Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Václav Hrabě. Scénář Irena Žantovská. Hudba Karel Růžička st., Karel Růžička ml. Hrají Karel Růžička st. – piáno, Karel Růžička ml. – saxofon. Režie Petr Žantovský.

Účinkuje Jan Potměšil.

Natočeno v červnu 1993 ve studiu AVOS. Vydal Ultraphonet v roce 1993 v edici Ars pro vitae (1 MC, 96520024, 33:46).

Alternativní název: Blues pro bláznivou holku.

Obsah: 1. Blues za Vladimíra Majakovského (úryvek), 2. Blues o smutku zhasínajícího teplometu, 3. Reduta blues, 4. Stoptime, 5. Voda načichlá nikotinem, 6. Kdybych měl dospat všechny svoje nedospánky, 7. Litanie za končícího rána, 8. Zavři oči, 9. Variace na renesanční téma, 10. Ty, 11. Sonet, 12. Bourée, 13. Potom a teď a potom, 14. Září – odpoledne, 15. Romance, 16. Tma stéká do kaluží, 17. Po špičkách couvaje, 18. Chvíle, 19. Pár tónů, 20. Báseň skoro na rozloučenou, 21. Posílen pivem a četbou klasiků, 22. Blues za Vladimíra Majakovského (úryvek).

Jules Laforgue. Překlad Jaroslav Zaorálek. Scénář a režie Petr Adler. Hudba Jiří Berkovec. Hrají Jitka Plchová (flétna) a Ivo Kieslich (bicí).

Účinkují Jiřina Jirásková, Milan Mach.

Natočeno 31. 1. 1970 (Divadlo hudby). Vydal Supraphon (Su 018 0780). Reedice Supraphonline 1. 2. 2020 (MP3).

Lit.: Kutina, Jiří: „Jules Laforgue Pan a Syrinx“ (sleeve-note) – Cit.:  Kdybychom chtěli hledat osudové analogie, pak by životní běh autora básnické prózy „Pan a Syrinx“ mohl být srovnáván s pozemským údělem našeho Jiřího Wolkra. Jen číslovku bychom museli trochu opravit, velký francouzský symbolista zemřel na souchotiny mlád dvacet sedm let…O jeho významu pro francouzský symbolismus a další vývoj poezie svědčí nejen množství monografií o něm ve Francii vydaných, ale i svěžest textu, který byl Jiřinou Jiráskovou a Milanem Machem nastudován….Zamyslíme-li se nad těmito slavnými příběhy světové literatury, vidíme, že mají jeden spojovací článek, kterým je marnost. Marnost lidských snah, marnost lásky a na všechny bez výjimky namíří Laforgue sví básnické pero s ironickou náplní. Marná touha po štěstí a lásce nachází vyznění i v antickém námětu o Panovi a nymfě Syrinx….

Uvedení básníkova díla v citlivém Zaorálkově překladu dává nám možnost poznat bohatě odstíněnou výrazovou škálu, vyrůstající z nesmírné autorovy citovosti, jeho složité nitro a marnost jeho snů, jeho sílu jít za ideálem života, dokud mu smrt nevyrazila pochodeň z ruky…

Vybral prof. dr. Julius Dolanský. Hudba Antonín Dvořák. Technická spolupráce Miroslav Prokeš.
Režie Josef Cincibus.

Recitují Zdeněk Štěpánek (1, 7, 22, 26), Miloš Nedbal (9,16,19), Václav Voska (3, 10, 14,23), Miroslav Doležal (8,12,18,21,25), Otakar Brousek st. (2, 5, 11, 13,20,24) a Jiří Šrámek (4,6,15,17).

Natočeno ve studiu Lucerna (březen 1963). Vydal Supraphon v roce 1964 (Supraphon, Gramofonový klub – řada slovesného umění DV 15185). (more…)

Marie Majerová. Recituje Ludmila Pelikánová.

Supraphon, 1987.

Výběr Krylovy poezie Daniela Bakerová. Hudba Marián Varga. Poznámka na obalu desky Antoním Brousek.

Recituje Karel Kryl a Daniela Bakerová.

Vydal H+H Publishers v roce 1992 (1 LP; 60 min.).

Obsah: 1. Jde jaro do léta (1991) – 2. 7 básniček na zrcadlo (1974) – 3. + 3 do dopisu (1991-2) – 4. Amoresky (1982) – 5. Minula sobota (1976) – 6. Slovíčka (1980) – 7. Zbraně pro Erató (1987).

