Rozhlasová hříčka. Napsal Karel Zajíček. Režie Jiří Vasmut.

Osoby a obsazení: Viktor Bureš (Antonin Zíb), Věra (Ludmila Stambolieva), advokát (Ludvík Řezníček).

Natočeno 1943. Premiéra 7. 12. 1943 (Praha). Repríza 25. 1. 1944 (Praha, 20:40 – 21:00 h.).

František Krejčíř. Rozhlasová hra. Hudba Václav Trojan. Režie Bohuš Hradil.

Osoby: David Garrick, herec a ředitel (Miloš Nedbal), Lacy, spoluředitel (Artuš Kalous), Jonston (Karel Kastner), William Siddons, herec (Karel Trešňák), Sarah Siddonová, herečka (Jaroslava Vacková), Palmer (Karel Sott), hlas Richmondův (Ludvík Řezníček), vévoda z Northumberlandu (Zdeněk Hodr), vyvolavač (Miloš Liška) a další hlasy.

Natočeno 1943. Plánovaná premiéra 23. 11. 1943 (Praha, 20:30 – 21.18 h.), neodvysíláno. Premiéra 5. 12. 1943 (Praha, 20:55 h.).

Lit.: anonym: K literárně dramatickému pořadu pražské stanice. In Týden rozhlasu 47/1943 (20. 11. 1943), s. 2 (článek). – Cit.: Všecky čtyři hry činoherního programu posledního týdne listopadového jsou premiéry. Je to jednak Františkem Krejčířem zdramatizovaná anekdota „Herec na kolenou“ (bude provedena v úterý večer v režii Bohuše Hradila a s hudbou Václava Trojana), o anglickém herci Garrickovi, ocitnuvším se v ostrém konfliktu s vévodou z Northumberlandu. (….)

Lit.: anonym: K literárně dramatickému pořadu pražské stanice. In Týden rozhlasu 49/1943 (4. 12. 1943), s. 2 (anotace). – Cit.: Již dříve programovaná, ale nevysílaná hra Františka Krejčíře „Herec na kolenou“ je zařaděna do pořadu tohoto týdne a uslyšíte ji v neděli večer v režii Bohuše Hradila. (…)

Jaroslav Brouk. Myslivecká historka. Režie Jiří Vasmut.

Osoby: Brož, nájemce honitby — Bláha, lesní na Lesovně Oborná — Karač, lesní rada z lesního úřadu ve Smečích — Rákos, vrchní lesní rada z Prahy — Stašek, lesní hajný — Čírek, lesní hajný — Pepek, lesní adjunkt — Jarda, lesní praktikant — Františka, manželka lesního Bláhy — Slávka, neteř lesního Bláhy.

Natočeno 1942. Premiéra 12. 7. 1942 (Praha, 15:35 – 16:30 h.). Repríza 9. 8. 1942 (Praha, 21:00 h.).

Fr. K. Franchy. Překlad Jan Horník. Rozhlasová hra. Režie Jiří Vasmut.

Osoby: Veruna, pasačka – sedlák Brunner — Vincek, jeho syn — sedlák Krahl — jeho žena — Marta, jejich dcera — Murbacher, Rainbauer, Welster, Lippel, sedláci — farář — Ondra, starý čeledín na statku Brunnerově — kapelník vesnické hudby — sedláci.

Natočeno 1941. Premiéra 9. 2. 1941 (Praha, 14:30 – 15:30 h.).

Lit.: anonym: Selská rozhlasová hra. In Náš rozhlas 6/1941 (9. 2. 1941), s. 6 (článek). – Cit.: Jako nová německá beletrie, tak i drama a film vyhledávají stále častěji náměty v životě venkovského lidu, a této cestě nevyhýbá se ani dramatika rozhlasová. Jednou takovou hrou je i ,,Vroni Marciter“ od Fr. K. Franchyho, již uvede pražská stanice 9. února t. r. v režii Jiřího Vasmuta s názvem ,,Pa s a č k a V e r u n a“. Už podle titulu je zřejmo, kdo je ústřední postavou dramatu, a že tu půjde o zachycení rozhodného okamžiku v osudu hrdinčině. Je-li pak v podtitulu výslovně uvedeno, že je to hra lidová, znamená to, že tu nebude operováno hlubokými problémy a že bude užito oblíbených prvků, k nimž arci patři nutně milostný motiv. Ten je také nití děje, který není však staven, byť — jak řečeno — se opíral o oblíbené prvky, na ploché barvotiskové líbivosti. Alpská krajina, do niž je děj zasazen, nemá tu být vděčnou kulisou, naopak: to prostředí vrhá symbolicky tragický stín, a horský sráz je místem, kde drama tvrdé rozplétá svůj uzel. Zde zřítí se Vincek Brunner a v posledních vteřinách života vyzná se ze své lásky nikoliv k té, již měl druhého dne učinit v kostele svou ženou, k Martě Králové, nýbrž k chudé pasačce Veruně Mareitrové. Od ní právě šel a na cestě domů se smrtelně zranil. Marta — nevěsta vyslechne milostnou zpověď toho, jehož jméno měla od zítřka nosit, a rozhodne, aby místo ní byla s Vinckem oddána Veruna. Stane se: a sotva je po svatebních obřadech, chystají se druhé — pohřební. Vincek podlehne zranění. Ovdovělá Veruna odstěhuje se na statek Brunnerových, kde hospodaří Vinckův otec, soužený tvrdými věřiteli. Rázně se ujme hospodářství, odežene věřitele a zachraňuje usedlost: pro památku toho, jenž tu měl hospodařit. Je tu tedy vše, co žádá typ lidové hry: nešťastná láska, dojetí, ušlechtilost, životní odvaha, ale zase buď opakováno — Franchy drží pevně děj a ovládá jej obezřetně, aby mu nesklouzl do tónu levné plačtivosti a planého hrdinství. Má přesně rozvržené situace, má požitek prostředí a umí postavit živé osoby, z nichž každá je rázovitým typem a ostře vyznačeným charakterem. Právě pro tu hluboce lidskou náplň a věrojatné tlumočení měla hra v říšských stanicích nejeden úspěch, a těmito kvalitami má nárok, aby získala dalši při českém provedení.