Účinkují Ivan Řezáč, Vladimír Brabec, Růžena Merunková, Milan Neděla, Miluše Šplechtová, Miriam Kantorková, Antonín Molčík, Iveta Dušková, Petr Svoboda, Zora Jandová a Jan Maršálek.
Natočeno 1994 (14x cca26 min).
15. 9. 2005
Traktér U královny Pedauky 1/14 (1994)
Slunce v papírovém koši (2003)
Jiří Kamen. Rainer Maria Rilke ve švýcarském Valais a návštěvy z Čech. Jiří Kamen v básníkových stopách ve městě Sierre a v tamním muzeu, na zámku Muzot a v jeho okolí a na hřbitově v Raronu. Překlad Klára Macúchová. Redaktor Zdeněk Bouček. Překlad z francouzštiny Klára Macúchová a Václav Renč (úryvky z básnické sbírky „Sonety Orfeovi“). Technická spolupráce Marek Smetana. Připravil, uvádí a režie Jiří Kamen.
Účinkují Jiří Schwarz, Petr Křiváček a Eliška Závodná. Hovoří znalec díla Christoph Salzgeber a rilkolog, autor knihy „Rilke a Rodin“, Curdin Ebneter, tlumočí Tomáš Černý. Deník Herminy Proeschlové komentuje Alena Bláhová.
Natočeno v roce 2003 (57 min.). Repríza 4. 1. 2015 (ČRo 3 Vltava, 16:45 h.) v cyklu Ad libitum; 19. 6. 2021 (ČRo 3 Vltava, 10:00 – 11:00 h.) v cyklu Víkendová příloha k 100. výročí chvíle, kdy se básník uchýlil do věže muzotského zámku, kde prožil poslední etapu svého života.
Portrét 1/5 (2001)
Nikolaj Vasiljevič Gogol. Četba na pokračování z klasického díla ruské literatury. Překlad Anna Nováková. Připravil Miroslav Staněk. Režie Dimitrij Dudík.
Účinkuje Boris Rösner.
Natočeno 2001 (1 díl cca 27 min.). Repríza 1. dílu 26. 6. 2019 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h).
Alternativní název: Podobizna.
Když myslím na Evropu (2004)
Rio Preisner. Esej českého germanisty a literárního vědce. Připravil Petr Turek. Režie Ivan Chrz.
Účinkuje Rudolf Pellar.
Natočeno 2003. Premiéra 13.10. 2004 (ČRo 3 Vltava, 10:00 h.) v cyklu Psáno kurzívou. Repríza 14. 10. 2004 (ČRo 3 Vltava, 4:45 h.) v cyklu Psáno kurzívou; 7. 10. 2016 (ČRo 3 Vltava, 15:05 h.; 15 min.) v cyklu Psáno kurzívou; 27. 2. 2019 (ČRo 3 Vltava, 9:10 h.) v cyklu Esej; 15. 11. 2025 (ČRo 3 Vltava, 8:05 h.) v cyklu Esej a Víkendová příloha.
Podfukářská série 1/7 (1993)
O’Henry. Rozhlasová dramatizace slavných humoristických příběhů. Přeložil A. J. Šťastný. Dramatizace Jana Knitlová. Ústřední píseň zpívá Ondřej Havelka. Dramaturgie Jarmila Konrádová. Režie Karel Weinlich.
Účinkují Alois Švehlík, Tomáš Töpfer, Lukáš Hlavica, Michal Pavlata, Stanislav Oubram, Antonín Hardt, Jan Řeřicha, Miloš Rozhoň, Jakub Zdeněk, Pavel Pípal, Simona Stašová, Antonín Molčík, Gaston Šubert, Jiří Binek, Ladislav Brothánek, Dana Syslová a Václav Kotva.
Natočeno v roce 1993. Premiéra 1. dílu 6. 11. 1993 (Praha, 9:45 – 10:23 h.). Repríza 1. dílu 13. 9. 2015 (ČRo 3 Vltava, 10:30 h.).
