Připravil Martin Macho Macháček. Reportáž z brněnské akce v rámci Roku smíření.
Natočeno 2015. Premiéra 1. 6. 2015 (ČRo Radio Wave, 16:20 h.).
Lit.: Macháček, Martin Macho: Tyjátr: Pouť smíření byla cesta k očištění Brna. In web ČRo Radio Wave, 1. 6. 2015 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: V rámci připomínky událostí spojených s průběhem i koncem druhé světové války uspořádalo několik subjektů pod patronací brněnské radnice Pouť smíření. Organizátoři navázali na tradiční pietní pochody z Brna do Pohořelic připomínající oběti brněnského pochodu smrti. V pořadí 9. vycházka po trase byla ale mnohem symboličtější. Účastníci oproti obvyklému plánu vyráželi proti směru z Pohořelic a program končil speciálním uvedením inscenace HaDivadla Vyhnání Gerty Schnirch.
Pouť smíření začínala modlitbou v Pohořelicích poblíž památníku obětí, který stojí na místě hromadného hrobu. „Vidím velký posun v tom, že už se nejedná o nějaké vzpomínkové pochodování. Je to nazváno Pouť smíření a myšleno vážně. Jazyková nuance je velmi důležitá, protože pouť je vždycky duchovní událost. Nemá cenu se neustále zaobírat tím, co se stalo, ale naopak z krutostí vyjít a poučit se z nich. Tady jsou velmi silná témata – smíření a odpuštění. Někteří se ptají, kdo se má omluvit dřív a kdo toho víc udělal. To není důležité. Jednou to musí někdo zastavit a říct: ,Odpouštím.‘ Když odpouštím, neříkám, že se nic nestalo. Stalo se toho naopak hodně, ale je potřeba jít dál, abychom v sobě válku neměli i sedmdesát let po ní,“ říká Jan Hanák, jeden ze tří duchovních sloužících pietní mši.
„Předchozích osm ročníků jsme chodili z Brna do Pohořelic ve stopách vyháněných, protože akce byla v prvé řadě připomínkou historických událostí. Tentokrát jdeme z Pohořelic, alespoň na nějaké symbolické úrovni vrátíme Brnu něco, co dávno ztratilo. Vracíme téma odsunu do veřejného povědomí a diskurzu. Jak vidíte, akce probíhá v daleko širším formátu než obvykle,“ říká jeden z organizátorů Pouti smíření Jaroslav Ostrčilík.
Mezi třemi sty účastníky se v průvodu objevili také pamětníci, případně jejich příbuzní. Mezi nimi šla také Barbara Edith Breindl, která se pochodu 30. května 1945 jako zázrakem vyhnula a jela na nákladním autě: „Když se to stalo, bylo mi téměř šest let, takže nemohu říct, že bych si něco pamatovala. Nicméně je důležité vždy přemýšlet o vině a tom, že to s ní není nikdy jednoduché a sama nikdy neodchází. Musíme si ji připomínat a znovu objevovat právě proto, abychom se od ní nakonec osvobodili. Takové připomínky jsou důležité a jsem vděčná za to, že dnešek probíhá v takové míře.“ Podobně vnímá pouť také pedagog a vedoucí voicebandového tělesa Ústaf Zdeněk Šturma: „Pokud si člověk připomene nebo připustí, že jako národ nebyl vždycky oběť, ale i ten, který konal, zpracuje svou minulost. Můžeme se z toho poučit a jít dál. Obecná rovina je tady ale mnohem silnější než vlastní prožitek samotného pochodu. Je důležité, že se sešlo tolik lidí, a nádherné to, že se během celého pochodu střídá čeština a němčina a je tady široký věkový a generační rozptyl,“ dodává. (more…)
