Pavel Kolmačka. Listování v básnické sbírce Wittgenstein bije žáka. Pořad připravil a úvodem hovoří Vratislav Färber. Režie Dimitrij Dudík.
Účinkuje Aleš Procházka.
Natočeno 2015. Premiéra 28. 2. 2015 (ČRo 3 Vltava, 22:45 h.; 15 min) v cyklu Svět poezie.
Rozhlasový dokument Maria Hammerich-Maier o tom, jak si několik členů třetího odboje jedenáctého září roku 1951 dobylo cestu ke svobodě únosem vlaku na pravidelné trase z Chebu do Aše a také o osudech jejich spolucestujících, kteří nebyli do jejich plánů zasvěceni. Příspěvek k únorovým událostem. Průvodní slovo Alena Zemančíková. Mistr zvuku Roman Špála. Dramaturgie a režie pořadu Lenka Svobodová.
Ze vzpomínek jednoho z aktérů únosu výpravčího Karla Truksy čte Lukáš Hlavica.
Natočeno 2015. Premiéra 28. 2. 2015 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.; 29 min). Repríza 16. 1. 2016 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.); 3. 3. 2016 (Rádio Retro, 20:37 h) v rámci cyklu Rádio Retro – Rozdělený svět; 10. 9. 2016 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.).
K poslechu zde.
Pořad získal IV. místo na 24. ročníku rozhlasové přehlídky Report v kategorii Dokument.
Pozn.: Rozhlasový dokument v předvečer 65. výročí únosu vlaku na pravidelné lince z Chebu do Aše. Tři aktivní odbojáři, strojvedoucí Jaroslav Konvalinka, výpravčí Karel Truksa a dobrý známý obou mužů MUDr. Jaroslav Švec z Aše, kterým byla v patách Státní bezpečnost, se rozhodli i s rodinami pro ilegální přejezd pravidelné linky do bavorského Selbu, a to bez vědomí nic netušících cestujících. Z celkového počtu osob ve Vlaku svobody se nakonec vrátilo 77 do vlasti a 35 zůstalo na Západě. Okolnosti i následky tohoto prvního hromadného útěku vlakem a následné soudní procesy i s příbuznými řadových cestujících podávají otřesné svědectví o nelidských poměrech stalinské doby. Archivy Československého rozhlasu a Rádia Svobodná Evropa pak svědčí o ideologické propagandě na obou stranách železné opony. (anotace)
Lit.: Hammerich-Maier, Maria: Svoboda je jinde. In web ČRo 3 Vltava, únor 2015 (článek). – Cit.: V září 1951 vyjel z Chebu jako obvykle osobní vlak. Na palubě tentokrát měl československé uprchlíky i nic netušící, unesené pasažéry… V dokumentu zazní vzpomínky přímý i nepřímých účastníků spolu s úryvky autentického rozhlasového vysílání z podzimu roku 1951. Otřesné svědectví o nelidských poměrech stalinské doby.
Osobní vlak číslo 3717 mířil 11. září 1951 odpoledne jako obvykle z Chebu do Aše. Parní lokomotivu řídil Jaroslav Konvalinka, těsně před odjezdem se k němu přidal jeho dobrý známý, výpravčí Karel Truksa. Oba muži středního věku pracovali na nádraží v Chebu.
Truksa měl ten den volno, a to, že se přesto objevil v práci, mělo mimořádně závažný důvod. V Házlově pak přistoupil další dobrý známý obou mužů, MUDr. Jaroslav Švec z Aše, který působil také jako sportovní a vězeňský lékař. Stejně jako Konvalinka a Truksa měl i on s sebou manželku a děti. A ani to nebylo náhodou.
„Denně vidíme kolem sebe tolik násilí, že jsme se rozhodli některým nešťastníkům pomoci a přepravit je přes hranice. (výpravčí Karel Truksa)“
Útěk byl nevyhnutelný
Všichni tři muži byli totiž činní ve třetím odboji. Truksa jako železničář měl k tomu jedinečnou příležitost. Přes západní hranice u Aše jezdily pravidelně nákladní vlaky, které do válkou poničeného Německa dopravovaly uhlí a dřevo. Truksa s Konvalinkou se kvůli odbojové činnosti ocitli už jednou ve vězení a ven jim tehdy pomohl právě lékař Jaroslav Švec.