1. Vepřová morálka. Osoby a obsazení:Jeff Peters (Alois Švehlík), Andy Tucker (Tomáš Töpfer), Rufe Tatum (Lukáš Hlavica), Monty Silver (Michal Pavlata), Bill (Stanislav Oubram), kupec (Antonín Hardt), strážmistr (Jan Řeřicha), Misfitzky, obchodník (Miloš Rozhoň), Peevyová, bytná (Simona Stašová), Tapley (Antonín Molčík), úředník (Gaston Šubert), Mac (Václav Kotva), vyvolávač v cirkusu (Ladislav Brothánek) a ??? (Jiří Binek). (34:26 min.).
2. Asyl Černého Billa. Osoby a obsazení: Osoby a obsazení: Jeff Peters (Alois Švehlík), Andy Tucker (Tomáš Töpfer), Bill (Stanislav Oubram), Monty Silver (Michal Pavlata), Ogden (Josef Vinklář), zástupce šerifa (Ivan Gübel) a šerif (Petr Pelzer). (34:52 min.).
3. Výkupné za rudého náčelníka. Osoby a obsazení: Jeff Peters (Alois Švehlík), Andy Tucker (Tomáš Töpfer), kluk (Jakub Zdeněk) a Dorset (Pavel Pípal). Repríza 27. 9. 2015 (ČRo 3 Vltava, 10:30 h.; 28:25 min.).
4. Exaktní věda o sňatku. Osoby a obsazení: Jeff Peters (Alois Švehlík), Andy Tucker (Tomáš Töpfer), vdova (Dana Syslová), Smith (Jan Teplý) a agent (Jiří Klem). Repríza 4. 10. 2015 (ČRo 3 Vltava, 10:30 h.; 35:17 min.).
5. Jak doběhnout vlka. Osoby a obsazení: Jeff Peters (Alois Švehlík), Andy Tucker (Tomáš Töpfer) a Murkinson (František Němec). Repríza 11. 10. 2015 (ČRo 3 Vltava, 10:30 h.; 25:03 min.).
6. Katedra filantromatematiky. Osoby a obsazení: Jeff Peters (Alois Švehlík), Andy Tucker (Tomáš Töpfer), muž (Luděk Nešleha), kolportér (Marek Tomažič), žena (Růžena Preisslerová), starosta (Mirko Musil), Jim, bankéř (Oldřich Vlach), studenti (Martin Sobotka, Michal Suchánek, Martin Zounar, Marek Tomažič a Jan Teplý ml.) a další. Repríza 18. 10. 2015 (ČRo 3 Vltava, 10:30 h.; 27 min).
7. Nemluvňata v džungli (29:06 min.). Rozhlasová úprava Leoš Rousek. Hudba Emil Viklický. Osoby a obsazení: Jeff Peters (Alois Švehlík), Andy Tucker (Tomáš Töpfer), Monty Silver (Michal Pavlata), Klein (David Prachař), J. P. Morgan (Jiří Holý), zastavárník (Ilja Racek), číšník (Luděk Nešleha) a vrchní (Miloš Rozhoň).
Lit.: anonym: O. Henry: Podfukářská série (1/7). In web ČRo 3 Vltava, září 2015 (článek). – Cit.: Povídky amerického humoristy O. Henryho svým vtipem a překvapivou pointou nepřestávají bavit nové a nové generace čtenářů. Jejich autor byl mužem mnoha talentů a nepostrádal dobrodružnou povahu, která ho dokonce na čas přivedla až do vězení. Své vtipné příběhy však psal i tam a po propuštění se už plně věnoval psaní.
Série O. Henryho příběhů, jejichž hrdiny jsou vykutálení podvodníčci, kteří cestují křížem krážem Amerikou a se střídavým úspěchem provozují své svérázné podnikání, byla inspirací pro sedmidílný rozhlasový seriál. Po několik týdnů vás budou na cestách po městech, městečkách i zapadákovech Spojených států provázet dva sympatičtí šejdíři a podfukáři Andy a Jeff, kteří – navzdory svému řemeslu – nepostrádají cit pro morálku.
