Dramatické vyprávění o mužích, kteří se spojili, aby zachránili jeden lidský život. Dokumentární pásmo redakce AZ napsali Rudolf Ráž a Karel Hvížďala. Režie Josef Hajdučík.
Účinkují Zdeněk Kryzánek, Eva Jiroušková, Zdeněk Buchvaldek, Jan Řeřicha, Libuše Matějová, Jiří Bednář, Jiří Plachý, Bohuslav Ličman a Raoul Schránil.
Natočeno v roce 1974. Premiéra 9. 4. 1974 (Praha, 19:15 – 20:00 h.).
Lit.: TOM: Všichni chlapi. In Rozhlas 15/1974 (1. 4. 1974), s. 4 (článek).
Rudolf Ráž. Rozhlasová hra pro mládež. Hudební improvizace prof. Antonín Schindler (varhany), Martin Vráblík (kytara), Irena Chalupová (zpěv). Inspicient Josef Novák. Dramaturg Řeřicha. Režie Milan Vácha.
Osoby a obsazení: Petr (Svatopluk Matyáš), Eva (Irena Chalupová), Dana (Jiřina Barášová), Milada (Michaela Kubisová), Michal (Vítězslav Kryško), žák František (Vladimír Bukač), sportovní reportér a hlas v telefonu (Zdeněk Vrablík), Věra a hlas v amplionu na nádraží (Hana Franková), svazáci (Vladimír Bukač, Jiří Arely, Jan Petrů, Marcela Arelyová), šofér (Josef Novák), sekretářka (Helena Knitlová).
Nastudovala Olomouc v roce 1978. Premiéra 22. 3. 1978 (Praha, 19.15-20.15 h.).
Pozn.: Účinkují členové činohry Divadla Oldřicha Stibora v Olomouci a členové Amatérského studia při Divadle Oldřicha Stibora v Olomouci.
Miroslav Bouček a Miloš Klimeš. Úprava Rudolf Ráž. Rozhlasová dokumentární hra věnovaná 25. výročí Února 1948. Technická spolupráce Bohuslav Fiala a Jaroslava Lhotáková. Asistentka režie Anetta Veselá. Dramaturgie Jaroslava Strejčková. Režie Vladimír Vozák.
Osoby a obsazení: Beneš (Bohumil Slezáček), Zenkl (Ladislav Suchánek), Slávek, dělník (Oldřich Vykypěl), Oldřich, novinář (Jaroslav Kuneš), Gottwald (Bohumil Pastorek), Zdeněk (Miroslav Středa), hlasatel Československého rozhlasu (Bohumil Dostál), Krosnář (Vilém Pfeiffer), Smutný (Pavel Kunert), Kozelka (Karel Adam), delegát 1 (Vilém Lamparter), delegát 2 (Jiří Olijnyk), Zápotocký (Vladimír Leraus), Masaryk (Ladislav Mareček), předseda schůze (Václav Kyzlink), bratr 1 / hlas 1 (Zdeněk Maryška), bratr 2 / hlas 2 (Vilém Lamparter), bratr 3 / hlas 3 (Jan Kučera), bratr 4 / hlas 4 (Maxmilián Hornyš), bratr 5 / hlas 5 (Karel Fajt), Majer (Karel Adam), velitel (Václav Kyzlink), hlas s dozvukem (Tamara Nosková), hlas na nádraží (Marcela Večeřová).
Nastudovalo Brno v roce 1973. Premiéra 28. 2. 1973 (Praha, 19.15-20.15 h.; 52 min.).
Pozn.: Dokumentární hra o slavných únorových dnech roku 1948, zpracovaná na podkladě historických materiálů.
Vybíráme z prací začínajících autorů. Použité texty Rudolf Ráž, Vladimír Farský, Ladislav Dvorský.
Natočeno 1964. Premiéra 19. 7. 1964 (Československo I, 20.25-21.00 h.).
Dokumentární pásmo redakce AZ připravil Rudolf Ráž. Režie Jiří Horčička.
Natočeno 1972. Premiéra 13. 5. 1972 (Třetí program, 15:00 – 16:00 h).
Reportáž připravil Radek Kříž. Stadion pojmenovaný po Evženu Rošickém nebo základní škola Marie Kudeříkové. S popravenými komunistickými odbojáři si česká společnost neví rady.
