Ota Pavel. Povídka českého autora. Připravila Alena Zemančíková. Režie Markéta Jahodová.
Účinkuje Miroslav Táborský.
Natočeno 2014 pro CD Rybí povídky. Rozhlasová premiéra 7. 7. 2015 (ČRo 3 Vltava, 9:30 h.; 23 min) v cyklu Kabinet . Repríza 4. 10. 2016 (ČRo 2 Praha, 20:04 h) v cyklu Čtení pro celou rodinu; 12. 6. 2021 (ČRo Olomouc, 18:05 h.) v cyklu Setkání s literaturou.
Vydala Radiotéka ve výběru Z povídek Oty Pavla 1 (MP3, CR.ES.2025.232). Ukázka k poslechu zde.
Pozn.: Ota Pavel, původně Popper, se narodil roku 1930 rodičům, které známe z jeho povídek: otec Leo byl obchodní cestující a maminka Hermína zajímavá a silná žena. Pro osud Oty Pavla a jeho bratří Jiřího a Huga je důležité, že po otci byli židé, otec a oba starší synové strávili dobu protektorátu v Terezíně, odkud se jako zázrakem vrátili živí. Povídky s tématy z rodinné historie začal Ota Pavel psát až poté, co byl stižen na olympiádě v Innsbrucku záchvatem maniodepresivní psychózy. Tehdy musel zanechat svého novinářského povolání a v příbězích o směšnohrdinském tatínkovi a lidech kolem řeky Berounky nacházel útěchu. Za každým průšvihem, ponížením, zklamáním či ztroskotáním je sdělení, že člověk v životě za pýchu a marné touhy platí, ale má-li divoké srdce a velkou duši, získává něco mnohem důležitějšího, totiž sebeúctu a životní radost. Ota Pavel zemřel předčasně v roce 1973 a jeho prózy patří k tomu nejlepšímu z česky psané literatury 20. století. (anotace)
Lit.: anonym: Ota Pavel: Jak jsme zahynuli na rybách. Jak jsme nezahynuli na rybách. In web ČRo 3 Vltava, červenec 2015 (článek). – Cit.: Ota Pavel, původně Popper, se narodil roku 1930 rodičům, které známe z jeho povídek: otec Leo byl obchodní cestující a maminka Hermína zajímavá a silná žena. Pro osud Oty Pavla a jeho bratří Jiřího a Huga je důležité, že po otci byli židé, otec a oba starší synové strávili dobu protektorátu v Terezíně, odkud se jako zázrakem vrátili živí.
Ota, nejmladší syn, začal už ve třinácti letech pracovat v kladenských dolech. Po válce nastoupil na doporučení Arnošta Lustiga do Československého rozhlasu jako sportovní redaktor. To už se Popperovi jmenovali Pavlovi. Povídky s tématy z rodinné historie začal Ota Pavel psát až poté, co byl stižen na olympiádě v Innsbrucku záchvatem maniodepresivní psychózy. Tehdy musel zanechat svého novinářského povolání a v příbězích o směšnohrdinském tatínkovi a lidech kolem řeky Berounky nacházel útěchu.
V každé jeho povídce dojde k nějaké prohře, ale za ní vystupuje něco mnohem důležitějšího než ryba, která uplave nebo ji někdo ukradne nebo tatínek přesolí či krásná hostinská odmítne. Za každým průšvihem, ponížením, zklamáním či ztroskotáním je sdělení, že člověk v životě za pýchu a marné touhy platí, ale má-li divoké srdce a velkou duši, získává něco mnohem důležitějšího, totiž sebeúctu a životní radost.
Ota Pavel zemřel předčasně v roce 1973 a jeho prózy patří k tomu nejlepšímu z česky psané literatury 20. století.