V prvním příběhu nazvaném Vepřová morálka Jeff pobaví své přátele z branže svým příběhem o neúspěšném hledání férového společníka, v němž se ukáže, že i začátečník může mít někdy navrch nad mistrem.
Poslední noc posledního cara (1997)
Edvard Radzinskij. Hra o obětech bolševické revoluce. Přeložili Jiří a Růžena Seydlerovi. Rozhlasová úprava Lída Engelová a Jaroslav Someš. Stereofonní scénář Jiří Furman. Scénická hudba Petr Mandel. Dramaturg Hynek Pekárek. Režie Lída Engelová.
Osoby a obsazení: Mikuláš Alexandrovič Romanov (Viktor Preiss), Alexandra Fjodorovna Romanovová (Helena Friedrichová), Fjodor Lukojanov (Jan Hartl), Jakov Michajlovič Jurovskij (Ladislav Mrkvička), Jevgenij Sergejevič Botkin (Jaroslav Someš), mladík (Jan Szymik), sestra v nemocnici (Jitka Žídková), komentátor (Vladimír Fišer). Dále účinkují Jana Kamarádová, Anna Kamarádová a Alžběta Svobodová.
Natočeno v roce 1997 (79 min). Repríza 11. 7. 2009 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.) v cyklu Rozhlasové jeviště; 17. 7. 2018 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h) v cyklu Současná hra.
Lit.: Venclová, Renata: Edvard Radzinskij: Poslední noc posledního cara. In web ČRo 3 Vltava, 17. červenec 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Poslední okamžiky posledních Romanovců. Hru Edvarda Radzinského o obětech bolševické revoluce nastudovala v roce 1997 režisérka Lída Engelová, která do hlavních rolí obsadila Jana Hartla, Ladislava Mrkvičku, Viktora Preisse a Helenu Friedrichovou. Uvádíme v roce 100. výročí jekatěrinburgských událostí. Poslouchejte on-line do 23. července 2018.
Od samého začátku stála myšlenka ruské revoluce na přesvědčení o nutnosti zabít cara. Pro revolucionáře a nihilisty představovala smrt cara mezník, po jehož překročení už pro ruskou společnost nebude cesty zpět. Anarchista Něčajev (podle kterého napsal Dostojevskij postavu Petra Verchovenského v románu Běsi) prý na otázku, koho je nutné odstranit, odpovídal: „Celou ektiňu“. Tím myslel celou carskou rodinu, ektiňa je totiž modlitba, při které se vyjmenovávají všichni její členové.
Na cara Alexandra II. bylo za dobu jeho vlády spácháno celkem sedm atentátů, poslední v roce 1881 se mu stal osudný. Ale až bolševici dostali po převratu v roce 1917 do rukou celou carskou rodinu Alexandrova vnuka Mikuláše II. a po několikaměsíční internaci cara, jeho ženu a pět dětí v červenci 1918 bez soudu popravili.
Hrůzný průběh noci z 16. na 17. července 1918 připomíná hra ruského spisovatele a dramatika Edvarda Radzinského Poslední noc posledního cara. Věnoval se v ní nejen „posledním okamžikům posledních Romanovců“, ale také spekulacím o tom, jestli masakr ve sklepení Ipatjěvského domu v Jekatěrinburgu mohl někdo z carské rodiny přežít. V době, kdy Radzinskij hru psal, nebyly ještě nalezeny a identifikovány ostatky všech obětí. To se stalo až v roce 2007, kdy byla nalezena poslední dvě těla.
