Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Miloš Rejnuš. Variace na hru A. Millera Smrt obchodního cestujícího. Hudba Karel Kupka. Inspicie Mirek Balla. Mixáž Marie Marková. Asistentka režie Marie Friedlová. Režie Věra Pražáková.

Osoby a obsazení: Willy, obchodní cestující (Alois Müller), Linda, jeho žena (Zora Rozsypalová), Harold, jejich syn (Ladislav Mrkvička), Šéf (Bohuslav Čvančara), jeho žena (Alena Tománková), dcera (Ondra Volná), syn (Josef Przebinda), pánové ze železničního ředitelství (František Šec a Přemysl Matoušek), pán ze střelnice (Milan Koutný), sportovec (Ivan Misař), Filip, řidič (Karel Vochoč), jiný řidič (Miroslav Olejníček), muž v předpokoji (Jaroslav Nedvěd), sekretářka (Blanka Meierová), slečna (Zdena Vařechová), hlasatel (Zbyněk Průša), reportér (Stanislav Malý), úvodní verše (Lubor Tokoš), lidé z hotelu (Věra Lišková, Marta Bielecká, Josef Kříž).

Nastudovala Ostrava v roce 1965. Premiéra 4. 2. 1966 (Československo 2, 19:45 – 21:15 h). Pravděpodobně smazáno.

Lit.: anonym: Zcela jiná smrt obchodního cestujícího. In Rozhlas, roč. 33, čís. 6 (7.-12. 2. 1966, s. 16) – citace: „Obchodní cestující Willy Loman není zde už jen pasívním produktem společnosti (…), nýbrž i aktivním nositelem zla, jako konec konců každé maloměšťáctví.“ – Poslední hra M. Rejnuše.

Lit.: Hájková, A.: Děsně moc práce. In Rovnost, 5. 2. 1966, s. 3 (recenze).

Lit.: Hájková, A.: Posmrtná premiéra Miloše Rejnuše. In Práce, 4. 2. 1966, s. 3 (recenze).

Lit.: Šafaříková, D.: Posmrtná premiéra Miloše Rejnuše. In Práce, 4. 2. 1966, s. 5 (recenze).

Lit.: Uhde, Milan: Co na sebe vím VII. In Divadelní noviny, 4. 5. 2010 (vzpomínky). – Cit.: (…) Měl jsem rád Milošovu hru Děsně moc práce inspirovanou zavražděním prezidenta Kennedyho: organizátoři jeho vraždy mají pracovně velmi náročný úkol a vyrovnávají se s ním s vynaložením všech sil. Na mou radu předeslal Miloš této hře moto Vladimíra Holana: Práce? Ano, ale co je práce? Býti topičem v krematoriu…?

Lit.: Dufková, Eugenie: Na okraj. Philosophica Aesthetica 33 – Musicologica Olomucensia IX. Olomouc, Univerzita Palackého, 2007 (článek). – Cit.: (….) 22. listopadu l963 byl v Dallasu spáchán atentát na prezidenta Spojených států amerických Johna F. Kennedyho. Skličující událost přesvědčila autora, že tragické konflikty nelze hledat jen v minulosti a rozhodl se vytvořit trilogii her, jejichž tématem měl být atentát na hlavu státu. Trilogie měla vycházet ze tří historických údobí, vždy v blízkosti všeobecně známého díla: východiskem měl být základní motiv literární předlohy – přitom původní téma zamýšlel autor dovést jinam. První hrou trilogie byla rozhlasová hra Děsně moc práce (Smrt obchodního cestujícího II), druhý díl měl tvořit Urhamlet, třetí pak téma antické, látku k němu hledal. Základem měl být příběh muže, jehož posláním a zároveň jediným úkolem bylo chránit prezidenta v případě atentátu. K atentátu dojde a ve zlomku vteřiny před smrtí měla se celá hra odehrát jako předsmrtná úvaha o tom, je-li možno tuto oběť žádat. Literární předlohu stále nemohl najít. (…)

Miroslav Vlk. Kriminální příběh z Prahy 30. let. Dramaturg Jiří Hubička. Scénická hudba Jiří Štusák. Režie Pavel Krejčí.

Osoby a obsazení: Arnošt Müller, policejní komisař (Jan Pilař), Milan Berg, kasař (Josef Vinklář), Jana Ziková, zapisovatelka (Romana Chvalová) a služba (Boris Šlechta).