V září 1951 byla odpůrcům režimu Státní bezpečnost opět v patách, útěk se stal nevyhnutelným i pro ně samotné. Zbývalo jen velmi málo času. Domluvili se, že unesou osobní vlak přes hranice u Aše do Selbu.
V čem svoboda konkrétně spočívá? Jakou cenu jsme ochotni za ni zaplatit? Co musíme udělat pro to, abychom si ji zachovali? To závisí v neposlední řadě na politických poměrech, ve kterých žijeme. V tomto smyslu je pořad o Vlaku svobody vysílaný k výročí komunistického puče také pořadem o demokracii a aktivní účasti v ní.
Unesení cestující
Toho odpoledne jako každý pracovní den seděla ve vlaku také mladá učitelka Gerta Fröhlichová. Podobně jako stovka ostatních cestujících o plánovaném únosu netušila. O Gertiných zkušenostech ve Vlaku svobody vypráví v pořadu její pozdější manžel, ašský učitel a novinář Pavel Jetleb.
Do vlaku nastoupila už v Chebu také 16letá studentka Věra se spolužáky. Dojížděli denně vlakem z Aše do chebského gymnázia. Také Věra, nyní paní Biedroňová, podává v pořadu svědectví. Po nechtěné účasti v útěku se rozhodla pro návrat do Československa.
Americká vojenská správa v táboře Grafenwöhr, která převzala odpovědnost nad Vlakem svobody v tehdejší americké okupační zóně Německa, jí návrat bez problémů umožnila. Zcela jinak dopadli kluci z gymnázia, kteří nakonec zůstali na Západě a z Bavorska odešli do Spojených států.
„Z celkového počtu osob ve Vlaku svobody se nakonec vrátilo 77 do vlasti a 35 zůstalo na Západě.“
Agentský kousek?
Nevrátili se organizátoři útěku a jejich rodiny, železničáři Truksa a Konvalinka a ašský lékař Švec, jakož i další odpůrci režimu zasvěcení do únosu. Osudy rodiny Jaroslava Švece jsou dobře zdokumentovány díky vzpomínkám příbuzných.
V pořadu podávají svědectví dva z nich: Jiří Liška z Aše, synovec uprchlých manželů Švecových, nyní již bohužel po smrti, a jeho dcera Vlasta Lišková. Vyprávějí také o následcích v podobě dlouholetého žaláře, které měl útěk rodiny pro jejich blízké.
Orgány státní moci si totiž vyložily celou záležitost účelově podle svých mocenských zájmů. Z lékaře Jaroslava Švece, který střežil ruční brzdu ve vagonu při přejezdu hranic s nefunkční pistolí v rukou, a z dalších uprchlíků ve vlaku udělala komunistická propaganda „teroristy zásobené zbraněmi americkým agentem“.
Po kolejích do Bavorska
Svobodný přístup k informacím, volný pohyb, svoboda žít, kde chceme, a utvářet si život tak, jak chceme. Každý metr, který pamětihodný vlak 11. září 1951 ujel, je prostoupený myšlenkou svobody.
Vlaková trať mezi Aší a Selbem spí mezitím stále spánkem šípkové Růženky. Princ je ale již na cestě, aby ji polibkem probudil. Tato mezera starého vlakového spojení mezi Čechy a Bavorskem má být ještě v tomto roce uzavřena a vlaková doprava na něm obnovena… (…)
Václav Hrabě (+ 5. 3. 1965). Připravil a hovoří Rudolf Matys. Režie Vlado Rusko.
Účinkuje Ivan Jiřík.
Natočeno 2015. Premiéra 28. 2. 2015 (ČRo 3 Vltava, 17:30 h.; 15 min).
Tage Aurell. Povídka švédského spisovatele z knihy Tybergův dům. Překlad Josef Vohryzek. Připravila Vladimíra Bezdíčková. Režie Dimitrij Dudík.
Účinkuje Jaroslav Plesl.
Natočeno 2015. Premiéra 28. 2. 2015 (ČRo 3 Vltava, 11:31 h.; 29 min).
