Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Karel Čapek. Četbu na pokračování připravil Lumír Komárek. Režie Miloslav Jareš.

Účinkuje Vladimír Šmeral.

Natočeno 1968 (1 díl cca 29 min.).

Vydala Radiotéka 12. 6. 2020 (MP3).

Pozn.: Noetická trilogie Hordubal – Povětroň – Obyčejný život prozaika, žurnalisty, dramatika, esejisty, překladatele a kritika Karla Čapka (1890-1938) představuje bezesporu jeden z uměleckých vrcholů autorovy tvorby. Třetí díl trilogie, román Obyčejný život, vyšel roku 1934 a patří k Čapkovým zásadním prózám noetickým, v nichž si autor klade otázku ohledně povahy pravdy a možností jejího poznání.

Hrdinou románu je průměrný železniční úředník, který se na sklonku svého života pokusí popsat běh svého „obyčejného“ života. Když jej vypoví, začne sám se svým pohledem vést stále vášnivější spor o to, kým vlastně byl, jaký život skutečně žil. Postupně v sobě nachází jakoby přehlížené motivy svých činů, jakési skryté osoby, které se zdají z rámce obyčejného života vybočovat. Každý lidský život, i ten zdánlivě nejobyčejnější, je ve skutečnosti bohatý a složitý, všichni žijeme jen jednu ze svých možností. Ale i ty neuskutečněné možnosti nám pomáhají porozumět druhým lidem a chápat jejich životní příběhy. (anotace)

Nikolaj Vasiljevič Gogol. Překlad Naděžda Slabihoudová. Připravil Oldřich Hoblík. Režie Oldřich Hoblík. Realizace gramofonového snímku Jiří Šrámek. Technická spolupráce Jiří Bartoš. Střih Ivan Mikota.

Účinkuje Karel Höger.

Natočeno duben – květen 1975 (1 díl cca 25 min).Vydal Supraphon v roce 1977 (2 LP; Supralong 2 18 0423-24 X-E).

Pozn.: Četbu realizoval Karel Höger i ve starším nastudování z roku 1954 pod stejným režijním vedením.

Lit.: -hj- Rozhlas. Chvíle příjemných prožitků. In Rudé právo, 23. 7. 1976, s. 5 (článek).

Lit.: Hnilička, Přemysl:  Kterak sobě opatřit mrtvé duše. In web Naposlech.cz, 8.4.2015 (recenze). – Cit.: Mrtvé duše Nikolaje Vasiljeviče Gogola jsou jedním z nejvýznamnějších ruských románů 19. století. Sám Gogol plánoval původně napsat celou trilogii, z níž dochovaný román byl pouze prvním dílem. Druhý díl autor několikrát rozepsal a opětně zase spálil, poslední verzi v záchvatu náboženského blouznění jen několik dní před svou smrtí. Přes svou fragmentárnost zůstávají Mrtvé duše zajímavým literárním dílem.
Vše se točí kolem úředníka Pavla Ivanoviče Čičikova, který nemá jiného zájmu než zbohatnout. K bohatství však nevede mnoho cest, a tak zvolí Čičikov jednu z těch jednodušších: spekulaci. K čemu jsou bohatým statkářům „mrtvé duše“, tedy nevolníci, kteří již zemřeli, ale ještě nebyli „odškrtnuti z inventáře“? K ničemu, samozřejmě – a ještě z nich musejí platit daně. Pro Čičikova však mají cenu: po dosažení určitého počtu nevolníků šlo totiž podle tehdejšího práva zažádat o přidělení půdy zdarma v málo obydlených oblastech Ruska. Plán je tedy hotov: nezbývá než jej zrealizovat. Zdánlivě snadný úkol je však komplikován – jak jinak – složitými ruskými dušemi jednotlivých statkářů, kterým samozřejmě vrtá hlavou, proč by od nich někdo kupoval mrtvé duše…

