František Heřmánek. Rozhlasová hra. Rozhlasová legenda o rožmberském regentovi. Hudbu složil Miroslav Ponc. Režie Vladimír Müller.
Osoby předehry a dohry: Starý hospodář — mladý hospodář — hospodyně — syn student — dítě — mládež.
Osoby hry: Jakub Krčín z Jelčan — Vilém z Rožmberka — pan Humpolec – pan z Malešova — farář Černohorský — probošt Kozka z Rynárce — alchymista Kelley — písař Matouš — fišmistr Ondřej — lazebník — rybníkář — milá Matouše písaře — venkovská dívka — čarodějnice Salomena — spiklenci — lid — duchové a příšery. Odehrává se v druhé polovině XVI. století v jižních Čechách, na panství rožmberském.
Natočeno 1937. Premiéra 14. 2. 1937 (Praha, 16:00 – 17:00 h.) v cyklu Nedělní činohra.
Lit.: Heřmánek, František: Hra o jihočeském diktátoru. In Radiojournal 7/1937 (13. 2. 1937), s. 8 (článek). – Cit.: Praha vysílá dne 14. února 1937 hru Frant. Heřmánka „Jakub Krčín z Jelčan“.
Jihočeské rybníky jsou zadýchlé zimou, jako stará zrcátka, přisleplá z šera koutů sednic, ta, která se dávají k ústům — pro poznáni, proudí-li život. Ale kraj dýchá v bílých peřinách a na jaře se zase probudí. Mráčky a obláčky po větru budou se tlačit a postrkovat, aby se shlédly v zrcadlech.
A vítr dále bude psát a smazávat řádky písně věčnosti na břidlicích rybníků . . .
Voda se bude chvět jako sval mladého koně, toužícího po rozběhu v rovině, uvězněného v ohradě. V kamenných ohradách, pevnějších než boky zdi pevnosti, v hrázích, které svírají uzlovité prsty kořenů dubů, těch starých jizvovitých veteránů, kteří si přece nasadí klobouk s měňavé zeleným chocholem a budou se samolibě shlížet.
Hráze! Obruby zrcadel moudré jasnozřivosti i pýchy moci a slávy, památníky větší, pracnější a užitečnější než pyramidy faraónů a mohyly velikých chánů! Ty kameny svírají k sobě houžve kořenů dubů, kloubnaté jako ruce těch robotýřů, kteří je stavěli a svírá je pás nezdolné vůle a energie jejich stavitele.
Byl to veliký baumistr, ten nejvyšší regent rožmberský, pan Jakub Krčín z Jelčan! Geniální národohospodář a prozíravý a šťastný reformátor. Ale osud všech reformátorů neminul ani Krčína. Musil se rvát nejen s přírodou, ale i s lidmi, s jejich neporozuměním nebo zlou závistí. A za své štěstí v provádění velkorysých hospodářských plánů — jakoby na úhradu — dostal jenom skoupě prostého osobního štěstí, ač po něm jistě tolik toužil. Ale miloval více své dílo. Pro ně neznal překážek a nelekal se ani ukrutnosti. Nebyl ovšem milován. V jihočeských chalupách na večerních dračkách — kdy kvílící meluzina v komíně je účinným akustickým efektem — se ještě leckde vypráví z vědomí křivdy a bezmoci trysklá zkazka, plná víry v nadpřirozenou spravedlnost, Krčinovu slávu hlásají jihočeské vody, ať ji hlásá i vzduch nad vodami . . (…)