Hector Hugh Munro-Saki. Montáž z krutých šprýmů slavného humoristy. Překlad František Vrba. Připravila Anna Smetanová. Hudební spolupráce Iva Valentová. Natáčecí technik Eliška Řehová. Zvukový mistr Miroslava Rychlá. Režie Josef Červinka.
Účinkují Jiří Ornest, Jiřina Jirásková a Josef Červinka.
Natočeno v roce 1987. Premiéra 31. 12. 1987 (Vltava, 14:00 – 15:00 h.; 56 min). Repríza 25. 9. 1994 (ČRo 2 Praha, 3:15 h.) v rámci cyklu Nejspíš nespíš; 10. 9. 2000 (ČRo 3 Vltava, 16:00 h.); 31. 7. 2005 (ČRo 3 Vltava, 20:20 h.) v cyklu Schůzky s literaturou.
Vydala Radiotéka, červen 2026 (MP3, CR.ES.2026.239). Ukázka k poslechu zde.
Pozn.: Anglický spisovatel Hector Hugh Munro, známý pod pseudonymem Saki, se v literárním světě proslavil jako mistr novodobé humoristické povídky. Jeho popularitu lze srovnávat s Oscarem Wildem nebo G. B. Shawem. Saki psal politické satiry pro Westminster Gazette a byl zahraničním korespondentem na Balkáně, v Rusku a v Paříži. Po vypuknutí první světové války dobrovolně vstoupil do britské armády a roku 1916 ve Francii zemřel. (anotace)
Lit.: Oravová, Dagmar: Kocomour a jiná zvířata. In Týdeník Rozhlas 30/2005 (18. 7. 2005), s. 16 (článek). – Cit.: „Léčba neklidem?“ táže se solidní usedlý pán, usedle oblečený a solidně konverzující. „O tom jsem ještě nikdy neslyšel.“ – „Slyšel jste snad o léčbě klidem pro lidi, kteří se zhroutili pod tíhou starostí a přílišného vypětí, kdežto vám škodí přemíra klidu a spokojenosti, takže potřebujete kúru právě opačnou.“ Podle Hectora Hugha Munroa potřeboval takovou léčebnou kúru nejen nebohý hrdina jeho stejnojmenné povídky, ale byla žádoucí také pro jistou společenskou vrstvu edwardovské Anglie, v níž i v prvním desetiletí 20. století přežíval soubor viktoriánských společenských konvencí a norem. Pod pseudonymem Saki (inspirovaným nikoli náhodou dobovým anglickým překladem čtyřverší Omara Chajjáma) pak svým současníkům štědře ordinoval pořádné dávky neklidu svými „krutými šprýmy“.
Roli lékařů svěřil ve svých nejznámějších povídkách duchaplnému mladému muži z lepší společnosti, který ji rád šokuje zlomyslnými legráckami. Často u toho asistují všechna možná zvířata (kůň, kočka, vůl, fretka) nebo – děti. Bystrá, podnikavá, pragmatická až zlomyslná dítka, jejichž úsudek i jednání se vyznačují přímočarou, nesmlouvavou logikou.
„Velmi často jsou Munroovy povídky kanadskými žertíky,“ píše v předmluvě ke Krutým šprýmům Graham Greene. „Oběti jsou natolik pošetilé, aby v nás nebudily soucit – jsou to lidé středního věku, lidé obdařem mocí; děje se po právu, že jsou na chvíli pokořeni, protože svět je koneckonců vždycky na jejich straně. Munro jako rytířský lapka obírá jenom boháče: za všemi těmito povídkami je vždy přísný smysl pro spravedlnost.“
Pro pořádek ještě několik dat z Munroova životopisu. Narodil se v roce 1870 v Barmě, kde jeho otec sloužil jako vrchní policejní inspektor. Po smrti matky vychovávaly malého Hectora dvě staropanenské tety, pod jejichž přísným vedením prožil neradostné dětství. Po návratu z Barmy se chlapce ujal otec; budoucí spisovatel s ním procestoval několik evropských zemí, mimo jiné pobyli krátce i v Praze. Nějaký čas to pak vypadalo, že syn se vydá na podobnou dráhu jako otec: odjel do Barmy, aby nastoupil místo v koloniální správě. V Barmě však Munro vážně onemocněl a musel odtamtud pryč. Usadil se v Londýně a stal se žurnalistou, parlamentním zpravodujem a nakonec spisovatelem. Zemřel ve 46 letech – narukoval do britské armády a v listopadu 1916 padl ve Francii. Jako spisovatel začínal Munro-Saki carrollovsky inspirovanou politickou satirou (Westminsterská Alenka), pokračoval pak krátkými humoristickými povídkami, které později sdružovali do sbírek (Reginald, Z letopisů Clovisových, Bestie a nadbestie). Ty mu také zajistily čestné místo nejen v anglické literatuře. Čeští čtenáři znají Sakiho ze dvou kultovních výborů: Kruté šprýmy a Léčba neklidem. (…)