Ostatky většiny členů carské rodiny a jejich služebnictva byly nalezeny v květnu 1979 amatérskými nadšenci, objev byl ale uchován v tajnosti až do rozpadu SSSR. Exhumovány byly v červnu 1991. V průběhu vyšetřování trestného činu, které vedla Prokuratura Ruské federace, byli Romanovci identifikováni. Vzorky DNA také potvrdily příbuzenský vztah s princem Filipem, vévodou z Edinburghu (je vnukem carevniny starší sestry), manželem britské královny Alžběty II. Dvě chybějící oběti, ostatky careviče Alexeje a jeho sestry Marie, byly v roce 1918 kvůli zmatení stop zahrabány zvlášť, aby po jejich případném objevení nebylo hned jasné, že jde o carskou rodinu a její služebníky. Těla Alexeje a Marie byla objevena až v roce 2007 – nedaleko nálezu pozůstatků ostatních.
Edvard Stanislavovič Radzinskij (*1936) ruský dramatik, spisovatel a historik, autor několika knih o významných osobnostech ruských dějin. V devadesátých letech minulého století začal Radzinský psát populární vědecké práce o tragických obdobích ruské a světové historie, o slavných historických osobnostech. Tak vznikly knihy o Rasputinovi, Stalinovi a také o posledním ruském caru Mikulášovi II. Jako dramatik se u nás Radzinskij prosadil už před listopadem 89 zásluhou volné trilogie Lunin aneb Smrt Žaka v přítomnosti Pána, Divadlo za časů Nerona a Seneky a Hovory se Sókratem. (…)
Lit.: Bojda, Tomáš: Sto let od konce carismu v Rusku. In web RadioDock, 14. 7. 2018 (recenze). – Cit.: Letní prázdniny přinášejí v roce výročních osmiček několik významných výročí či jubilejních oslav. Kromě devadesátých narozenin dramatika a prozaika Pavla Kohouta si připomínáme také nedožitou stovku švédského filmového mága Ingmara Bergmana. Sto let zároveň uplynulo od zavraždění posledního ruského cara Mikuláše II., jehož osud literárně zpracoval význačný ruský spisovatel a historik Edvard Radzinskij ve svém románu Poslední car: Zavraždění Mikuláše II. a jeho rodiny. Radzinského prózu pro rozhlas upravil Jaroslav Someš a Lída Engelová, která se stala zároveň režisérkou inscenace Poslední noc posledního cara. Nahrávku z roku 1997 reprízuje Vltava v úterý 17. července, tedy přesně v den stého výročí carovy smrti.
Edvard Radzinskij si získal renomé jako autor historicky laděných próz vycházejících z ruských dějin. Mimo faktograficky přesného svědectví o pádu carismu v Rusku Radzinskij publikoval také biografické portréty Stalina (1997) Rasputina (2001) nebo cara Alexandra II. (2005). Českému rozhlasovému publiku Radzinského představil Jiří Horčička, který v roce 1987 režíroval inscenaci Lunin aneb Smrt Žáka v přítomnost Pána, v níž se velké příležitosti dostalo zejména Eduardu Cupákovi v titulní roli Lunina. Radzinskij svými politicky angažovanými spisy dodnes sbírá celosvětové uznání, je držitelem několika mezinárodních ocenění.
Inscenace Poslední noc posledního cara rekonstruuje násilné převzetí moci bolševiků v Rusku. Car Mikuláš Alexandrovič Romanov byl spolu s carevnou Alexandrou Fjodorovnou i pěti dětmi nejprve odvezen do uralského Jekatěrinburgu, následně zde poté s celou rodinou zastřelen. Režisérka Engelová se soustředila zejména na detailní vybudování plastické atmosféry strachu, hrozby, napětí a blízké smrti. Koncentrace výrazových prostředků vyniká v komponovaném prostoru stísněného sklepení, kde carská rodina čeká na rozhodnutí nad svým osudem. Špičkové herecké obsazení zkušených rozhlasových herců přispělo k niterné kresbě charakterů, které se nerozehrávají do větších oblouků, zato o to naléhavěji zpřítomňují psychofyzický stav obětí i pachatelů. Car Mikuláš je v podání Viktora Preisse do posledních chvil důstojným mužem. Preissův jemně odstíněný projev stojí na pečlivé artikulaci i mistrně zvládnuté práci s dechem, carevna Heleny Friedrichové je naopak živočišnější, emočně rozmanitější. V kontrastu k oběma stojí čekisté Fjodor Lukojanov Jana Hartla a Jakov Jurovskij Ladislava Mrkvičky, postavy nervní, kterým oběma herci vkládají výrazovou dynamiku i intonační naléhavost. Právě Jurovskij se stal vrahem cara, careviče Alexeje i dcery Taťány.