Hovoří studentka Marie Poláková. Ze záznamu hovoří matka Marie Kudeříkové. V následné diskusi hovoří Ivan Odilo Štampach.
Natočeno 2017. Premiéra 17. 8. 2017 (ČRo Plus, 13:35 h.). K poslechu zde.
Pozn.: Marie Kudeříková či Evžen Rošický – jména odvážných komunistů, které zneužila komunistická propaganda, umí jejich statečnost ocenit dnešní společnost? (anotace)
Lit.: Kříž, Radek – Trpišovská, Jana: Kam se poděli komunističtí svatí? Marie Kudeříková může být vzorem i dnes, říká bohemistka. In web 17. 8. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Dnes jde o ženu z minulosti, na kterou si málokdo vzpomene a mladá generaci ji nejspíš nezná vůbec. Přitom byla nacisty popravená odbojářka Marie Kudeříková postavou, před kterou se nedalo utéct. Komunisté z ní vyrobili symbol vzdoru proti zlu. Čtyřicet let sloužil její příběh jako návod na život uvědomělého občana. Statečná žena se už ale nehodila do porevoluční doby.
Daniela Poláková vyrůstala po roce 1990, když už komunistická odbojářka Marie Kudeříková patřila k zapomenutým postavám. Na vysoké škole se k ní shodou náhod její příběh dostal a inspiroval ji, takže o jejím životě napsala knihu.
„Říkala jsem si, jak je možné, že se takové příběhy ztrácejí, že ho neznám a nemohl mi být nějakým způsobem inspirací? Teď se hodně akcentuje vojenský nebo polovojenský odboj, ale na jejím příběhu mi přijde důležité, že se mohl zapojit v podstatě každý, že šlo o to, prokázat nějakou každodenní odvahu. To by nám i dnes mohlo být velkým vzorem,“ říká Poláková. (more…)
Připravil David Hertl. Technická spolupráce Jitka Procházková.
Hovoří historik Zdeněk Doskočil. Ukázky čtou Jaroslava Tvrzníková, Lucie Vašinková a Irena Hýsková.
Natočeno 2008. Premiéra 8. 6. 2008 (ČRo 6, 22:10 h.; 40 min.). K poslechu zde.
Dominik Dán. Kompletní audiokniha. Další tvůrci nezjištěni.
Interpret Marián Geišberg.
Vydalo vydavatelství Publixing Ltd. v roce 2017 (1 CD mp3, 10:45:27).
Série Denník dobrého detektíva – Deník dobrého detektiva # 24.
Pozn.: Vražda na druhom brehu je vyriešená, vrah je zatknutý, oddelenie vrážd si môže na svoje konto pripísať ďalší úspech. Dohody s podsvetím sú uzavreté, život v Našom Meste by sa mohol uberať pokojnou cestou, no ako sa o pár dní ukáže, všetko je iba na chvíľu. Zranenie Viktora Prajsa je oveľa vážnejšie, než predpokladal, Tibor Hakl sa odpratal z mesta, no nie natrvalo, Boss stráca kontrolu nad svojimi ľuďmi.
Krauz zisťuje, že veľký Boss sa neštíti vydierať aj bežných ľudí, začína sa jeho zlatá éra. Chosé dostane od Ivany nôž na krk, Krauz má svojich kamarátov z mladosti plné zuby. A do tohto chaosu príde vražda, jedna z prvých v podsvetí. Hrozia však ďalšie. Už sa nevraždí na druhom brehu, už sa vraždí na našom. Celé oddelenie vrážd sa mobilizuje a ide do boja s podsvetím, s ich vydieračskými, výpalníckymi, násilníckymi, chorými praktikami a s vraždami, ktorým v deväťdesiatych rokoch nebolo konca-kraja. Ako sa k nim postaví vtedajšia prokuratúra a súdy ovládané mocným mužom? Netušia. (anotace vydavatele)
Karel Vodák (= František Pavlíček). Rozhlasová hra z prostředí vesnice. Režie Alena Adamcová.
Osoby a obsazení: děda Petránek alias Vejř (Otomar Korbelář), vedoucí farmy v Podhájí (Bohumil Švarc), předseda JZD Martinovice (Svatopluk Skládal), Eva (Miroslava Slávka Špánková Hozová), Jára, traktorista (Jiří Havel), krmička (Mirka Hajská), veterinář (Karel Urbánek), primář (Josef Patočka) a sestra (Jana Vychodilová).