Nastudoval Hradec Králové v roce 1989. Premiéra 15. 7. 1989 (Praha, 19:12 – 20:00 h.; 47 min.). Repríza 26. 7. 2025 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.) v cyklu Hra na sobotu.

Pozn.: Název bývá někdy uveden chybně jako Dobré srdce kasaře Bergra.

Jiří Bednář. Střípky z dětství Hanse Christiana Andersena s fragmenty rozhlasových pohádek. Rozhlasová úprava Ivan Hejna (= Ivan Hubač). Dramaturgie Václava Ledvinková.Režie Karel Weinlich.

Účinkují Matěj Dostál, Jiří Rožeň, Jiří Konvalinka, Linda Rybová, Petr Pelzer, Simona Stašová, Marie Marešová, Jana Andresíková, Jakub Štěpán, Petr Pulc, Jakub Zeman, Lukáš Procházka, Magdaléna Rutová, Luděk Nešleha, Karel Kratochvíl, Adam Rut, Martin Luhan, Vojtěch Duřt, Antonín Hardt, Aleš Říha, Karolina Nahodilová, Gaston Šubert a Jaroslav Kepka.

Natočeno v roce 2002. Repríza 5. 4. 2014 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.; 46 min.); 28. 7. 2019 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.; 46 min.).

Daniela Fischerová. Původní rozhlasová hra na půdorysu setkání mladé dívky se zvláštním manželským párem, jehož vzájemný poměr představuje poněkud drsnou variantu pygmaliónského motivu.  Hudební improvizace Josef Pech. Dramaturgie Jarmila Konrádová. Režie Hana Kofránková.

Osoby a obsazení: muž (Josef Kemr), drahá slečna (Martina Hudečková) a dívka se zázračnou pamětí (Lenka Termerová).

Premiéra 25. 12. 1991 (Vltava, 20:50 h.; uvedeno společně s hrami Král omylů a Micura nežere pod souhrnným názvem Tři mikrohry nebo také Tři rozhlasová minidramata). Repríza 2. 1. 2015 (ČRo 3 Vltava, 9:30 h.; 13 min.) v cyklu Kabinet; 6. 1. 2019 v rámci cyklu Repete (ČRo 3 Vltava, 16:00 h).

Pozn.: Podle tohoto textu vznikla i televizní inscenace s Vlastimilem Brodským a Gabrielou Vránovou (režie Ondřej Kepka, 1996).

Text in: Fischerová, Daniela: Velká vteřina. Praha, Hynek 1998. – Časopisecky in: Svět a divadlo 8/1991.

Michael Ende. Rozhlasová pohádka na motivy stejnojmenné knihy. Překlad Milada Misárková. Dramatizace Jitka Škápíková. Hudba Petr Mandel. Dramaturgie Václava Ledvinková. Mistr zvuku Milan Křivohlavý. Záznam a střih Alena Vejsadová. Režie Ivan Chrz.

Osoby a obsazení: děvčátko Momo (Berenika Kohoutová), Gigi, průvodce (Václav Vydra III.), Beppo, metař (Stanislav Zindulka), mistr Hóra, vládce času (Viktor Preiss), želva Kasiopea (Daniela Kolářová), centrála (Jaroslav Kepka), šéfagent XXL 001 (Pavel Soukup), agent (Jan Přeučil), policista (Dalimil Klapka), hostinský Nino (Bronislav Poloczek), agentka pana Gigiho (Valérie Zawadská). Dále účinkují Pavel Oskar Gottlieb, Jiří Havel, Martina Hudečková, Daniela Bartáková, Stanislav Lehký, Dana Reichová, Petr Šplíchal, Josef Plechatý, Tereza Podlešáková, Jana Knappová, Jiří Litoš a Tomáš Pergl.

Natočeno v roce 2004. Premiéra 8. 5. 2005 (ČRo 2 Praha, 13:00 h.; 60 min.). Repríza 9. 4. 2006 (ČRo 2 Praha, 13:00 h.); 15. 11. 2009 (ČRo 2 Praha, 13:00 h.); 23. 9. 2012 (ČRo 2 Praha, 13:00 h.); 11. 10. 2025 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.) v cyklu Hra na sobotu.

