Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Běla Kalinová. Četba na pokračování z rukopisu stejnojmenné prózy. Pro rozhlas připravil František Velíšek. Režie Eva Rehořová.

Účinkují Drahomíra Hofmanová a Jan Hyhlík.

Nastudovalo Brno v roce 1986. Premiéra 1. dílu 19. 8. 1986 (Praha, 21:45 h.).

Lit.: Kalinová, Běla: Údolí bobrů. In Rozhlas 34/1986 (11. 8. 1986), s. 4 (článek). – Cit.: Vše, co jsem chtěla říci, bylo řečeno — tak bych mohla odpovědět na otázku, proč jsem napsala Údolí obrů. Před vysíláním dvanácti částí vybraných ke čtení na pokračování bych chtěla přece jen přidat několik slov. Třeba vysvětlit, že román je pojmenován podle stejnojmenného údolí ve skalnatých útvarech Sokolích skal a současně i symbolikou obsahu. Než jsem začala psát tuto knihu, kladla jsem si naléhavou otázku: jak nejpřístupněji zpodobnit pro českého čtenáře široký časový i prostorový úsek, který nezná. Děj začíná obdobím před první světovou válkou, pokračuje válečným časem, jeho ukončením, shrnuje a prodírá se mnoha proměnami sociálními, revolučními, státními i územními změnami, popisuje i krátké období vyhlášení Slovenské republiky rad, jejího náhlého ukončení, údobí ústrků, represálií, na které zákonitě navazuje rozhodnutí založit KSČ ještě před zahájením sjezdu v Praze v roce 1921.

Faktografických materiálů k prostudování nebylo mnoho. Bylo nutné hledat, dopisovat, ověřovat a promýšlet. Ale hlavně hovořit či stavět na hovorech s těmi, kteří v době zrodu románu ještě žili, i těmi, kteří mnohé pamatovali z vyprávění svých otců a matek. Košice, východní metropole v těch letech, čítaly včetně početné armádní složky kolem čtyřiceti tisíc obyvatel. Bylo to pravé provinční městečko. Jakási přestupní stanice pro stovky lidských osudů. Současné mladé generaci, která má ve městě několik fakult, filharmonii, důležitý průmysl, přes dvě stě tisíc obyvatel, moderní výstavbu a jiné a jiné, je to obraz jen těžko s dřívějším srovnatelný. Nutno přiznat, že v mnohých úsecích nestačila ani moje důvěrná znalost dřívějšího prostředí, kraje, lidí, národních zvyků, jazyka a letitých přání. Bylo nutné se víc opírat o fakta. To znamenalo hledat. Ale cíl, namalovat slovem co nejvěrnější obraz té doby a co nejvíce ji zpřístupnit, pomohl ledaco překlenout.

Kromě ústředních postav jsou v Údolí obrů i drobné kresby, zdánlivě nepodstatné pro románový příběh. Ale i tímto prostředkem jsem se snažila vystihnout ten velký, odvážný, obdivuhodně vytrvalý zápas prostého člověka »vychodňára«, který se v té době domáhal například i toho, aby se již nemusel podepisovat třemi křížky. Chtěla jsem ukázat, že víra prostých lidí z kruhu toho času byla větší než ponižující negramotnost, než ohlušující ticho samovazeb, než bezbřehá nenávist věznitelů.

I lyricky laděné úseky v románě měly svou funkčnost. Na východě totiž žili a žijí lidé s mozoly na dlaních, ale srdcem otevřeným pro krásno. Dovedli s upřímnou samozřejmostí pozdravit obilí na poli stejně jako dobrého, spolehlivého souseda — a to — a mnoho jiných poznání ovlivnilo i napsání celé práce.

Jurij Bondarev. Četba na pokračování. Překlad a rozhlasová úprava Jaroslav Piskáček. Hudební spolupráce Dana Stuchlíková. Režie Vladimír Tomeš.

Čte Bohumil Bezouška.

Natočeno 1986. Premiéra 4. – 13. 11. 1986 (Praha, 21:45 h.).

Lit.: jkl: Jurij Bondarev: Hra. In Rozhlas 45/1986 (27. 10. 1986), s. 4 (článek). – Cit.: Nedlouho potom, co utichly živé diskuse nad románem Volba (posluchačům rozhlasu jej mimochodem pohotově zprostředkovala naše dramatizovaná Četba na pokračování již v roce 1981), přichází její autor, přední současný sovětský prozaik Jurij Bondarev, s dalším románem — Hra. Lakonický název díla není náhodný, svědčí — stejně jako v připadá již zmíněné Volby a předcházejícího Břehu — o jasném autorském záměru. Název je u Bondareva organizujícím momentem, klíčem k vykladu díla. Jestliže Volba akcentuje uzlový okamžik v životě člověka, okamžik, kdy vlastním rozhodnutím, volbou jedné z několika možností určuje každý jedinec směr vývoje svého dalšího osudu, je Hra románem, který se snaží vystihnout člověka v nejrozmanitějších vztazích; v prvé řadě k lidem — k těm nejbližším, s nimiž žije v rodině, i k těm, s nimiž ho pojí společné dílo; stejně důležitý je ovšem vztah člověka k práci, k základním životním normám a hodnotám, k minulosti a tedy i k budoucnosti. V okamžiku svého narození se člověk ocitá ve spletité síti nejrůznějších vztahů a zákonů; jak dospívá, stává se stále aktivnějším hráčem ve složité životní hře. Lze hrát s různým nasazením: vášnivě, s rozmyslem, čestně, lstivě, nepoctivě … Hrát za každých okolností čestně, podle pravidel, však předpokládá stejně čestné, velkorysé spoluhráče. Životní zápasy nemají rozhodčího, který by okamžitě trestal porušení pravidel. A všechna skóre, i ta ze zdánlivě okrajových zápasů, se sčítají..

Hrdina Bondarevovy Hry, filmový režisér Vjačeslav Krymov, je z hráčů, kteří hrají s největším nasazením a snad i poctivě. (Je příslušníkem generace, která příliš dobře ví, že »ženista na minovém poli se zmýlí jen jednou«.) Ve chvíli, kdy má nastoupit k rozhodujícímu zápasu — aby vyvrátil podezření, že zavinil smrt mladičké herečky, při níž byl jediným svědkem — však Krymov najednou zjišťuje, že se mu téměř rozpadl tým. Jednoho za druhým poztrácel v zápalu hry své domnělé i opravdové spojence a dokonce i ty nejbližší — syna a milovanou ženu. Ani je dva nemá smrtelně unavený Krymov sílu přesvědčit o poctivosti své hry, o své nevině.

Románem Hra vrcholí volní trilogie Jurlje Bondareva (Břeh — Volba — Hra), v níž se propracoval k osobitému epickofilozofickému tvaru. Díky množství podnětných úvah a dialogů na základní, věčně živá témata o smyslu pomíjivé lidské existence je cenným příspěvkem všeobecné diskuse o morálním kodexu člověka konce 20. st0letí, epochy, v níž »morální soud je nahrazen soudem atomovým«.
Prostřednictvím naší četby na pokračování se tedy nyní ještě před českým knižním vydáním mohou této pomyslné diskuse zúčastnit i rozhlasoví posluchači. (Pro přesnost Ještě doplnění — román vyšel v letošním 7. čísle časopisu Sovětská literatura.) Překlad z ruštiny a výběr rozhlasových kapitol jsou dílem Jaroslava Piskáčka. V režii Vladimíra Tomeše účinkuje Bohumil Bezouška.