Dopis Viole
(listopad 2018)
Maminko, dítě, vodo snů
Pusť se mě, padám,
samotnu.
Drahá Violo,
už je tu zase podzim, a s plískanicí přicházíš Ty, mé hovory s Tebou, snad Tě to neruší. My nejsme mrtví, my jenom spíme, takový naivně naléhavý nápis jsem četla z jedoucího autobusu kdesi v jižních Čechách, včera, předevčírem, není to nakonec jedno?
Spíš, a já Tě nechci budit – jen mi chybíš — osm let po Tvé smrti a mě to pořád drtí, čím dál tím víc. A tak Tě budím. Otevři pomněnkové oko, podrbej psíka za uchem, nalej mi víno a zeptej se mě znovu v mých čtyřiadvaceti: chceš taky krém proti vráskám?
Nemyslím na Tebe často, Violo, v létě skoro vůbec, ale když se babí léto přehoupne do neúprosného podzimu – přicházíš Ty – znovu a znovu, se semknutými rty, v nich cigareta, pomněnková světýlka v očích a Tvá krutě panovačná (ach, někteří se Tě tolik báli) holčičí povaha. Tvá nutnost obléct malého chlapce, který cestuje Prahou s dědečkem v zimní tramvaji kdysi na konci padesátých let. Dítěti je zima, pozveš je k sobě, dáš dítěti svetr. Necháš je přespat, se stejnou vážností, s jakou malé holky oblíkají a ukládají do kočárků panenky.
Jsi ženou bez dětí, a mámou všech maličkých.
Všem – a psíkům hlavně – bys upletla svetry.
Všechny svetry světa od Violy F.
Fialové svetry.
Nebo bys o tom aspoň napsala básně.
A o starých ženských, jejichž těla se pod těmi fialovými svetry scvrkávají, protože těla jsou švestky určené k zániku, a přezrálé švestky padají k zemi… bum – bum – bum, jako tikot hodin, tak snadné to je, to odcházení…
Milá Violo, pamatuješ, jak jsme spolu mluvily poprvé? Teda když nepočítám naše podivné sektání na Lodi literátů, to mi bylo sotva dvacet, ignorovala jsi mě s nonšalancí šedesátileté divy, obrátila ses přímo na mého otce a zeptala se ho zostra: „Zeno, tohleto je tvůj zajíček, nebo co jako?“
Víš, jak jsem Tě v tu chvíli nesnášela? Divná, divná žena, tahleta Viola. A přesto jsem Tě fascinovaně pozorovala z paluby lodi, dokud jsem se nezkouřila a nezmizela v podpalubí.
Ach, má milá, a potom setkání s Tvou opožděně vydanou prvotinou Zádušní mše za Pavla Buksu. A zářez, jizva, vedoucí přes počáteční mlčení až k našemu společnému propadu ve Tvém barrandovském bytě.
Jedu tam, na sklonku babího léta, s pletenými korály z jeřabin (ty Ti daruju, možná i s rudou růží). Je mi dvacet čtyři. Před domem potkávám neznámé děvčátko, prosím ho, aby mi přečetlo Tvou báseň, protože to už Tě díky Tvým básním důvěrně znám. Sídlištní dítě se nejspíš nudí, a tak nahlas čte.
Znám Tě —- jsi žena malinká, větší, něžná i divoká, ostrá i plachá, jsi sexuální šelma z úzkosti (ó, jak vybočuješ a pohoršuješ ušlechtilé moralisty), jsi matka bez dětí, jsi stará žena a roztržitá holčička, co hledá ztracené peníze po bytě – protože ty peníze měly jít přece na psy).
Jsi básnířka, co každých pět minut pronese: „na egal“.
Zazvoním, Ty otvíráš, já koktám, dvě hodiny pijeme víno, Ty mluvíš, hlavně Ty, já se jen ptám, koktám a nahrávám, Ty zpíváš: „Tichá voda do Dunajka padala…“
Opijeme se, jdeme se psem nocí po barrandovských lesích, říkáš mi: to je úžasný, je mi tolik, co Tobě, v tu chvíli tomu tak skutečně je, propadání…
Milá Violo, znaly jsme se dvě hodiny a za dvě hodiny vznikly Ztichlé pokoje Violy Fischerové.
Nikdy po tom se mi to nestalo, že by stačila jediná první návštěva, jediná krátká chvíle, záblesk s vínem a jeřabinovými korály, hluboký zásek a jako vedlejší produkt radiodokument.
Ráda bych Ti poslala básničky Tvé kmotřenky Emy. Píše je německy a Tobě by se líbily.
Je jí patnáct, protože když jsi odešla, bylo jí sedm.
(Ostatně je to nejspíš Tvůj zločin, že Ema píše básně).
Pustíme Tě na Vltavě. Ne po řece, v rádiu.
Tohle je dopis pro Tebe, bláznivá anotace praštené přítelkyně, která už dávno nekoktá.
Spi, má milá, uhaš cigaretu, zavři oči, a ať tam, kde spíš, štěkají vlídní psi.
Slovo je zázrak, co nikdy neumírá.
Vím to díky Tobě, Violo.
Dokonce ani, když všechno už spí.
Srdečně z B,
D.
…
Lit.: anonym: Arnold Wesker: Copak se stalo Betty Lemonové. Dramatický monolog osamělé staré ženy. In web ČRo 2 Praha, 21. duben 2024 (anotace). – Cit.: Betty Lemonová je stará žena upoutaná na invalidní křeslo. Zastihujeme ji v okamžiku, kdy dostává oznámení o tom, že byla zvolena Postiženou ženou roku. Tato informace dá temperamentní Betty podnět k přerývavému toku vzpomínek. Její životní rekapitulace je hořká zejména proto, že si stále bolestněji uvědomuje svoji osamělost. Hra je skvělým sólovým vystoupením herečky Slávky Budínové. (…)
