Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Cyklus kompozicí z dopisů a deníků českých vojáků z front první světové války a odpovědí ze zázemí, které nám také poskytli posluchači stanice Vltava. Připravili Pavla Horáková a Jiří Kamen. Hudební dramaturg Gabriel Gössel.

Ukázky čtou Lukáš Hlavica a Jiří Hromada.

Natočeno 2015. Premiéra 4. 4. 2015 (ČRo 3 Vltava, 9:55 – 11:00 h.) v rámci cyklu Polní pošta (díl šestnáctý) a  Víkendová příloha stanice Vltava.

Jan Hůla rozmlouvá s Jiřím Hájkem. Portréty spisovatelů, vědců, publicistů a politiků, kteří v éře normalizace nemohli veřejně vystoupit.

Natočeno 1990. Premiéra 5. 4. 1990. Obnovená premiéra 4. 4. 2015 (ČRo 3 Vltava, 6:30 h.; 29 min.).

V březnu 1990 probíhal odchod sovětských vojsk z Československa. Vysílaly se také první Hovory z Lán s Václavem Havlem. Prahu navštívil německý spolkový prezident Richard von Weizsäcker. Připravil Pavel Hlavatý.

Natočeno 2015. Premiéra 27. 3. 2015 (ČRo Plus, 20:10 h.) v cyklu Archiv Plus. K poslechu zde.

Lit.: Hlavatý, Pavel:  Březen 1990: Drancování – odsun – vězeňský syndrom. In web ČRo Plus, 27. 3. 2015 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Vracíme se o čtvrt století zpět, do března roku 1990, kdy probíhal odchod sovětských vojsk z tehdejšího Československa. V březnu 1990 se ale také vysílaly první Hovory z Lán s Václavem Havlem. Prahu navštívil německý spolkový prezident Richard von Weizsäcker.

Z pozoruhodných témat domácího dění v březnu roku 1990 vybíráme tři: drancování – odsun – vězeňský syndrom.

Drancování – opakované stížnosti médií i rozhněvaných pracujících na „drancování“ turistů (a to jak ze západu, tak ze severu, jihu a východu), kteří vykupují naše zboží, v podtextu a někdy i bez něj míněno levné a dobré, přičemž nějaký opravdu systémový pohled na ekonomické souvislosti v zásadě zcela chybí.

Odsun – jde samozřejmě o odchod sovětských (okupačních) jednotek či spíše o jeho začátek. Z mnoha dochovaných záznamů jsme mohli vybrat pouze zlomek. Informace o ekologických i jiných škodách se vzájemně dosti podobají, ačkoliv je sledováno vícero regionů.

Vězeňský syndrom – dodnes aktuální úvaha prezidenta Václava Havla o paralele mezi stavem propuštěného vězně, který poté, co vyjde z vězení, najednou ztrácí přesné vězeňské mantinely a musí se stále znovu a znovu rozhodovat, a stavem tehdejší společnosti zbavené obdobných – byť nesporně daleko hlubších – mantinelů.

Z dalších zajímavých témat v pořadu uslyšíte krátký rozhovor s Tomášem Baťou, ukázku z prvních prezidentských Hovorů z Lán, pozoruhodné informace o postihování příslušníků represivních složek za násilí na demonstraci 17. listopadu.

Zajímavou zprávu na pomezí totalitní praxe a bulváru, nezvykle ostrý projev tehdejšího českého premiéra Petra Pitharta o stavu našeho pohraničí, zveřejněné údaje o našem obchodování se Semtexem za komunistického režimu (a velký ohlas, který tyto informace vzbudily v zahraničí) a jiné zajímavé zprávy si kdykoli poslechněte v Archivu Plus (…).

Lit.: Kubalík, Štěpán: Archiv a archeologie. In web DokRevue, 2. 4. 2015 (recenze). – Cit.: Lze Foucaultův pojem archivu aplikovat na jeden z pořadů Českého rozhlasu? Zamyšlení nad veřejnoprávní archeologií na stanici Plus.
 
„Archiv je především zákon toho, co může být řečeno, systém, který vládne zjevování se výpovědí jako singulárních událostí.“ (Michel Foucault: Archeologie vědění)

Trocha teorie úvodem

Foucaultův pojem archivu určil historii nové pole zkoumání a stal se jedním z nejfrekventovanějších konceptů poststrukturalismu. Archivem jsou míněny, velmi zjednodušeně řečeno, struktury mocenských vztahů ovládajících celek výpovědí určité epochy, společnosti, kultury či civilizace. Tyto podmínky určují, jaké výpovědi z obrovského množství v daném jazyce zformulovatelných tvrzení budou upřednostněny, jaké upozaděny a které vůbec nevzniknou či nebudou považovány za smysluplné, a tudíž hodné zaznamenání – a budou tedy nenávratně zapomenuty. Ne všechny myslitelné kombinace znaků (pro jednoduchost: ne všechny gramaticky správně utvořené výroky) mohou být proneseny kdykoli, kýmkoli a za jakékoli situace. „Nezáleží na tom, kdo mluví,“ cituje Foucault v této souvislosti frázi vyzdvihující na jednotlivci nezávislý význam (a případnou pravdivost) jako hlavní hodnoty výpovědi a dodává: „Ale to, co říká, neříká odkudkoli.“