Lit.: Škápíková, Jitka: Děvčátko Momo a ukradený čas. In Týdeník Rozhlas 18/2005 (25. 4. 2005), s. 7 (článek). – Cit.: Momo ke mně přišla, jak už to bývá, náhodou. To jsme byly s mou dcerou Kájou na jakémsi lyžařském týdnu pro rodinky s dětmi, kde se hrála „táborová hra“. Jejím obsahem bylo uhodnout hádanku. Cosi o minulosti, současnosti a budoucnosti. Nepřišla jsem na to ani náhodou a bylo to k vzteku. Ale bylo to z jisté knížky, jak jsem zjistila a nebylo to hloupé. A tak jsem si tu knížku obstarala hned po návratu domů. Jmenovala se „Děvčátko Momo a ukradený čas“ a napsal ji nějaký Michael Ende. Pro mne, kaju se, zcela neznámý autor, o jakémsi Never ending story jsem neměla – já nepřítel komerce – tehdy ani potuchy. Knížku jsem přečetla jako vždycky (tomu se říká „profesionální deformace“) ze zorného úhlu, zda by se, když už, nedala dramatizovat. Tenkrát jsem došla k tomu, že nedala.

Ale stejně mi vrtala hlavou. Je v ní spousta slov, spousta dějů, na můj vkus málo obrazivého jazyka, málo slovního humoru, přílišná dějová šíře, žádná zkratka, jak z té mnohosti vytesat sevřený děj. Ale stejně mi to nedalo. O čem že to vlastně je? Ta divná, tak trochu kouzelná holka Momo. Co to má u všech-všudy za kouzlo? Umí naslouchat. Umí tak jednoduchou věc v době, kdy naslouchání vyšlo z módy, protože teď letí spěch. A spěch a naslouchání nejde dohromady. Naslouchat, to chce zastavit se, dát tomu druhému kus svého času, pozornosti. A pak se teprve můžeme dozvědět věci!

Jenže čas, to je velmi drahé zboží! Časem je třeba šetřit. Proč? Pánbuví. Snad proto, že pak dosáhneme něčeho vehkého, něčeho… Čeho? Musíme šetřit časem a nedělat nic, co by mám nepřinášelo zisk. Protože zisk, to je to, o co běží. Zisk a sláva! (polní tráva). A tak meleme pořád dokola větší a větší nesmysly, jen když nám publikum tleská, a tak se jako veverky v kole ženeme za úspěchem nebo jánevímčím, a náš lidský čas se zatím rozplývá jako dým, jako by ho lačně šlukovaly jakési šedé potvoiy, které parazitují na našem neštěstí, o kterém jsme si původně a bláhové mysleli, že právě to je štěstí.

Momo není pohádka. Momo je chmurný obraz našeho mediálního a medializovaného světa. Kolik lidí, kteří se stali oběťmi šedých potvor, znám ze svého okolí? Kolika bych chtěla pomoci? Jen kdybych byla malá Momo. A to nejsem. Ale neměla bych i já někdy zajít k Momo? Momo prý umí naslouchat. A kdy mi naposledy někdo naslouchal? A tak jsem o tom aspoň napsala pohádku. Ta zmíněná hádanka o minulosti, současnosti a budoucnosti se do ní už nevešla. To víte, nebyl čas.

Lit.: anonym: Michael Ende: Děvčátko Momo a ukradený čas. Mladičká Berenika Kohoutová v oceňované fantasy od autora Nekonečného příběhu. In web ČRo 2 Praha, 11. 10. 2025 (článek) – Cit.: Berenika Kohoutová, Václav Vydra, Stanislav Zindulka, Viktor Preiss, Daniela Kolářová a další v nevšedním vyprávění o dívce, která přemohla zloděje času a vrátila lidem ztracenou schopnost vnímat čas. Poslechněte si strhující příběh plný poetiky a napětí o neustálém shonu a spěchu v nás i kolem nás, o prapodivných šedých mužích, kteří nás okrádají, o Mistru Hórovi a jeho želvě a o malé, zdánlivě obyčejné dívence, která má jedno neobyčejné kouzlo. Umí totiž naslouchat. (…)

Victor Hugo. Dramatizace přibližující revoluční rok 1793. Překlad a dramatizace Milena Tomášková. Hudbu složil a řídí Ladislav Matějka. Dramaturg Vladimír Gromov. Režie Jiří Roll.

Účinkují Miloslav Holub, Adolf Kohuth, Bedřich Kolliner, Karel Vochoč, Václav Antoš, Stanislav Malý, Milena Asmanová, Eva Jelínková, Ondřej Malý, Tomáš Zaoral, Přemysl Matoušek, Miroslav Horák, Jan Vlasák, Alexandr Postler, Miroslav Olejníček, Mojmír Vyoral, Karel Bartoň a další.

Nastudovala Ostrava v roce 1975. (77min.).