Výběr z poezie ruských klasiků uspořádal Emanuel Frynta. Přeložili Emanuel Frynta (1-15, 17-22, 24-28, 32), Petr Křička (16), Josef Hora (23, 29 -31) a Marie Marčanová. Hudba Petr Iljič Čajkovskij. Technická spolupráce Miroslav Prokeš. Režie inž. Josef Cincibus.

Recitují Vladimír Brabec (1, 9, 11, 14), Dana Medřická (2, 10), Miloš Nedbal (3,5,8,12,15), Ladislav Boháč (4, 6, 7, 13, 16), Milan Friedl (17, 20, 26, 28, 31), Irena Kačírková (18, 22), Václav Voska (19, 21, 23, 25, 27, 30, 33) a Vítězslav Vejražka (24, 29, 32).

Nahráno v pražských studiích SHV Lucerna (verše) ve dnech 26. května až 18. června a Domovina (hudba) v roce 1962 a 1963. Vydal Supraphon v roce 1964 (1 LP) a 1995 (1 CD).

ALEXANDR SERGEJEVIČ PUŠKIN
(1) Musa – (2) Slavík a růže – (3) Nechtěj se ptát – (4) Démon – (5) Vězeň – (6) Básník – (7) Prorok – (8) – Vyšel jsem dřív – (9) A. P. Kernové – (10) Bryčka života – (11) Miloval jsem vás – (12) Kdo vlny – (13) Kritikovi – 14 Ne, ne, už nemohu – (15) Básníkovi – (16) Exogl monumentum.

MICHAIL JURJEVIČ LERMONTOV
(17) Plachta – (18) Anděl – (19) Osamělost – (20) Ne, mladý snílku – (21) K budoucnu hledím – (22) Číše života – (23) Modlitba – (24) Epitaf otci – (25) Já nechci – (26) Buď Sbohem – (27) Existují slova – (28) Rozešli jsme se – (29) Prorok – (30) Otčina – (31) Sen – (32) A smutno a teskno – (33) Sám a sám.

Josef Peterka. Scénická úprava a režie Jan Kačer. Hudba Carl Orff (Carmina Burana) – Milada Šubrtová. Český pěvecký sbor, sbm. Josef Veselka. Českou filharmonii řídí Václav Smetáček. Odpovědný redaktor nahrávky Jiří Šrámek. Zvuk, střih a mixáž Ivan Mikota.

Recitují Nina Divíšková, Petr Čepek, Jan Vlasák.

Nahráno 6. – 20. února 1985 v pražském studiu Lucerna (z repertoáru literární kavárny Viola). Vydal Supraphon v roce 1985 (1 LP; Su 1118 3800 G).

Pozn.: Autor (* 6. března 1944 Oříkov u Sedlčan)  je český básník a literární teoretik. Josef Peterka odmaturoval v r. 1962, poté začal studovat filosofii a bohemistiku na Univerzitě Karlově, kde roku 1968, získal titul PhDr. prací Prolegomena k obsahovému rozboru. V tomtéž roce nastoupil jako učitel na gymnázium, kde vyučoval do roku 1972, kdy nastoupil do ČSAV Ústavu pro českou a světovou literaturu.
Roku 1981 se stal tajemníkem Svazu českých spisovatelů. Po rozpadu tohoto svazu (1990) přednáší na Katedře českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty UK v Praze. V Cibulkových seznamech StB je veden jako důvěrník.

Poezie
Jeho básnická tvorba se nese v reflexivních duchu, jenž je spojen s dialektikou materialismu. Na autorovu tvorbu měl velký vliv především V. Holan a R.M. Rilke. Peterka je též ovlivněn ruralismem V jednotlivých básních se objevuje tematika milostná, čistě reflexivní, společenská. Autobiografie vlka, 1980,  je první část dilogie o rozpolcení současného člověka, který ztratil sounáležitost s přírodou. Lyrický subjekt (člověk-vlk) se v textu explicitně hlásí mj. ke Stepnímu vlkovi H. Hesseho. Název vyvolal vlnu vášní, působilo to podobně, jako kdyby autor zvolil titul  „Autobiografie Hitlera“. Autobiografie člověka, 1984,  druhý díl dilogie, na rozdíl od Autobiografie vlka konformní apoteóza komunistické společnosti.  Autobiografie vlka a člověka, 1986.