Zkoumání archivu spočívá v odhalování tzv. historického apriori – tedy „a priori, jež není podmínkou platnosti soudů, nýbrž podmínkou reality výpovědí“; nejde o to, co umožňuje „legitimizovat nějaké tvrzení, nýbrž (co umožňuje) izolovat podmínky objevování se výpovědí.“ Jde tedy o zkoumání pravidel, jichž si nejsme v okamžiku pronášení výpovědi vědomi. Nicméně, tato pravidla výskyt výpovědí řídí (proč právě v této konkrétní situaci, v této konkrétní podobě bylo možné pronést to, co bylo proneseno). Tyto podmínky se ukazují teprve s časovým odstupem, pro aktuální výpovědi je nelze popsat: „Pro nás samotné (je) nemožné popsat náš vlastní archiv, protože se nenachází uvnitř pravidel, podle nichž mluvíme.“

Skutečnost, že pouze některé výpovědi jsou myslitelné v určitých situacích a jen za podmínky, že je pronesou lidé v určitém postavení, je jednoznačně výrazem distribuce moci ve společnosti. Na výpovědi se tudíž přestáváme dívat jako na nevyčerpatelný zdroj významu, který těžíme interpretací, ale chápeme je jako „statek – konečný, vymezený, žádaný, použitelný (…), který počínaje svou existencí (…) klade otázku moci; statek, který je ze své podstaty předmětem boje, a to boje politického.“
Monument nebo dokument?

Foucaultovo pojmosloví se připomíná, když čteme charakteristiku jednoho z pořadů Českého rozhlasu Plus, který se nazývá prostě Archiv Plus. Tento pořad, vysílaný každý pátek od osmi hodin večer, je věnován prezentaci výsledků propátrávání archivu Českého rozhlasu. I svoji činnost označují tvůrci pořadu shodným termínem, jaký používá Foucault, když hovoří o zkoumání archivu: věnují se archeologii („Poslouchat archivní rozhlasové záznamy je činnost, která se podobá archeologii, nebo chcete-li, zlatokopectví: než narazíte na žílu, čeká vás spousta hlušiny, ale výsledek pak stojí za to.“). V jakém smyslu hovoří o archeologii Foucault? V souladu se svým pojetím archivu nepovažuje jednotlivé promluvy za dokumenty, ale za monumenty: nestavíme se k nim jako k něčemu, co by mělo mít interpretovatelný význam, ale jako k faktům, jejichž výskyt lze pochopit jedině v celku ostatních faktů; izolovány jsou jen mlčenlivými pozůstatky minulosti – monumenty dávno zaniklých civilizací – které odhalují tradiční archeologové – samy sebe také nevysvětlují, pouze existují a odkazují k minulosti. „Archeologie nechápe diskurs jako dokument, jako znak jiné věci, jako prvek, jenž má být transparentní, u nějž je však třeba překonávat obtížnou neprůhlednost (…), nesnaží (se) rekonstruovat, co si mohli lidé myslet, chtít, zakoušet, o co usilovali, po čem toužili přesně v té chvíli, kdy jimi byl diskurs vysloven.“

Není ale mým záměrem zde upozorňovat na nějakou povrchní, nahodilou terminologickou podobnost mezi Foucaultovými pojmy a popisem dramaturgie jednoho pořadu ČRo. Domnívám se, že připomenutí Foucaultovy koncepce archivu zde má své věcné opodstatnění.

„Archiv Plus nabízí autorský pohled na výročí týdne a měsíce, převratné historické události i dějiny všedního dne. Známé i zapomenutější osobnosti, události a příběhy, které měly význam pro českou, slovenskou, někdy i evropskou a světovou historii dvacátého století.“ V případě pořadů Archivu Plus se bezesporu jedná o dokumentární tvorbu; jde jednoduše o historické dokumenty. Práce s historickým materiálem je specifickým typem dokumentární tvorby, která zcela vychází ze svědectví, jež po sobě zanechali sami účastníci událostí, o nichž má dílo pojednávat. Jakým způsobem se dá v tomto žánru uplatňovat „autorský pohled“? V podstatě se nabízí pouze dvě možnosti. Za prvé lze historické materiály používat jako ilustraci explicitní interpretace událostí, dokumenty jsou v takovém případě vybrány a poskládány tak, aby doložily preferovaný výklad dějin. Tato interpretace dodává výslednému tvaru jednotící strukturu. Druhou možností je přístup, který bychom mohli označit jako velmi volně pojatou „foucaultovskou“ archeologii, tedy nechat dochované zdroje promlouvat samy za sebe – ovšem v jejich úhrnu – a pokoušet se vysledovat v této mase památek pořádající princip, „zákon toho, co mohlo být řečeno“.
Archiv v praxi