Československý rozhlas Mrtvé duše zpracoval hned několikrát. Poprvé to bylo v roce 1936; adaptace pod názvem Mrtvé duše neboli Dobrodružství Čičikova vycházela z divadelní dramatizace Michaila Bulgakovova v překladu Václava Mengera. Rozhlasovou úpravu a režii zastal divadelní režisér Jindřich Honzl a do role Čičikova obsadil populárního herce Sašu Rašilova, který vedle čistě komediálních postav dokázal ztvárnit i ty tragikomické či tragické. V postavě čtenáře – vypravěče mohli posluchači slyšet Zdeňka Štěpánka, statkáře hráli František Smolík, Jaroslav Průcha a Ludvík Veverka. K dnešnímu dni se bohužel dochoval jen scénář a dobová kritika, která o nastudování prohlásila: „Spíše než se hrou setkali jsme se tentokrát s novým útvarem románové reportáže, která vedle kratičkých výstupů s úspěchem užívá postavy čtenáře. Četbou vybraných odstavců z Gogolovy knihy se scény svazují, ponechává se dílu půvab vyprávěného a zachovává se celistvost Gogolovy tvůrčí osobnosti.“

Další dramatické zpracování vzniklo v roce 1959 – pod názvem Dobrodružství kolegijního rady Pavla Ivanoviče Čičikova ji ze svého vlastního překladu zdramatizoval Karel B. Palkovský, režíroval Oldřich Hoblík. Čičikova představoval Ilja Prachař, statkáře Oldřich Musil, František Vnouček, Václav Vydra mladší a ani toto nastudování bohužel nepřežilo do dnešních dnů.
Oldřich Hoblík nastudoval Mrtvé duše již dříve, počátkem padesátých let – jako dramatizovanou četbu. Čičikov měl tentokrát hlasový háv Rudolfa Hrušínského a jeho obchodní partnery ztvárnili Václav Vydra starší, Bohuš Záhorský, Jaroslav Vojta a Rudolf Deyl mladší. Vypravěčský part připadl výtečnému rozhlasovému herci – Karlu Högerovi.

Ten se ke Gogolovým Mrtvým duším vrátil ještě v roce 1975. Na rozdíl od všech ostatních nahrávek se tato dochovala a byla vydána v roce 1977 na deskách Supraphonu a v současné době je k dispozici na stránkách Českého rozhlasu Radiotéka.

Režijně četbu vede opět Oldřich Hoblík, který tentokrát nechal na herci celý part. Četbu interpretuje Karel Höger. Těžko by totiž bylo říci či napsat, že ji „čte“. Nečte ji, on ji rozžívá, svým hlasem obléká jednotlivé postavy a vytváří z nich nepřehlédnutelné originály: zatímco u Čičikova můžeme snad hovořit o civilnějším, odosobněném projevu (koneckonců, sám Gogol jej označuje slovy „ani tlustý ani štíhlý, ani mladý ani starý“), ostatní postavy Höger rozehrává a odlišuje jakoby velkými, hrubými tahy hlasového štětce: jeho Nozdrev je skutečný grobián, huláká chraptivě a vyráží vokály, Líbeznickij mluví zase jako když se táhne med, stařičká statkářka Shánělka je upovídaná, hloupoučká, kníkavá babka. S chutí a vervou herec rozehrává hádku Čičikova a Nozdreva nad partií dámy, nechává Čičikova teatrálně vybuchovat nad zabedněností statkářky Shánělky či blahem se roztékat ve společnosti Líbeznických.