Natočeno 1976. Premiéra 25. 10. 1975 (Vltava, 15:30 h.). Repríza 17. 7. 1976 (Vltava); 8. 10. 1977 (Praha, 19:15 – 19:45 h.).
Lit.: anonym: Návštěvní den pro Lojzíka. In Rozhlas 43/1975 (13. 10. 1975), s. 4 (článek). – Cit.: V rozmezí jednoho měsíce mají rozhlasovou premiéru dvě hry Karla Vodáka. V září to bylo Místo na slunci (v přehlídce rozhlasových her), a teď Návštěvní den pro Lojzíka.
Karel Vodák nejen rozšiřuje, ale také obohacuje řady autorů píšících pro rozhlas. Píše o současné vesnici — což je pro dramaturgii i široký okruh posluchačů velmi ceněná skutečnost, a přitom jeho povolání ho přivádí do stálého kontaktu s prostředím, charakteristickými postavami i figurkami, takže si nemusí nic, jak se říká, cucat z prstu. Pouhá znalost prostředí by mu pochopitelně nebyla nic platná, kdyby nebyla doprovázena schopností vyjádřit poznatky a zážitky kultivovanou literární formou. A v případě K. Vodáka jde o talent velmi sympatický. Píše živý, hovorový a přitom kultivovaný dialog bez naturalismů a popisností, kterými se jiné rukopisy jen hemží. Má fabulační fantazii i smysl pro výstavbu příběhu a lehkým, komediálním žánrem dovede vyjádřit I závažnou a aktuální myšlenku.
V Místě na slunci se například jedná o to, že v době, kdy je nezbytné co nejintenzivněji využívat půdu a maximálně zvyšovat zemědělskou produkci, by člověk neměl opomíjet důsledky své činnosti pro krajinu a životní prostředí, ve kterém žije.
Návštěvní den pro Lojzíka je lehčí, komediální pendant k této hře. Hlavní postava je děda Vejr, znalec, chovatel a milovník koní, který rozehraje intriku, aby zachránil pro sebe i pro družstvo krásného hřebečka, jehož má nade všechno rád. Jeho intrika je pěkně potřeštěná, ale sympatická, protože je to čin veskrze dobrého člověka, jemuž je práce smyslem života a který je veden nejlepším úmyslem. Lidská a občanská hodnota dědy Vejra nakonec ovlivní i vyřešení pře’ o hřebečka Lojzíka, a tato malá komedie je tedy i určitým obrazem nových lidských vztahů, které se postupně zrodily na našem venkově.
Lit.: -hj- Rozhlas: Chvíle příjemných prožitků. In Rudé právo, 23. 7. 1976, s. 5 (článek).
Kandidovala do Senátu i do Sněmovny, usilovala o post pražské primátorky i šéfky veřejnoprávního rozhlasu a také televize. Dvakrát kandidovala na prezidentku. Uspěla ale jen jednou – 5 let byla europoslankyní. Tušíte, o kom je řeč? O Janě Bobošíkové. Portrét připravil Jan Herget.
Komentuje publicista Jindřich Šídlo.
Natočeno 2017. Premiéra 17. 8. 2017 (ČRo Plus, 9:15 h). K poslechu zde.
Lit.: Herget, Jan – Bumba, Jan – Trpišovská, Jana: Lídři v zapomnění: Jana Bobošíková prošlapala cestu Okamurovi a kandidovala kdykoliv kamkoliv. In web ČRo Plus, 17. 8. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Její tvář proslavila nejprve televizní obrazovka. Z redaktorky se Jana Bobošíková propracovala až do pozice šéfky celého zpravodajství České televize. To byla ale jen epizodní role. Po ní už přešla do politiky. Sice se dostala do Evropského parlamentu, její postoj k Unii byl ale skeptický. Na obraně národních zájmů postavila i své další politické angažmá. Žádný ze subjektů, v jejímž čele stála, ale u voličů výrazněji nezabodoval.
Bobošíková pracovala v 90. letech v České televizi jako redaktorka a moderátorka publicistiky.
Na přelomu tisíciletí se spolu s Jiřím Hodačem stala hlavní aktérkou takzvané televizní krize. Nově zvolený generální ředitel České televize ji jmenoval ředitelkou zpravodajství. To ovšem razantně odmítla většina zaměstnanců zpravodajství a Jana Bobošíková několik desítek z nich okamžitě propustila.
