Běla Kalinová. Četba na pokračování z rukopisu stejnojmenné prózy. Pro rozhlas připravil František Velíšek. Režie Eva Rehořová.
Účinkují Drahomíra Hofmanová a Jan Hyhlík.
Nastudovalo Brno v roce 1986. Premiéra 1. dílu 19. 8. 1986 (Praha, 21:45 h.).
Lit.: Kalinová, Běla: Údolí bobrů. In Rozhlas 34/1986 (11. 8. 1986), s. 4 (článek). – Cit.: Vše, co jsem chtěla říci, bylo řečeno — tak bych mohla odpovědět na otázku, proč jsem napsala Údolí obrů. Před vysíláním dvanácti částí vybraných ke čtení na pokračování bych chtěla přece jen přidat několik slov. Třeba vysvětlit, že román je pojmenován podle stejnojmenného údolí ve skalnatých útvarech Sokolích skal a současně i symbolikou obsahu. Než jsem začala psát tuto knihu, kladla jsem si naléhavou otázku: jak nejpřístupněji zpodobnit pro českého čtenáře široký časový i prostorový úsek, který nezná. Děj začíná obdobím před první světovou válkou, pokračuje válečným časem, jeho ukončením, shrnuje a prodírá se mnoha proměnami sociálními, revolučními, státními i územními změnami, popisuje i krátké období vyhlášení Slovenské republiky rad, jejího náhlého ukončení, údobí ústrků, represálií, na které zákonitě navazuje rozhodnutí založit KSČ ještě před zahájením sjezdu v Praze v roce 1921.
Faktografických materiálů k prostudování nebylo mnoho. Bylo nutné hledat, dopisovat, ověřovat a promýšlet. Ale hlavně hovořit či stavět na hovorech s těmi, kteří v době zrodu románu ještě žili, i těmi, kteří mnohé pamatovali z vyprávění svých otců a matek. Košice, východní metropole v těch letech, čítaly včetně početné armádní složky kolem čtyřiceti tisíc obyvatel. Bylo to pravé provinční městečko. Jakási přestupní stanice pro stovky lidských osudů. Současné mladé generaci, která má ve městě několik fakult, filharmonii, důležitý průmysl, přes dvě stě tisíc obyvatel, moderní výstavbu a jiné a jiné, je to obraz jen těžko s dřívějším srovnatelný. Nutno přiznat, že v mnohých úsecích nestačila ani moje důvěrná znalost dřívějšího prostředí, kraje, lidí, národních zvyků, jazyka a letitých přání. Bylo nutné se víc opírat o fakta. To znamenalo hledat. Ale cíl, namalovat slovem co nejvěrnější obraz té doby a co nejvíce ji zpřístupnit, pomohl ledaco překlenout.
Kromě ústředních postav jsou v Údolí obrů i drobné kresby, zdánlivě nepodstatné pro románový příběh. Ale i tímto prostředkem jsem se snažila vystihnout ten velký, odvážný, obdivuhodně vytrvalý zápas prostého člověka »vychodňára«, který se v té době domáhal například i toho, aby se již nemusel podepisovat třemi křížky. Chtěla jsem ukázat, že víra prostých lidí z kruhu toho času byla větší než ponižující negramotnost, než ohlušující ticho samovazeb, než bezbřehá nenávist věznitelů.
I lyricky laděné úseky v románě měly svou funkčnost. Na východě totiž žili a žijí lidé s mozoly na dlaních, ale srdcem otevřeným pro krásno. Dovedli s upřímnou samozřejmostí pozdravit obilí na poli stejně jako dobrého, spolehlivého souseda — a to — a mnoho jiných poznání ovlivnilo i napsání celé práce.