Zajímavě a přesně popsal Högerův přednes a hlas ve své knize Dialogy řeči Michal Čunderle: „Höger je stále v jakémsi zvýšeném napětí, které si nachází optimální cestu k vyjádření. Aktivuje se tak pozornost a imaginace jeho i posluchačova a dochází ke skutečnému sdělování a sdílení. Vytváří se silové pole, v němž po počátečním zažehnutí proudí energie již sama, sama sebe nabíjejíc. Slova přicházejí k uchu posluchače nesena silou konkrétní představy – nabita věcným sdělením a emotivním vzrušením. (…) Höger mluví jako ten, kdo ví a na věděné bez zbytečných příkras poukazuje. Tu a tam se dostává ke slovu lehce ironický komentátor, zejména se však jako opozitum vůči intelektuálnímu rozumění objevují tóny emotivního, zúčastněného vědění.“

Od vzniku nahrávky Mrtvých duší, které nyní vydává Radiotéka a v MP3 nabízí ke stažení, uběhlo již čtyřicet let. Díky nadčasovosti Gogolova románu a stálé modernosti Högerova projevu je však stále strhující.

Lit.: Nováková, Jindřiška: Pana režiséra Hoblíka jsem znala osobně. In Facebook, 9. 4. 2015 (reakce na recenzi). – Cit.:  Pracoval jako jemný, trpělivý psycholog znalý všech záhybů lidské duše. Škoda, že jsem nemohla tiše přihlížet jeho práci s geniálním vypravěčem Karlem Högerem… v té době si užívali luxus dlouhého zkoušení nad textem ve zkušebně, a teprve potom přešli do studia k natáčení, které probíhalo volným tempem a beze spěchu. Pak následovalo analogové stříhání natočeného materiálu, míchání s hudbou a následné přetáčení na čistý = vysílací pás.Nepočítal se čas, nepočítaly se peníze…Herci mohli věnovat poměrně dost svého času na domácí přípravu. Tak vznikala ta nejlepší slovesná díla v rozhlase. Herci zde dostávali spoustu příležitostí k růstu v opravdové osobnosti u mikrofonu.

Lit.: Zazie v metru: N. V. Gogol ~ Mrtvé duše. In web Instagram, 13. 4. 2022 (recenze). – Cit.: Duben máme se skupinou #klasikomilove ve znamení ukrajinský literatury a já jsem jako první z našeho výběru sáhla po titulu Mrtvé duše od Gogola, kterýho znám pod vlivem školní výuky coby ruskýho klasika. Možná proto jsem od něj nikdy nic nečetla, protože klasická ruská literatura mě s výjimkou Oněgina a Anny Kareniny obešla obloukem. Avšak v současný geopolitický situaci tohle národnostní rozlišení získává docela novej rozměr, co? A ruskej spisovatel, co je vlastně z dnešní Ukrajiny, tak najednou rapidně získává na atraktivitě.

Mám doma vydání krásně ilustrovaný Adolfem Bornem, ale když jsem zjistila, že je k dispozici coby audiokniha v podání mýho milovanýho mistra slova Karla Högera, dala jsem bez váhání před tištěnou verzí přednost nahrávce. A byla to neskutečně dobrá volba.

Mrtvé duše jsou vynikající satirou, kde Gogol kritizuje poměry na nevolnický Rusi v polovině 19. století. V příběhu sledujeme prospěcháře Čičikova, kterak se rozhodl profitovat na skupování zemřelých nevolníků a vytvořit tím kolem sebe auru boháče. Když to tak vezmete, moc se toho od tý doby v lidských povahách nezměnilo, takže je to vlastně parádní kritika nás samotných. Úplatky, pomluvy, prospěchářství a sílu veřejnýho mínění, to všechno v Mrtvých duších najdete a jak to pan Höger zahrál… no já jsem se nasmála!

Ohromně mě bavil Gogolův smysl pro humor a nadčasovost, s jakou kritizuje společnost. A je mi teď hrozně líto, že jsem ho coby spisovatele vždycky ignorovala. Rozhodně to není moje poslední dílo od autora, já se k němu budu s obrovskou chutí vracet. Mám chuť si přečíst Podobiznu a Bláznovy zápisky, který jsou taky v audioverzi s Janem Přeučilem.