Jaká strategie se nachází v pozadí dokumentů z pořadu Archiv Plus? Obávám se, že ani jedna. Jsem si dobře vědom, že uskutečnit druhý typ projektu by znamenalo v podstatě reprodukovat dobové vysílání v jeho úplnosti. Nemohu tedy zcela vážně tvůrcům vyčítat, že se nevydali touto cestou. Ale je nezbytné ji uvažovat, abychom měli představu, co znamená o ni usilovat, nebo na ni naopak rezignovat. Skutečný zádrhel tedy spočívá v tom, že se autoři nevydali ani druhým směrem: své koláže nepředkládají jako doplněk či potvrzení zvolené interpretace historických událostí, ke které by se explicitně přihlásili a vystavili by se tak možné polemice. Výsledkem jejich práce je jakýsi hybrid: na jednu stranu jsou jednotlivé archivní materiály předkládány jako neproblematicky vystihující dané období, jako kdyby dokázaly samy za sebe, vytržené z kontextu, jednoduše vyjevovat význam; na druhou stranu je nám ale předkládán výběr záznamů, který se zkrátka musel řídit nějakým kritériem, a zároveň je doprovázen, byť velmi úspornými, komentáři tvůrců. Tyto komentáře nejenže neosvětlují princip výběru prezentovaného materiálu, ale často jen cosi „významně“ naznačují. Získáváme tak sice jednoznačně ideologicky (v širokém smyslu toho slova, tj. jistý systém hodnot prosazující) filtrovanou prezentaci minulého období, která se ale díky absenci otevřeně přiznaných východisek pokouší tvářit jako odhalování jediné pravé povahy historických událostí.

Svoji námitku směřuji především na „nekonečný“ seriál – proplétající se mezi těmi díly Archivu Plus, které jsou věnovány oněm „příležitostným“ tématům, jako jsou výročí, významné osobnosti apod. -, jenž posluchačům přibližuje události odehrávající se před čtvrtstoletím od aktuálního vysílání. V letošním roce jsme si prozatím mohli vyslechnout pět pořadů spadajících do této řady: druhého ledna byl cyklus věnován volbě nového československého prezidenta v prosinci 1989, šestnáctého pak novoročnímu projevu nově zvoleného prezidenta Václava Havla (a dalším lednovým událostem), dvacátého února byl odvysílán díl přibližující Havlův projev v Kongresu USA a další jeho aktivity z února 1990, týden na to se relace věnovala dění v československém parlamentu v únoru 1990 a prozatím poslední odvysílaný díl s názvem Drancování, odsun a vězeňský syndrom se zaměřil především na odsun sovětských vojsk a opět na pracovní program prezidenta Václava Havla.

Pro lepší představu o práci autorů pořadu s archivními materiály postačí, soustředíme-li se na tento poslední odvysílaný díl. V něm si jednak vyslechneme zcela nekritickou adoraci podnikatele Tomáše Bati – jehož slova pronesená během březnové návštěvy Zlína působí, podle autora pořadu, „mezi tehdejší záplavou stížností, výmluv a sebemrskačství (…) jako poselství z úplně jiného světa“. Bez dodání jakéhokoli širšího kontextu je tu odvysílán rozhovor, v němž Baťa mimo jiné vykresluje idylickou představu demokratické společnosti, z níž se ale jaksi vypařily jakékoli vlastnické vztahy a souvislost mezi nimi a politickými zájmy jedinců. Ovšem asi úplně nejvýmluvnějším příkladem je uvedení ukázky z Hovorů z Lán, v níž Václav Havel uvažuje o analogii mezi vězeňským syndromem, jímž trpívají propuštění trestanci, a pocity většiny členů společnosti, která přechází z totalitního zřízení na demokratické. V tomto úvodu zazní: „Věříme, že jak její téma (Havlovy úvahy), tak vyznění jsou pro naši společnost právě dnes hluboce aktuální.“  Není obtížné odhadnout, k jaké současné události mluvčí odkazuje a jaký postoj svým výrokem posluchačům podsouvá. Nehledě na zoufale schematické vidění světa, k němuž se tím hlásí, připadá mi takto ahistorické a manipulativní zacházení s dobovým pramenem jako výraz skutečně hluboké bezradnosti tváří v tvář historickým dokumentům a možnostem jejich poznání.

Ve světle uvedených poznámek mám za to, že by bylo nejlepší (přičemž pomíjím vysoké náklady), kdyby Český rozhlas zdigitalizoval celý svůj archiv a dal jej posluchačům volně k dispozici na internetu. Domnívám se, že tak by odvedl lepší veřejnou službu, než jakou nabízí v podobě Archivu Plus.