Fr. K. Franchy. Překlad Jan Horník. Rozhlasová hra. Režie Jiří Vasmut.
Osoby: Veruna, pasačka – sedlák Brunner — Vincek, jeho syn — sedlák Krahl — jeho žena — Marta, jejich dcera — Murbacher, Rainbauer, Welster, Lippel, sedláci — farář — Ondra, starý čeledín na statku Brunnerově — kapelník vesnické hudby — sedláci.
Natočeno 1941. Premiéra 9. 2. 1941 (Praha, 14:30 – 15:30 h.).
Lit.: anonym: Selská rozhlasová hra. In Náš rozhlas 6/1941 (9. 2. 1941), s. 6 (článek). – Cit.: Jako nová německá beletrie, tak i drama a film vyhledávají stále častěji náměty v životě venkovského lidu, a této cestě nevyhýbá se ani dramatika rozhlasová. Jednou takovou hrou je i ,,Vroni Marciter“ od Fr. K. Franchyho, již uvede pražská stanice 9. února t. r. v režii Jiřího Vasmuta s názvem ,,Pa s a č k a V e r u n a“. Už podle titulu je zřejmo, kdo je ústřední postavou dramatu, a že tu půjde o zachycení rozhodného okamžiku v osudu hrdinčině. Je-li pak v podtitulu výslovně uvedeno, že je to hra lidová, znamená to, že tu nebude operováno hlubokými problémy a že bude užito oblíbených prvků, k nimž arci patři nutně milostný motiv. Ten je také nití děje, který není však staven, byť — jak řečeno — se opíral o oblíbené prvky, na ploché barvotiskové líbivosti. Alpská krajina, do niž je děj zasazen, nemá tu být vděčnou kulisou, naopak: to prostředí vrhá symbolicky tragický stín, a horský sráz je místem, kde drama tvrdé rozplétá svůj uzel. Zde zřítí se Vincek Brunner a v posledních vteřinách života vyzná se ze své lásky nikoliv k té, již měl druhého dne učinit v kostele svou ženou, k Martě Králové, nýbrž k chudé pasačce Veruně Mareitrové. Od ní právě šel a na cestě domů se smrtelně zranil. Marta — nevěsta vyslechne milostnou zpověď toho, jehož jméno měla od zítřka nosit, a rozhodne, aby místo ní byla s Vinckem oddána Veruna. Stane se: a sotva je po svatebních obřadech, chystají se druhé — pohřební. Vincek podlehne zranění. Ovdovělá Veruna odstěhuje se na statek Brunnerových, kde hospodaří Vinckův otec, soužený tvrdými věřiteli. Rázně se ujme hospodářství, odežene věřitele a zachraňuje usedlost: pro památku toho, jenž tu měl hospodařit. Je tu tedy vše, co žádá typ lidové hry: nešťastná láska, dojetí, ušlechtilost, životní odvaha, ale zase buď opakováno — Franchy drží pevně děj a ovládá jej obezřetně, aby mu nesklouzl do tónu levné plačtivosti a planého hrdinství. Má přesně rozvržené situace, má požitek prostředí a umí postavit živé osoby, z nichž každá je rázovitým typem a ostře vyznačeným charakterem. Právě pro tu hluboce lidskou náplň a věrojatné tlumočení měla hra v říšských stanicích nejeden úspěch, a těmito kvalitami má nárok, aby získala dalši při českém provedení.