Engelové režie, v níž vynikají hlasové dispozice interpretů, udržuje kromě úvodního a závěrečného sborového nápěvu kompaktní rámec komorní herecké inscenace, zdánlivě strohé ve využívání zvukových vrstev, které však nahrazují interpretační kvality herců a nosnost tragického příběhu. Brutalitu vývoje ruských dějin dokládají slova komentátora (Vladimír Fišer), jenž na závěr připomíná, že „všichni vedoucí činitelé Uralu, kteří podepsali rozsudek smrti carské rodiny, byli zastřeleni ve stalinských lágrech. Všichni, kteří zločin spáchali, zemřeli ve své posteli, jak o to prosil Boha poslední car…“
Rytíři kulatého stolu 1/3 (1998)
Michal Lázňovský. Rozhlasová legenda o zrození kulatého stolu krále Artuše ve třech dílech. Hudba Petr Mandel. Dramaturg Ivan Hejna. Režie Jiří Horčička.
Osoby a obsazení: Merlin starší (Josef Somr), Merlin mladší (Ivan Řezáč), Blasius (Vladimír Ráž), matka (Jarmila Švehlová), ženy (Drahomíra Fialková, Antonie Hegerlíková, Miriam Kantorková), soudce (Aleš Procházka), soudcova matka (Věra Galatíková), poslové (Oldřich Vlček, Miloš Hlavica, Dimitrij Dudík, Jaroslav Vlček), Votynger, král (Ladislav Frej), muž (Miloš Rozhoň), žebrák (Stanislav Zindulka), mágové (Dalimil Klapka, Milan Riehs, Otakar Brousek st.). Dále účinkují Miloš Hlavica, Věra Hučínová, Taťjana Medvecká, Antonín Molčík, Rudolf Pellar, Svatopluk Skopal.
Natočeno 1998.
Premiéry:
1. díl: Merlin. Premiéra 16. 1. 1999. (49min.)
2. díl: Artuš. Premiéra 23. 1. 1999. (47 min.)
3. díl: Kulatý stůl. Premiéra 30. 1. 1999. (45 min.)
Repríza 10., 17. a 24. 1. 2009 (ČRo 2 Praha, 13:05 h.); 2., 9. a 16. 7. 2016 (ČRo 2 Praha, 13:05 h.).
Lit.: anonym: Michal Lázňovský: Rytíři kulatého stolu (1/3) – Merlin. In web ČRo 2 Praha, červenec 2016 (anotace). – Cit.: Merlin měl podle pověsti zvláštní schopnost vidět věci, které se staly, právě se dějí a které teprve nastanou. Mágové vyvěštili, že král Vortigen nedostaví svůj hrad, dokud se do malty nepřidá krev dítěte, jehož otcem nebyl člověk. A ta krev má být Merlina, syna zbožné ženy a démona, který do ní jednoho dne vstoupil. Merlinův osud byl určen dávno předtím, než se narodil a nyní nezbývá nic jiného, než jej naplnit. (…)
Lit.: Ledvinková, Václava: Sobotní hra 24.1. a nedělní pohádka 25. 1. 2009. In web ČRo 2 Praha, leden 2009 (anotace). – Cit.: V sobotu ve 13.00 pravidelně vysíláme napínavé rozhlasové hry se spoustou známých herců a v neděli, taky ve 13.00, si můžeš poslechnout nejrůznější pohádková vyprávění. Stačí se jen pohodlně usadit, naladit si stanici Český rozhlas 2 – Praha a začít poslouchat. Klikni sem a dozvíš se aktuální víkendový program…
Vyprávěním kouzelníka Merlina o příbězích mladého legendárního krále Artuše pokračuje svou třetí a poslední částí sobotní rozhlasová hra. Uvádí ji Český rozhlas 2 – Praha v pravidelném čase krátce po 13. hodině a dozvíme se v ní, kde a kdy se vlastně zrodila myšlenka zasednout společně ke kulatému stolu, u něhož jsou si všichni rovni.