Kritici zpochybňovali Bobošíkové nestrannost, protože před krizí spolupracovala s vedením ODS. Po šestnácti dnech byla z postu ředitelky zpravodajství odvolána.
Hlásala euroskepticismus
O tři roky později vstoupila do politiky. Od roku 2004 byla pět let poslankyní Evropského parlamentu zvolená za hnutí Nezávislí, ze kterého ale vystoupila a stala se předsedkyní vlastní strany Politika 21. Její postoje byly euroskeptické.
„Evropská unie má být společenstvím států, které se budou snažit mít co nejvíce společného tak, aby společně obstály v globálním světě, aby byla schopná ekonomicky konkurovat Spojeným státům i některým asijským tygrům. Nedomnívám se, že by cestou k tomuto byla současná evropská ústava, ale jsem si vědoma toho, že nějaká společná smlouva by měla existovat.“
Takto na začátku své politické kariéry kritizovala ve vysílání Radiožurnálu tehdy připravovanou evropskou ústavu. Vadilo jí například, jak se v textu pracuje s pojmem evropanství.
Kandidovala kdykoliv a kamkoliv
V tuzemské politice její strana několikrát změnila název a spojovala se s dalšími subjekty. Z Politiky 21 se stala Suverenita – Blok Jany Bobošíkové. V roce 2013 pak byla lídryní volebního bloku Hlavu vzhůru, který se pyšnil podporou exprezidenta Václava Klause.
„U občanů zvítězil koncept eurofederalismu, to znamená, že si přejí diktát Bruselu. Já jsem byla jediná kandidátka, která říkala – stop diktátu Bruselu. A druhá věc, která hrála roli, byť jsem tedy k favoritům nepatřila a vím to, bylo to třítýdenní nezákonné vyřazení ze strany ministerstva vnitra.“
Jana Bobošíková po neúspěšné kandidatuře na prezidentku v roce 2013
„To jejich heslo, které si dali do vínku, Hlavu vzhůru, je, myslím, heslo nesmírně potřebné. A když říkám, že cítím sympatie s Janou Bobošíkovou a s celým tímto hnutím, tak musím říci, že právě ona vždycky o Evropské unii mluvila naprosto jasně, naprosto nekompromisně, jako málokdo v naší zemi,“ hodnotil tehdy Václav Klaus.
Užší spolupráce Václava Klause s hnutím Hlavu vzhůru ale nepřišla. Jana Bobošíková si u některých lidí vysloužila pověst ženy, která s trochou nadsázky kandiduje kdykoliv a kamkoliv. Usilovala o post šéfky České televize i Českého rozhlasu, kandidovala na primátorku Prahy, do Senátu i Poslanecké sněmovny, nikdy ale neuspěla.
Dvakrát také aspirovala na prezidentskou funkci. Poprvé v roce 2008 coby kandidátka KSČM pronesla svůj projev před parlamentem a vzápětí z volby odstoupila. O pět let později, při první přímé volbě, si věřila víc – nakonec byla poslední.
Jindřich Šídlo si myslí, že nálepka političky, která kandiduje kdykoliv kamkoliv, není vůči Janě Bobošíkové spravedlivá.
Po neúspěšném roce 2013 Jana Bobošíková politiku opustila a dnes se jako soukromá osoba věnuje podnikání. Volební blok Hlavu vzhůru, jehož byla lídrem, podle jejích slov už neexistuje.
Dostala se do škatulky
Šéfkomentátor Seznamu Jindřich Šídlo doplňuje, že výsledek Jany Bobošíkové ve sněmovních volbách v roce 2010 nebyl tak špatný – dosáhla téměř čtyř procent, takže měla nárok na finanční příspěvek. Její politická kariéra nabrala rychlý start díky kariéře televizní moderátorky, pak ale začaly její témata přebírat další subjekty.
Podle Šídla nejsou v Česku příliš úspěšné strany, které, stejně jako Jana Bobošíková, hlásají „Ne diktátu Bruselu“. „Možná publikum žádá trochu jiné tváře. Je možné, že Jana Bobošíková prošlapala cestu Tomio Okamurovi nebo dalším politikům tohoto typu.“
Dostala se do škatulky političky, která stále neúspěšně kandiduje, podle Jindřicha Šídla to ale není spravedlivé, protože když chce politik uspět, tak kandidovat musí.
Powered by WordPress