O středověkých slavnostech a rituálech, jejichž poselství je platné i pro naši dobu. Rozhlasová kompozice inspirovaná reprezentativním dílem Slavnosti, ceremonie a rituály v pozdním středověku. Hovoří medievalisté Václav Žúrek a Martin Nódl, ukázky z knihy čte Lukáš Hlavica. Připravil Jan Tůma. Dramaturg Tomáš Černý.
Natočeno 2015. Premiéra 28. 2. 2015 (ČRo 3 Vltava, 9:10 h.; 60 min) v rámci pořadu Víkendová příloha stanice Vltava.
Alessandro Bosetti. Elektro-akustická reinterpretace originálních zvukových situací zaznamenaných Leošem Janáčkem v jeho ojedinělé kolekci „terénních nahrávek“ – hudebních poznámek.
Natočeno v roce 2015. Premiéra 27. 2. 2015 (ČRo 3 Vltava, 22:00 h.; 29 min) v cyklu Radioateliér – PremEdice.
Lit.: Bosetti, Alessandro: The Notebooks for voice , electronics and multiple spaces is a commission of 2014 Janáček Festival in occasion of the 160th Janáček’ Jubilee. In web alessandro bosetti, b. d. (anotace). – Cit.: This project will be also broadcasted as radiophonic version in Radioateliér PremEdition of Czech Radio Vltava in February 27. 2015 at 10 p.m. / RADIOART.CZ
In the archive of the Janacek memorial in Brno, lies a somehow odd treasure: a series of very tiny notebooks where composer Leoš Janáček used to annotate scraps of spoken language he would hear during his daily life in musical notation.
Each one of those speech-melodies, as we call them today, taken roughly from 1904 till 1928, is a small sound photograph of a mundane and ephemeral situation, a fragment that let us blink into an acoustic reality long gone.
Janacek practice and obsession reminds of the contemporary habit of taking field recordings with portable devices but it was made with pen and paper much before those devices had became available.
Contemporary italian composer Alessandro Bosetti has been a practitioner of the “music of speech” himself and in his work on the notebooks he has tried to bring back to life what he has imagined to be the surrounding situation for those Janáček’s annotations using his voice and creating several electroacoustic tableaux in the setting of the different rooms of Mies van der Rohe’s Villa Tugendhat.
Conscious of having stumbled upon a listening treasure and a great poetic gesture he listen to the world (and let us listened to the world) through the ears of Leoš Janáček. Bosetti reconstructs an imaginary reality around those magical and mysterious traces tracing back a tradition of “musique anecdotique” starting with the Brno composer and continuing with “musique concrète” composers as Pierre Schaeffer and Luc Ferrari.
Pořad k padesátému jubileu existence Činoherního klubu. Páteční večer připravil Jan Kolář. Pořadem budou provázet písničky dvojice Vodňanský-Skoumal.
Hovoří režiséři Ladislav Smoček, Jan Kačer, Ivo Krobot, Ondřej Sokol, Martin Čičvák, profesor Jaroslav Vostrý, ředitel divadla Vladimír Procházka a herci Ivana Chýlková, Petr Nárožný, Michal Pavlata a Zuzana Stavná. V autentických nahrávkách připomene stěžejní inscenace Činoherního klubu.
Natočeno 2015. Premiéra 27. 2. 2015 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.; 120 min). Repríza 26. 2. 2025 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večer na téma.
Lit.: anonym: O divadle. In web Činoherní klub, b. d. (článek). – Cit.: „Když začalo divadlo Činoherní klub, bylo to divadlo herců, které inspirovali režiséři. To je jádro všeho, co Činoherní klub je, byl, a pokud pánbůh dopustí, bude. Jinak to není možné formulovat.“ (Leoš Suchařípa)
_________________________________________
Činoherní klub náleží v průběhu své bezmála padesátileté existence k několika českým divadlům, která dokázala zanechat stopu v několika diváckých generacích. Dnešní Činoherní klub je jiný než ten legendární ze šedesátých let, ale za svou oblibu a stálé divácké zázemí nadále vděčí zejména pověstné preciznosti herecké práce, důrazu na vzájemnou spolupráci všech zúčastněných, dlouhým zkušebním lhůtám, díky nimž zůstávají inscenace na repertoáru řadu sezon, a stejně tak přísnému požadavku pravdy, nezbytnému v divadle, kde je divák v bezprostřední blízkosti herce. Ideální intimní prostor umožňuje důvěrný vztah mezi divákem a hercem a předznamenává dramaturgii divadla: v Činoherním klubu se zpravidla hrají hry se smyslem pro současnou dobu a atmosféru, ať jsou to hry nové či staré.