V režii Jiřího Horčičky účinkují Josef Somr, Ivan Řezáč, Lukáš Hlavica, Taťjana Medvecká a řada dalších. (…)
Literární drobničky Jiřího Suchého 1/7 (2004)
Jiří Suchý. Připravil, úvodem hovoří a režii má Dimitrij Dudík. Čte autor.
Natočeno 2004 (15min.). Repríza 1. dílu 21. 3. 2019 (ČRo 3 Vltava, 23:45 h.) v cyklu Stránky na dobrou noc.
Pozn. V roce 2010 uveden čtyřdílný výběr stejného názvu.
Obsah: 1. Pozor na úl / Střela. – 2. Sám s děvčetem v dešti / Brahmaputra aneb vražda kapra – 3. Fotografická povídka / Jen tři slabiky – 4. Pan Vávra se rozhodl / Nepokradeš. – 5. Bohuželva / Cecila. – 6. Proč mají v zoologické zahradě klokana / Červ a mravenec. – 7. Smutná povídka / Nejveselejší pohřeb.
Alenka a divy v domě za zrcadlem 1/2 (1999, 2019)
Lewis Carroll. Rozhlasová pohádka na motivy knihy Alenka v kraji divů a za zrcadlem. Překlad Hana Skoumalová a Aloys Skoumal. Dramatizace Jitka Škápíková – Migelová. Hudba Petr Mandel. Dramaturgie Václava Ledvinková. Režie Karel Weinlich.
Osoby a obsazení: Alenka (Lucie Kratěnová), bílý králík (Věra Kubánková), růže (Miroslava Pleštilová), pták (Jaroslav Kepka), černá královna (Pavlína Mourková), Anton (Josef Somr), vévodkyně/bílá královna (Simona Stašová), kočka Šklíba/sedmikráska (Sylva Sequensová), černý král (František Němec), srdcová královna (Miroslava Slávka Hozová), paželv (Jiří Klem). Dále účinkují Zdenka Fleglová, Luděk Nešleha, Jana Andresíková, David Novotný, Dalimil Klapka, Pavel Pípal, Václav Flegl, Miroslava Hozová, Jiří Klem, Lenka Vintrová, Hana Brothánková, Jana Kratěnová, Richard Dohnal, Eliška Veselá, Veronika Poláčková, Zuzana Malá, Václav Jílek, František Med, Libor Bouček, Jan Flegl, Václav Flegl ml. a Dagmar Schlehrová.
Natočeno v roce 1999. Premiéra 30. 5. a 6. 6. 1999 (56 + ?? min.). Repríza 15. a 22. 5. 2016 (ČRo 2 Praha, 13:04 h); 25. a 26. 12. 2020 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.).
Vydala Radiotéka, červen 2019 (MP3).
Pozn: Pohádka o malé Alence, která se vydá do zázračného světa skrytého za zrcadlem, v němž je všechno naruby Alenka je obyčejná zvídavá holčička s velkou představivostí, která touží po dobrodružství. Vlastně byla obyčejnou holčičkou, dokud se neocitla na místě, které má do obyčejnosti opravdu daleko. Na motivy Lewise Carrolla napsala Jitka Škápíková. V režii Karla Weinlicha účinkují: Lucie Kratěnová, Simona Stašová, František Němec a další.
Co jiným trhalo uši, já slyšel jako muziku (2004)
Literárně-hudební kompozice z básní a úvah českého básníka Františka Halase a hudby, inspirované jeho dílem. Připravil Miloš Doležal. Hudbu vybral Jiří Teml. Režie Vladimír Tomeš.
