Přemysl Hnilička

(vyšlo in Týdeník Rozhlas 3/2020)

Když dostane inspektor Kryštůfek, postava jakoby vypadnuvší z kapes Karla Čapka, rozkaz od svého nadřízeného doktora Křečka, aby prověřil snoubence jeho sestry, není nikterak nadšen. “Z Německa nám se lezou pašeráci heroinu a já mám shánět informace pro nějakou trhlou profesorku zeměpisu!” Brzy však jeho despekt opadne: pan inženýr Gaston Gordon Roger Simeon Bafule (ano, opravdu se tak jmenuje) je okouzlující muž, který do republiky přijel začátkem třicátých let z dlouhé cesty po Americe a dokáže o svých zážitcích poutavě vyprávět. Se slečnou profesorkou Křečkovou však vydrží jen tři měsíce a před rozchodem si od ní vypůjčí pět tisíc. Tak pokračuje i v dalších případech: postupně dostane tuto částku od profesorek matematiky, češtiny, botaniky, latiny, němčiny, ba i tělocviku. Při stíhání však Kryštůfek naráží na jeden zásadní problém: pan Bafule svým snoubenkám nikdy nelže.

Rozhlasová hra Jiřího Karáska Muž, který mluvil zásadně pravdu vznikla v pražském studiu v roce 1965. Režisér Jiří Roll vede hru půvabně starosvětsky, inscenaci ozvláštňuje občasnými vtípky. Zvukové efekty tu často vytvářejí hudební nástroje: bicí představují nezaměnitelný zvuk jízdy vlakem, další nástroje vyluzují stylizované zvuky otevírání dveří. Děj doprovází dobové šlágry let 30. a 40. v podání Inkognito kvartetu a herci se s chutí přizpůsobují prvorepublikové stylizaci. Josef Beyvl drží svého Kryštůfka jako typického malého policajta, jak nám je v literatuře popsali pánové Karel Čapek či Emil Vachek. Po stopách jde bodře a rozvážně, když však zjišťuje, že veškerá zjištění naráží na hradbu neprodyšné zamilovanosti kordonu profesorek, vře to v něm jako v Papinově hrnci. V závěru vyšetřování s ním přímo cloumá zoufalství. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas)

Když si překladatel a režisér Josef Schwarz – Červinka vybral z knihy Williama Faulknera Collected Stories (1934) povídku Pennsylvania Station, aby ji zčeštil a pro rozhlas zdramatizoval, nutno říci, že udělal dobře. Obraz ze života malých lidí uprostřed hospodářské krize byl v šedesátých letech dramaturgicky “průchozí” a navíc obsahoval dvě výtečné role pro dva skvělé herce. Obojí Červinka obstaral – už jako režisér.

Dramatizace Danny je hodnej chlapec (1970) vypráví příběh mladého muže jménem Danny, kterému se prostě lepí smůla na paty. Tak to aspoň vidí jeho strýc, starý muž, kterého potkal osud bezdomovce a který Dannyho příběh vypráví svému náhodnému spolu(ne)nocležníku, mladíkovi beze jména. Oba jsou na smrt prokřehlí a potřebují se někde vyspat. Zkusí to tedy na pennsylvánském nádraží. Spát však lze jen těžko, a tak se čas krátí vyprávěním…

Zatímco stařík v soustředěném a precizním podání Vladimíra Šmerala vidí Dannyho jako čestného mladíka a skvělého synovce, mladíkovi vyvstává z poslechu celé historie obraz bezskrupulózního gangstera, který je schopen – když mu teče do bot – ukrást vlastní matce naspořené peníze na prvotřídní rakev. Tento svůj poznatek však nedokáže zprostředkovat vlastnímu vypravěči příběhu, který žije v iluzi o dokonalém příbuzném.

Petr Haničinec v roli mladého bezdomovce je Šmeralovi poctivým partnerem. Jak píše ve svém článku na Panáčku A kdo je tady flákač? publicista Martin Čípek, jeho “hlas je pevný, robustní, zpočátku mírně navztekaný a bručivý (…), kreslí svého primitivního mladíka jasným, konkrétním způsobem – jednoduché věty modeluje v přímočarých kadencích, bez pauz a nádechů, tak, jak přijdou na jazyk. Od počáteční lhostejnosti, charakterizované nenuceným, ledabylým postojem, přes pobavený, ironizující posměch se Haničincův hlas mění v rozčilený, naléhavý, neoblomný. Haničinec tu naprosto přesně vystihl moment, kdy se z tak trochu nedobrovolného posluchače stává zúčastněným aktérem vyprávění.” (more…)