Činoherní klub vznikl roku 1965 jako součást Státního divadelního studia (ředitel Miloš Hercík). U jeho zrodu stáli dva bývalí spolužáci z pražské Divadelní fakulty Akademie múzických umění – režisér Ladislav Smoček a dramaturg Jaroslav Vostrý, který se také stal prvním uměleckým šéfem divadla. Třebaže oba zakladatelé ostentativně nevyhlašovali program nového divadla, bylo od začátku zřejmé, že jim jde o divadlo zbavené tíhy starých divadelních tradic a mravů. Chtěli dělat divadlo, které je bavilo, s lidmi, kteří jsou jim blízcí, bez vyhlašování cílů, idejí a programů. První inscenací Činoherního klubu byl Piknik Ladislava Smočka v autorově režii.
(more…)Asko Sahlberg. Četba na pokračování. Komorní psychologické drama o touze po lidském sblížení se odehrává ve vypjaté situaci v Helsinkách, za mrazivého února 1944. Blíží se sovětské bombardéry, ale ústřední dvojice setrvá navzdory hrozbě smrti v nejvyšším patře honosného domu. Četba na pokračování z knihy finského autora. Z vlastního překladu připravil Vladimír Piskoř. Režie Petr Mančal.
Účinkují Kamil Halbich, Jana Stryková a Ivan Řezáč.
Natočeno 2015. Premiéra 1. dílu 27. 2. 2015 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.; 30 min).
Pozn.: Poznámka na okraj k historii války o touze po lidském sblížení i za mimořádných okolností. Zároveň se pokouší nalézt odpověď na otázku, kudy vede hranice mezi tím, co je a co už není morální. Místo a čas děje – Helsinky, mrazivý únor 1944. Do krátkého časového úseku se toho věru vejde hodně – čtyři životy, náhodně svedené dohromady, jež nezadržitelně vrcholí v bombami pustošeném městě… (anotace)
Lit.: Bezdíčková, Vladimíra: Asko Sahlberg: Styk (5/7). In web ČRo 3 Vltava, březen 2015 (článek). – Cit.: Finský spisovatel Asko Sahlberg (nar. 1964) se narodil roku 1964 v Heinole. Po maturitě na gymnáziu vyzkoušel práci novináře, reklamního textaře, redaktora a vydavatele časopisu. Světem médií byl ale znechucen, takže na počátku devadesátých let se několik let toulal po Finsku. Dělal, co se namanulo, například ošetřovatele v psychiatrické léčebně nebo v pečovatelském domě pro lidi s handicapem.
Na podzim roku 1996 odjel do Švédska, znovu žil z příležitostných prací a teprve tam začal uskutečňovat svůj sen stát se spisovatelem. Jeho prvotina, román Hlas tmy (2000), překvapila čtenáře i kritiky svou vyzrálostí.
Sahlberg v příběhu zachytil problém člověka, který se ocitá v cizí zemi a obklopen cizí kulturou i jazykem ztrácí pojítka k vlastní minulosti. Poté vydal román Zbloudilí, plný násilí, zločinu a beznaděje. Prostřednictvím ústřední dvojice z okraje společnosti rozebírá podstatu morálky, jakož i příčiny a důsledky správné či nesprávné volby. Zlo v lidech je podle něho relativní, jakýkoli čin sice lze odsoudit, ale veškeré lidské soudy ve jménu morálky jsou přinejmenším stejně zpochybnitelné – „někdy se prostě nevede, a to může potkat každého“.
Téma člověka na okraji je ostatně důležité v celé autorově tvorbě. V roce 2002 na sebe upozornil novelou Pírko. Odvážně tu experimentuje s jazykem a nahlíží tak na svět očima mentálně postiženého člověka. V roce 2004 vydal svůj doposud nejrozsáhlejší román Doubrava, v němž představuje vlastní pohled na finskou občanskou válku.
