou a půvabnou Mary Shelleyovou, která si psaním děsivého příběhu o stvůře vytvořené mladým vědcem Frankensteinem zpestřovala neklidné líbánky se svým chotěm – básníkem. Ne všichni autoři hororů byli tak tragickými hrdiny jako Edgar Allan Poe, příklad žoviálního vtipálka Alfreda Hitchcocka nebo našeho Erbena, který ve svých Svatebních košilích vytvořil ryzí horor vynikajících literárních kvalit, zajisté postačí. Mnozí upíři si dokonce získali světovou proslulost; třeba zrovna Stokerův hrabě Dracula, který přes propast let vstoupil i do pokojné domácnosti pana Spejbla. Upíři, golemové a další přízraky už proste patří k tradicí, právě tak jako čerti, vodníci a ježibaby z dětských rozprávek.
Není tedy divu, že na své pouti životem a uměním se populární holohlaví hrdinové nemohli vyhnout ani této oblasti. Naopak, vstupují do ní zcela zákonitě, s úsměvem na líci a s písničkou na rtech. Neboť smích a hudba patří neodmyslitelně k tradici, kterou si za víc než padesát let své existence vytvořili: Spejbl kdysi začínal svou kariéru u prof. Skupy jako zpěvák pikantních šansonů a spolu s Hurvínkem se pěvecky a muzikantsky (s dudami, houslemi, xylofonem, klavírem) producírovali v dlouhé řadě revuí a frašek se zpěvy, které Divadlo Spejbla a Hurvínka za dobu svého trvání uvedlo.
Byli tedy se svým adoptivním otcem a principálem Milošem Kirschnerem nemálo potěšeni, že pro ně Helena Philippová se smyslem pro jejich svérázný, tradicí vytvořený slovník a jejich tradiční charaktery napsala vtipný příběh s duchaplným dialogem, neobyčejnými situacemi a rozmarnými songy, že jim umožnila setkání s pověstným, dnes už arci poněkud zvetšelým upírem a s přízrakem prokleté pařížské zpěvačky Poulet, v jejímž vyhublém těle hárá nebezečná vášeň. Za to, že mohou ústy Miloše Kirschnera a Heleny Štáchové uplatnit v dosud nebývalé míře své pěvecké schopnosti, vděčí ovšem neméně Ivanu Štědrému, jehož sladká, líbivá a melodicky bohatá hudba v aranžmá a nastudování Václava Zahradníka je umělecky autonomní parodií cukerínové muzikálové produkce ve stylu Broadwaye. A tím je dána i odpověď na otázku, proč právě muzikál; už od dob populárních loutkových kabaretů, revuí a frašek se zpěvy patří v Divadle Spejbla a Hurvínka zpěv a hudba k tradici.
Jedna z posledních premiér Divadla S & H pro dospělé (15. března 1974) byla tedy v nejlepším smyslu slova návratem k tradici a sondou ohledávající neznámé pevniny dramaturgické budoucnosti. Spejblovo fantasmagorické utkání s Draculou mělo úspěch u diváků i u kritiky. Není tedy dozajista náhodné, že se podstatný průřez touto svéráznou hudební komedií dostává i na gramofonovou desku. (sleeve-note, Pavel Grym)