Účinkují Alfred Strejček, Josef Somr a Rudolf Kvíz.
Natočeno 2004. Premiéra 24. 10. 2004 (ČRo 3 Vltava, 9:30 h.) v cyklu Souzvuk. Repríza 4. 10. 2021 (ČRo 3 Vltava, 22:00 h.; 58 min.) v cyklu Souzvuk; 12. 10. 2026 (ČRo 3 Vltava, 22:00 h.; 58 min.) v cyklu Souzvuk.
Lit.: Doležal, Miloš: Co jiným trhalo uši… In Týdeník Rozhlas 43/2004 (11. 10. 2004), s. (článek). – Cit.: Od smrti básníka Františka Halase uběhne letos na podzim 55 let (27. 10. 1949), což na závratných vahách času převážilo dobu jeho životní pouti (narodil se v roce 1901). Do Halasova básnického odkazu při této příležitosti nahlédneme v pravidelném Souzvuku z trochu jiného úhlu: z průzoru hudebního. Je známo, že František Halas měl neobyčejně vřelý vztah k výtvarníkům a výtvarnému umění. Ostatně jeden ze svazků jeho souborného díla je věnován sebraným básníkovým výtvarným textům, reflexím a proslovům. Texty jsou to živé, psané často z přátelské blízkosti, pronikající k jádru díla a nezanešené slovníkem výtvarných teoretiků. Často v nich nacházíme podloží („brousírnu motivů“, jak zdůrazňuje Ludvík Kundera) pro vznik básně (např. text o Janu Zrzavém předznamenává „Já se tam vrátím“) nebo přímo básně samostatně stojící (cyklus textů k rytinám ženských tváří Bohdana Laciny).
Naproti tomu Halasův vztah k hudbě již takto pronikající nebyl. Nebo přesněji – byl v básníkovi usazen jinak. Ví se o tom, že z hudebních nástrojů měl nejraději buben a že doma poslouchal Leoše Janáčka. Z čistě muzikantských motivů nacházíme v jeho básnickém díle pramálo – např. báseň věnovaná Bedřichu Smetanovi byla psána v kontextu válečného ohrožení. Sám tu svoji sukovitou muzikálnost a drnčivý rytmus popsal následně: Nevyznal jsem se nikdy příliš v technice básnického řemesla. Kolikrát jen Hora nebo Zahradníček snažili se mi vtlouci do hlavy tajemství trocheje, jambu a jak se ta kouzla jmenují. Nevyznám se v tom dodnes, tím se nijak nechlubím, ale je už to tak, že já ne a ne tomu porozumět. Proto ty verše tak často skřípaly a kodrcaly, ale co jiným trhalo uši, já slyšel jako nebeskou muziku a vrtačil si to po svém dále.
Nesmíme však zapomínat na Halasův vztah k lidové poezii a vůbec k lidové hudbě. Oceňoval rozmanitost a bohatství její melodie a v jejích textech umění uchopit v působivé zkratce celý život člověka od kolébky až ke hrobu. V jednom svém známém básnickém vyznání Halas říká: Mám rád lidové písně, je to Jako přírodní léčba proti chirurgii umělé lyriky. Jak jsme tu daleko od rozumářských hader řečí a sklerotických slov, máčených ještě žurnalismem. Jak je to veliké v té prostotě. Pozoruhodné však je, kolik českých skladatelů František Halas svými verši inspiroval – k písním, krátkým skladbám či hudebním kompozicím. Je jich sáhodlouhá řada a za všechny jmenujme alespoň Jaroslava Křičku, Klementa Slavického, Petra Ebena, Otmara Máchu, Jiřího Temla, ze současných například Petra Skoumala či Jana Buriana. Proto se tvůrci tohoto Souzvuku rozhodli využít nastřádaného pokladu v hudebním archivu Českého rozhlasu a připravili pořad, který nese kodrcavě halasovský název: „Co jiným trhalo uši, já slyšel jako muziku.“