Tématu války se věnoval i v následujících letech. „Válka je pro spisovatele přínosné téma v tom smyslu, že tehdy se lidské vlastnosti vyhrocují, lidskost se ocitá na ostří nože. Válka pomáhá spisovateli i čtenáři vidět člověka svým způsobem nahého,“ říká autor.
Novela Styk nabízí komorní psychologické drama o touze po lidském sblížení ve válečném čase, tedy ve vypjaté situaci. Zároveň se pokouší nalézt odpověď na otázku, kudy vede hranice mezi tím, co je a co už není morální, a nakolik se tato hranice posouvá v závislosti na daných okolnostech.
Příběh se odehrává v Helsinkách, za mrazivého února 1944. Náhodné setkání přivede muže a ženu do mužova bytu v centru, a přestože je vyhlášen letecký poplach a nad město se dunivě blíží sovětské bombardéry, dvojice setrvá vzdor smrtelné hrozbě v ložnici v nejvyšším patře honosného domu. Oba mají své důvody, proč pohrdat vlastním osudem. Oba hodně ztratili. Oba mají svá tajemství a oba prostřednictvím nesmělých dotyků hledají především sebe sama, své já ztracené ve vřavě válečných let a hledají únik ze své osamělosti.
Pojem „pokrok“ a „moderní“ ve všednodenní historii 19. a 20. století. Hovoří historička Pavla Vošahlíková. Připravila Eliška Závodná.
Natočeno 2015. Premiéra 27. 2. 2015 (ČRo 3 Vltava, 17:00 h.; 30 min).
Rozhlasový proud slova a hudby s oblíbenými moderatizátory. Na programu bude reportáž z místa, kde se nic neděje a navštívíme i nevybuchlý (!) muniční sklad. Uslyšíte povídání s majitelkou první pražské Mazlírny, chvilku islámské poezie a původní rozhlasovou hra z lékařského prostředí s názvem Chybná diagnóza! Dramaturgie Renata Venclová a Klára Novotná. Scénář Renata Kozáková, Jana Tučková a Oldřich Kužílek.
Účinkují Lumír Tuček, Oldřich Kužílek, Lenka Vychodilová, Renata Kozáková a Jana Tučková.
Natočeno 2014. Premiéra 26. 2. 2015 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.; 63 min). Repríza 25. 5. 2018 (ČRo 3 Vltava, 21:56 h) v cyklu Radio Dada; 27. 5. 2018 (ČRo 3 Vltava, 0.37 hodin).
Lit.: Venclová, Renata: Rádio Ořechovka 250,30 FM II. In web ČRo 3 Vltava, únor 2015 (článek + rozhovor). – Cit.: Ester Kočičková, Tomáš Hanák (alias Mistr Kalina), Jana Tučková (alias Kolopějka Vděčná) Oldřich Kužílek (alias Olaf Lávka). Moderatizátoři Rádia Ořechovka podruhé na Vltavě! V únorovém vydání Kabaretu v éteru opět přeladíme na frekvence Rádia Ořechovka. Posluchače čeká hodinový proud slova a hudby s oblíbenými moderatizátory Ester Kočičkovou, Lemurou Lepou, Kolopějkou Vděčnou, Lucianem Krutomluffem a Olafem Lávkou.
Program, který připravili, je skutečně nabitý – v Reportáži z místa, kde se nic neděje, navštívíme nevybuchlý muniční sklad, doktorka Helena Kácovská nám vysvětlí, jaké jsou výhody přenášení plodu, podíváme se Za kutilem do kumbálu a nenecháme si ujít ani zajímavé povídání s majitelkou první pražské Mazlírny.
Milovníky umělecké rozhlasové tvorby potěší islámská Chvilka poezie nebo původní rozhlasová hra z lékařského prostředí s názvem Chybná diagnóza. Rádio Ořechovka navazuje na kultovní Rádio Limonádový Joe, které působilo v pražském rozhlasovém éteru do roku 2002. Ovšem zatímco Rádio Limonádový Joe bylo rozhlasovou stanicí, Rádio Ořechovka je scénický projekt, ve kterém moderátoři „vysílají“ na divadelním jevišti před živým publikem. Jinak se po obsahové stránce Ořechovka od Limonádového Joea příliš neliší, myslí si Lumír Tuček (Lucian Krutomluff). (more…)
Powered by WordPress